Článek
Jak vlastně veřejně nazýváte svou práci?
Manažer nočního podniku.
Laickým pohledem by vás mnozí označili za „pasáka”. Vy se tomu bráníte. Jaké jsou vaše argumenty?
Nebráním. Pokud to tak někdo vnímá, asi nemá cenu se s ním přít. Lze si velmi jednoduše ověřit, třeba tím, že se zeptáte kterékoliv z výkonných umělkyň, které s námi spolupracují, že jim opravdu do jejich byznysu nemluvíme. Což je asi rolí někoho, koho bych nazval pasákem. Jsme firma, která standardně platí velké daně. Chodí k nám kontroly, které jsou někdy až v šoku, že máme všechny dokumenty zpracované precizněji než velká většina třeba běžných hotelů. Máme auditovanou účetní uzávěrku. V roce 2016 jsme spolupracovali s kriminální policií na rozkrývání gangů ve východní Evropě podezřelých z obchodování s lidmi. Když to teď řeknu hodně pateticky a budu parafrázovat našeho majitele: Jsme jedni z mála v tomto byznysu, kteří mohou ráno vstát a podívat se na sebe do zrcadla.
Proč jste se pro takovou práci rozhodl?
V době mých studií psychologie jsem se hodně zabýval tematikou sexuálních identit a diskurzů sexuality. Již v té době jsem spíše kriticky pohlížel na pojímání sexuality jako něčeho smrtelně vážného a důležitého. Jako bychom sexualitu a erotiku byli schopni vnímat pouze skrze biologii, zdraví a nemoc, normalitu či patologii. Přestal mě ten rádoby vědecký přístup k sexualitě úplně zajímat. Daleko víc mě začínaly zajímat směry, ať uvnitř naší kultury nebo i mimo ni, které sexualitě nepřipisují takovou moc, ale naopak erotiku vnímají více umělecky, tvořivěji, ale i komerčněji. A právě oblast sexbyznysu je v rámci naší kultury asi nejblíže tomu, jak k sexualitě chci přistupovat já – s nadhledem, benevolencí, frivolností.
Možností je v této oblasti jistě více… Proč děláte zrovna tuhle práci?
Kdysi jsme si povídali na nějakém večírku s jedním primářem sexuologie o mojí a jeho práci. A on pak pokýval hlavou a říká: „To, o čem my v nemocnici hodiny a hodiny tlacháme, vy denně v praxi zažíváte.“ Tak možná proto. Nebaví mě o erotice teoretizovat, baví mě být její součástí. Baví mě to, že z ní neděláme onu vědu. Cílem jsou různé podoby slasti a není třeba řešit, co je a není zvrácené, zvrhlé či nenormální. Pokud si někdo myslí, že sexualita má být pouze součástí pevného partnerského vztahu dvou lidí, nikomu to neberu. Ať se toho drží a je to v pořádku. Já to tak nemám. Sexualita může mít, a také ji v různých epochách i kulturách měla, různé významy, motivace, podoby, variace a pojetí. Sexbyznys, ať už to jsou swingers kluby, pornografie, nevěstince, strip kluby, gentlemens či naopak ladies kluby a podobně k erotice přistupují jako k zábavě. Nebo umění. Obojí mi je sympatičtější než sexualita jako nějaká psychoanalytická cesta poznání sebe sama..
Proč nazýváte ženy pracující ve vašem podniku výkonnými umělkyněmi?
Momentálně to je jedna z mála možností, jak tuto profesi nestigmatizovat a zároveň poskytnout lidem v sexbyznysu status pro to, aby mohli odvádět daně. Výkonný umělec je volná živnost, pod kterou lze vykonávat cokoliv od vykládání karet přes striptýzové taneční vystoupení až po BDSM hrátky. My nejsme daňový úřad, který by lidem přikazoval, co a jak mají dělat, ale kdo chce v rámci tohoto byznysu daně odvádět, tu možnost má již dnes.
Jak váš byznys funguje, když jste při natáčení říkal, že ženám necháváte jejich zisk a vybíráte od nich za pronájem. Na čem tedy vyděláváte?
Navzdory obecným představám o obcházení zákona je důvodem pro systém pronájmů pokojů efektivita a win-win situace pro obě strany. Výkonná umělkyně si dopředu zaplatí prostor a nikdo jí neříká, co a jak má dělat, za jakou cenu, s jakými zákazníky. Nikdo jí neurčuje, kolik musí vydělat, kolik má mít zákazníků. Její investice je pronájem a zákazník vždy platí přímo jí. Za pronájem zaplatí vždy stejně, ať už si vydělá ten večer třicet tisíc nebo sedm. Navíc jí ani nikdo neurčuje, jak dlouho má zůstat v podniku, jak často má chodit do klubu. Jestli se rozhodne, že má o půlnoci vyděláno, nikoho se na nic neptá a jde prostě domů. Čili výhodou na jejich straně je obrovská míra autonomie, nezávislosti. Nemusí se s nikým o výdělky dělit. Klub pak má příjmy z pravidelných pronájmů, placených vstupů od zákazníků a samozřejmě z konzumace na baru.
Musí ženy platit za to, že pracují pod vámi a v bezpečí, o němž jste mluvil ve videu?
Ne, bezpečí je automatická přidaná hodnota, kterou poskytujeme všem výkonným umělkyním, jež si pronajímají pokoje v jednom z našich dvou podniků.
Mimochodem, když jsme u toho: Jak zajišťujete bezpečí a zázemí ženám?
Protože jde o bezpečnostní informace, tak samozřejmě ne vše lze podrobně sdělit. Ale obecně – alarm systém je na všech pokojích a na místě je profesionální školený personál, který v případě problému do několika vteřin vstupuje do pokoje. Dále spolupracujeme s policií a dalšími orgány. To, že to děláme dobře, dokazuje fakt, že za sedm let fungování našeho podniku DaVinci nedošlo nikdy k žádné fyzické újmě u některé z našich výkonných umělkyň. Pokud jde o zázemí, tak jednak máme vlastní technickou divizi firmy a jednak externí úklidové firmy. Řekl bych, že bezpečnost a zázemí je jedním z hlavních důvodů, proč se rozhodne nějaká výkonná umělkyně spolupracovat s námi.
Mluvil jste také o psychologické pomoci.
Vezmu to komplexněji. Součástí manažerského týmu jsou lidé s psychologickým vzděláním a praxí, lidé z oblasti sociálních služeb a sociální práce, ale i třeba bývalí policisté. Takže v případě individuálních potřeb některých výkonných umělkyň jsme schopni poradit a sehnat kontakty pro další řešení v některých náročnějších životních situacích. Ať už jde o dluhy, závislosti, domácí násilí či péči o děti nebo nemocné rodiče. Jsou to spíše okrajová témata, ale občas řešíme i tyto věci.
Jak probíhají pracovní pohovory? Musí zájemkyně o práci splňovat konkrétní parametry?
Možná bych na tomto místě dal slovo mojí kolegyni Kateřině Šteklové, která vám dá lépe nahlédnout pod pokličku toho, jak v reálu taková práce vypadá.
Kateřina Šteklová: Přijde zájemkyně o spolupráci. Ujmu se jí já nebo Lukáš, vysvětlím jí fungování našeho podniku, našich principů. Pobavíme se o jejích zkušenostech, očekáváních, probereme spousty provozních a bezpečnostních věcí, a pokud její zájem trvá, může začít. Obecně se snažíme šanci dát komukoliv. Nesnažíme se do toho vnášet nějaké vlastní preference vkusu. Zkušenost nás vyučila. Přijde zájemkyně a vy si v hlavě říkáte, že si nemá šanci vydělat. A ona pak všem vytře zrak. Vzhledové nedostatky totálně přebije její skvělá komunikace, příjemnost, tanec, pohyby, celkový sex appeal. A vedle sedícím modelkám padají překvapením brady.
Jak se toho dá dosáhnout?
Kateřina: Ne každá, která k nám přijde, je zkušená profesionálka, a tak za námi samozřejmě přicházejí ženy, které jsou motivované na sobě pracovat. Práce v erotickém byznysu není jenom o tom, co se asi každému hned vybaví. Častokrát přichází z klubů, kde jejich práci řídil majitel podniku, takže neví, jak sama zaujmout a získat zákazníka.
Práce na nich samotných začíná stylingem a oblékáním – celková upravenost, používání kvalitní kosmetiky, péče o vlasy a pleť, udržovaná manikúra a pedikúra. Dále je to práce na komunikaci – umět se se zákazníky bavit o různých tématech, konverzovat. Mnoho z nich ovládá až pět světových jazyků a učí se například česky. Další věc, kterou musí zvládat, jsou obchodní dovednosti a vyjednávání – vzhledem k tomu, že jsou v podstatě nezávislými podnikatelkami, je pro ně těžké ze začátku převzít zodpovědnost za svůj byznys.
Jaký typ žen u vás pracuje? Odkud nejčastěji pocházejí, případně jaký je jejich věk?
Kateřina: Opět se to velmi různí, nedá se mluvit o nějakém typu. Věkové rozpětí se pohybuje od 18 let až do 55. Velmi se různí jejich sociální pozadí, ale i motivace. Takový ten mediálně známý obraz matky samoživitelky v hmotné nouzi je pouze jednou z mnoha variací. Překvapivě velkou kategorii tvoří holky, které baví noční život, mají rády zábavu a spojují příjemné s užitečným. Zajímavou skupinou jsou ženy podnikatelky, které vedou úspěšný byznys a práce výkonných umělkyň jim poskytuje něco jako zadní vrátka. A pak tu jsou také ženy ve středním věku, které vedou celoživotně velmi nezávislý život – cestují po světě, mají mnoho zájmů a drahých koníčků a práce výkonných umělkyň jim na tento nákladný život vydělává.
Pracují u vás i muži?
Kateřina: Spolupracovalo s námi několik transsexuálů. Muž vyloženě ne, ale de facto tomu nic nebrání. Zatím není z jejich strany takový zájem, asi se bojí, že by si nevydělali. Možná v budoucnu to bude běžnější. V některých zahraničních klubech je běžné, že spolu pracují muži i ženy, byť tam vždy muži jsou v menšině. Ale rozhodně se stává, že i k nám přijde pár, který se ptá, zda u nás máme nějaké muže.
Jak řešíte stigma žen pracujících ve vašem podniku?
Kateřina: Pokud mají zájem, tak s nimi o tom mluvíme. Spousta z nich uznala, že poté, co svou práci přestala tajit, se cítí mnohem svobodněji. A ani reakce okolí nebyly zdaleka tak hysterické, jak čekaly. Ale nelze to zobecnit. Respektujeme, pokud chtějí zůstat v anonymitě, a rozhodně je netlačíme k nějakému coming outu či něčemu podobnému. Je to věc každé z nich. Stigma je tak pouze jedno z témat, které s nimi řešíme. Některé naše pohovory mohou mít až téměř terapeutický charakter, ačkoliv my to terapií nenazýváme. Témata, která s nimi řeším, se týkají práce na sebevědomí nebo trávení volného času, osobní problémy jako třeba neshody s partnerem nebo problémy s dětmi, rozvody, vážná témata jako úmrtí v rodině nebo nemoci.
Je vaší snahou dostat ženy ze sexbyznysu do jiných profesí?
Kateřina: Tak vzhledem k tomu, že jsme firma, která v tomto byznysu podniká, tak by to bylo dost kontraproduktivní. Vzhledem k tomu, co už Lukáš zmínil, tedy že na komerční erotice nespatřujeme nic neetického, tak ne. Ale určitě nemíváme problém s tím nějaké zájemkyni doporučit jinou oblast, když vidíme, že jí opravdu práce nesedí, nebo je v ní nešťastná. V minulosti za mnou dokonce přišla jedna výkonná umělkyně, která chtěla pomoct naplánovat její odchod z erotického byznysu – rozhodla se, že by chtěla dostudovat školu a věnovat se jiné práci. Tehdy jsme si spolu sedly, prošly jsme nabídku škol, kde by si mohla dokončit vzdělání, a postupně chodila do podniku méně a méně, až odešla z byznysu úplně.
Jak se na to ale díváte eticky? Sexbyznys jejich životní podmínky příliš nezlepšuje…
Proč myslíte? Za ta léta jich znám spoustu a o mnoho, patrně velké většině, bych řekl, že vedou velmi spokojené životy. Možná že ne takové životy, jak by si představovala společnost, ale důležité je, jak se cítí ony. A denní realita, kterou znám já, je na hony vzdálená filmovým klišé o obětech a chudinkách. Je samozřejmě jasné, že životními podmínkami nemyslíte jen materiální zázemí. Ale bavíme se tu o ženách, které vydělávají i více než půl milionu měsíčně, což alespoň nějaké životní podmínky zaručuje. Dalším aspektem, který se s touto prací pojí, je velká svoboda – nejsou vázány žádnou smlouvou ani počtem odpracovaných hodin nebo docházkou. A eticky? V rozporu s naší etikou je jakákoliv forma nedobrovolné práce, a je jedno jestli v oblasti erotiky nebo jakékoliv jiné.
Váš profit je závislý na množství klientů a tedy i množství práce žen pracujících v erotickém byznysu. Jak k tomu přistupujete?
Jak už jsem zmínil předtím. Někdo si chce zaplatit nějakou službu. Nějaký třeba neobvyklý zážitek. Typicky třeba právě BDSM nebo lesbi show. A někdo jiný je ochotný mu tento zážitek poskytnout. Jediné, co by bylo neetické, je, kdybych věděl, že ten, kdo tu službu poskytuje, ji poskytuje nedobrovolně či pod nátlakem apod.
Na jednu stranu se společnost snaží vychovávat k vědomí rovnoprávnosti žen a mužů, na druhou stranu vy popisujete vaše snahy o „zlepšení” sexbyznysu, který ale stojí na erotice za peníze, přičemž častěji se nabízejí ženy. Jde to podle vás dohromady?
Jde ryze o můj soukromý názor, ale nedomnívám se, že by placená erotika byla v rozporu s rovnoprávností. Já vnímám v rozporu s rovnoprávností to, když se stát snaží ať ženám, nebo mužům, vnucovat svoje představy, jak mají, nebo nemají nakládat se svými těly či životy. A je jedno, jestli jde komerční sexualitu, kouření cigaret, užívání omamných látek nebo třeba zápasy MMA či adrenalinové sporty. Pokud to lidé dělají dobrovolně, jsou si vědomi rizik a případně se snaží tato rizika snížit, tak je to v pořádku. V pořádku dle mě není neustále ostatním podsouvat svoje představy, jak má vypadat správný vztah, jak ostatní mají zacházet se svojí sexualitou a s kým ji sdílet.
Jaká je vůbec vaše klientela?
Jen připomínám, že naší primární klientelou jsou výkonné umělkyně. Jejich zákazníci jsou naše sekundární klientela. A ti se velmi různí. Od mladých nezadaných kluků až po ovdovělé seniory. Od studentů přes vysokoškolské profesory, policisty, úředníky, lékaře, sportovce až po nejrůznější umělce. Určitou část klientely tvoří také lidé na vozíku.
Jak dohlížíte na dodržování bezpečnosti a „zákoníku” práce, byť se o něm ve vaší profesi nelze bavit…
O zákoníku práce by mělo smysl mluvit, kdyby prošla legalizace i s možností zaměstnaneckého poměru. My se nedomníváme, na rozdíl od některých zákonodárců, že práce v sexbyznysu je vhodná pro vztah zaměstnavatel-zaměstnanec. Daleko vhodnější vidíme status osob samostatně výdělečně činných s volnou živností. Zde nevzniká takové riziko závislosti a zneužití – že budete někoho nutit k něčemu, co dělat nechce.
Jak se podílíte na návrhu na legalizaci prostituce?
Byli jsme přizváni do Poslanecké sněmovny společně s některými neziskovými organizacemi a dalšími lidmi z oboru včetně lidí z kriminální policie ke komentování návrhu legislativních úprav. Na základě našich zkušeností se snažíme ukázat z praxe, co fungovat může a co spíše ne. Příklad: Zákonodárci by rádi prosadili zodpovědnost provozovatelů klubů za zdraví klientek a zároveň zavedli povinné prohlídky. Což se zdá zvenčí logické. Ale není. Je to neproveditelné a kontraproduktivní. Inkubační doba většiny pohlavně přenosných nemocí je tři měsíce. Když výkonná umělkyně někomu ukáže negativní test z dneška, říká to pouze, že zhruba před třemi měsíci byla zdravá. Jestli se nakazila od jiného klienta před hodinou, vám žádný test nezaručí. Zkušenosti právě z Německa navíc ukázaly, že toto povinné testování vede pouze k falešné představě zákazníků o bezpečí a dramatickému zvýšení poptávky po rizikových službách. Jediné, co funguje, je neustálá osvěta zejména mezi zákazníky. Výkonné umělkyně se zpravidla o své zdraví starají a na prohlídky chodí dobrovolně, neboť je to v jejich zájmu.
V čem je podle vás dekriminalizace v Česku potřebná?
V první řadě – podmínky lidí pracujících v sexbyznysu nejlépe zlepší konkurenční boj. Když si naproti našemu podniku otevřete svůj a budete v něm nabízet výhodnější podmínky pro výkonné umělkyně – finanční, lepší zázemí, více komfortu, více zákazníků apod., tak my budeme muset na to reagovat zlepšením našich služeb. Aby toto mohlo fungovat, tak je potřeba, aby lidé, kteří kluby či priváty provozují, nežili pod hrozbou, že někdo jejich činnost označí za kuplířství.
A dále?
Nezanedbatelný je finanční přínos – jenom naše podniky přináší do státního rozpočtu ročně mnoho milionů korun. Pokud se stát naučí, jak efektivně v daném byznysu danit, jedná se v souhrnu o ohromné množství peněz do státní kasy.
Nehrozí potom ale nebezpečí, že noční kluby nekontrolovatelně zaplaví města?
Naopak – politici budou schopni lépe a efektivně s kluby spolupracovat například v otázce, kde ve městě by kluby měly fungovat. Příkladem budiž náš současný spor na Praze 7 a naší provozovny Showpark Market v Pražské tržnici. Ta provozovna tam funguje více než 15 let a nepřináší nikomu žádné problémy. Díky lokalitě je v neobydlené zástavbě, nikoho neruší. Je za velkou zdí, takže kdo ji vidět nechce, nevidí. Nikde nepostávají žádné nahé slečny, letáčkáři či takzvaní naháněči. Nic, co by mělo pobuřovat okolí. Místní radnice nás tam nyní nechce. Ok, nezbývá než to respektovat. Ale nemyslím, že je dobré, když podobné podniky stojí u Václavského náměstí. Paradoxně z historického hlediska do centra možná patří – koneckonců v devatenáctém století a v prvních třiceti letech století dvacátého bylo různých nevěstinců v centru až stovky. Ale v dnešní době bych tyto podniky viděl radši v lokalitách či zónách, kde nikoho neruší.
Co negativního by naopak legalizace prostituce mohla přinést?
Záleží, jak bude výsledná změna legislativy vypadat. Pokud by byla zavedena povinnost registrace na povolání prostitutka, tak to dopadne jako v Německu. Nikdo nebude chtít do rukou státního aparátu, se všemi jeho nebezpečími ohledně zneužití, takovou osobní informaci dát. A většina lidí tak zůstane v šedé zóně.
Sexuolog Petr Weiss se kdysi vyslovil, že mít daňový užitek z placeného sexu může být vnímáno jako pasáctví. Souhlasíte s ním?
Pokud někdo vnímá placený sex jako a priori špatnou věc, pak se samozřejmě nikdy neshodneme. Takhle mohu eticky zpochybnit cokoliv, třeba dnes tolik populární zápasy MMA. A to říkám jako jejich velký fanoušek. Ale klidně můžete říct – ti lidé do sebe tlučou v kleci pro pobavení ostatních a stát z toho inkasuje peníze od pořadatelů i samotných zápasníků. Je to nemravné? Ne. Protože to dělají dobrovolně. Přestože i tady asi najdeme kluky a holky, co to dělají jen proto, že nic jiného neumí a je to téměř jediná šance, jak si něco málo vydělat. Ale právě to, že se z kdysi z ilegálních zápasů někde ve sklepě stal regulérní sport, dala se tomu jasná pravidla, tak se zvýšila dramaticky bezpečnost a životní podmínky lidí, kteří se tomu věnují. A kdo nechce, tak to prostě nesleduje a neúčastní se toho.
Mnoho žen volí tento způsob obživy kvůli tíživé sociální situaci, kdy se starají o malé děti, mají nedostatek peněz nebo dluhy, často nemohou sehnat vhodné zaměstnání nebo mají strach o ztrátu bydlení. Podle organizace Rozkoš bez rizika se ale ženy k této profesi kvůli stigmatizaci často nehlásí. Jak toto vnímáte?
A mnoho jiných žen volí tento způsob obživy ze zcela jiných důvodů. Baví je to, spojují příjemné s užitečným, hledají časovou i finanční nezávislost. Obecně mě nijak netěší, když lidé v tíživé sociální situaci dělají jakoukoliv práci, která jim je nepříjemná. Ale nehodlám si hrát na soudce, který je rozděluje a říká: „Jo, tebe to fakt baví, tak pojď k nám… Ne, ty to děláš jen proto, že někomu dlužíš peníze, běž pryč.“
Němci opatření schválili už v roce 2002. Po letech však tamní politici uznali, že zákon očekávaný účinek neměl. Výzkum z roku 2013 ukázal, že jsou prostitutky – často z východních zemí Evropy – v Německu dál vykořisťovány. Německo pak bylo v této souvislosti popsáno jako „bordel Evropy“, protože v sousední zemi za sexuální služby zaplatí asi milion zákazníků denně.
Problém německého modelu, na rozdíl třeba od rakouského, většina odborníků spatřuje v tom, že tvrdě vyžaduje registraci na profesi prostitutky. Chceš to dělat – veřejně oznam, že jsi prostitutka. Zcela to ignoruje právě téma stigmatizace. Tudíž většina (ale neznám úplně přesná čísla) se neregistruje a dělá tu práci dále načerno pro lidi, kteří ten byznys vedou také načerno a bez pravidel. A tam je samozřejmě k vykořisťování kousek. To je ale špatně nastavený systém, ne chyba samotné podstaty byznysu. Je nepopíratelné, že někde na světě existuje dětská otrocká práce v oblasti textilního průmyslu, který proudí do Evropy. Ale asi nezavrhneme celý oděvní průmysl, že? Snažme se zamezit vykořisťování, omezování osobní svobody, nucení k sexuální práci. Ale určitě tomu nezamezíme tím, že budeme sexuální byznys nadále kriminalizovat a udržovat v ilegalitě.
