Nejsem člověk, který by strhával davy. Na koncertech a mimo televizi jsem spokojená, říká Aneta Langerová

Jak se tak silný introvert, jako jste vy, dostane k hlavní roli ve filmu?

Moje jádro je stále stejně plaché, nevyhledávám společnost, když nemusím, jsem ráda jen v rodinném prostředí, ale za těch několik let jsem se už naučila nějakému postoji, dokážu se zkrátka postavit před kameru, nedělá mi to problém. Ta filmová role je samozřejmě něco jiného. Nejsem herečka, nehraju. Režisérka Marta Nováková hledala neherečku a asi po půl roce jsme se domluvily, že tu roli přijmu. Byla to pro mě zajímavá zkušenost.

Film zpracovává skutečný příběh ruské básnířky Anny Barkovové, která strávila dvaadvacet let v ruském gulagu a ve vyhnanství. Čím vás ten příběh zaujal?

Zejména osobitostí té Anny, která si i přes dvaadvacet let ve vězení, přes nelehké trable a přes mnoho bariér uchovávala vlastní názor a svůj postoj k té době a režimu a ke všemu, co se dělo kolem ní. Nebyla vůči tomu lhostejná a neignorovala to.

Původně jste měla pro film nazpívat písničku, nakonec se z toho vyklubala hlavní role. Máte pocit, že jste to herecky zvládla? Už jste ten film viděla?

Viděla, ano. Je pro mě velmi těžké se na něj koukat, protože člověk se samozřejmě takhle nezná. Zná se z videoklipů, maximálně z televize z nějakého rozhovoru, ale tam je pořád sám za sebe. Tady jste v těle někoho jiného. I takhle přeneseně se to dá říct, protože máte různé masky, paruky a tak. Je to velmi těžké se na to dívat a obdivuju všechny herce, že to po natočení filmu dokážou.

Film má naplánovanou premiéru letos na podzim, ale už je to několikátý avizovaný termín. Je to definitivní?

Troufám si říct, že na sto procent ano.

Chystáte další filmovou roli?

Nechystám. Opravdu tohle byla jen příležitost, není to smysl mého života. Velkou roli v tom sehrála důvěra vůči Martě, že věděla, že zkrátka chce, abych to ztvárnila, a přesvědčovala mě tak dlouho, že jsem tomu i sama nakonec uvěřila. A bylo to zajímavé. Byla to pro mě výzva, a ty já mám ráda.

Ještě se vrátím k ději tohoto filmu. Týká se to komunistické minulosti, komunistického režimu. Jak moc je tohle téma pro vás důležité? Ptám se i vzhledem k vašemu věku, protože vy jste se narodila až v pozdní fázi komunismu, a tudíž jste toho příliš nezažila.

Je to pro mě téma, protože veškerá minulost se odráží i v přítomnosti. Proto mě to zajímá, můžu to zkoumat, můžu se ptát, můžu poznávat ten svět, který nebyl lehký a který jsem nezažila. Zažila jsem ho tři roky ve svém životě a to jsem ho opravdu nevnímala. Pořád se to ale někde odráží, pořád na to člověk naráží a může přijít na příčinu toho, proč se někdo chová nějak a někdo onak, proč jsou tu pořád nějaké zvyky, které se doteď nevytratily. Víc tomu světu můžu porozumět. Proto mě to zajímá.

Příběh z komunistického lágru tedy osloví i vaši generaci?

Jde o to, jak k tomu kdo přistupuje. Může to oslovit úplně ty nejmladší právě proto, že to pro ně bude prostředí jejich rodičů a prarodičů a pochopí i spoustu věcí ve vlastní rodině. Zároveň si myslím, že ten film je taky velmi aktuální. Je tam spousta věcí, které se dějou dodnes. Třeba zavírání do pracovních táborů… Byla tu velká kauza Pussy Riot a tak podobně. To bychom se tady asi mohli bavit dlouze.

Teď jste uprostřed svého turné Na Radosti 2017. Z různých koncertních sálů se brzy přesunete pod širé nebe, čekají vás festivaly, v létě taky muzikál s Martou Kubišovou na letní scéně Divadla Ungelt. Zažíváte teď největší vypětí z celého roku?

Největší vypětí… Koncem minulého roku jsme si řekli, že tento rok bude klidný, ale jak jsem viděla rozpis koncertů, tak jsem si říkala, že jsme se asi trochu sekli. Těch koncertů je opravdu mnoho. Je to Na Radosti, takže pojedu opět s kapelou, se smyčcovým triem, a budeme zase všichni pohromadě, což máme rádi. Já se na to vždycky hrozně těším a je těžké se od toho odloučit. Takže vypětí? Je to zkrátka naše práce a jsme za ni rádi.

Turné vychází z vaší poslední desky Na Radosti, která vyšla před třemi lety. Byl to velmi úspěšný projekt, získala jste s ní v cenách Anděl Zpěvačku roku, Desku roku, Písničku roku… Nebojíte se vlastně tu desku už opustit a pokračovat ve své cestě dál? Nechci říct, jestli jste ustrnula Na Radosti, ale jestli je to pro vás tak zlomová věc, že v ní chcete ještě pár let pobývat?

Každá deska je zlomová a mně vždycky trvá déle, než vytvořím další desku, protože si zkrátka potřebuju něco zažít, abych měla co říct a aby obsah témat mohl být z mé strany plnohodnotný.

Není to tak, že se bojíte posunout dál, aby ta další nebyla horší?

Ne, ne, ne. Naopak. Já se na to hrozně těším a už se to zase posouvá dál. Teď máme období, kdy můžu zase skládat, mám na to čas…

A kdy posluchači uslyší výsledek?

To je otázka, na kterou nikdy nedokážu odpovědět.

Před třinácti lety jste zvítězila v první talentové show Česko hledá SuperStar. Máte za to, že kdybyste se dostatečně silně nebránila – a to i za pomoci svého bratra, který je vaším manažerem – že by vás český showbyznys zatáhl někam, kde byste nechtěla být?

Věřím tomu, že ne, že by tomu tak nebylo. Když mi v životě není něco příjemné, tak to opravdu neudělám, ani přes mrtvoly to neudělám, ani kvůli penězům to neudělám. A tak to bylo i na začátku. Už to mělo takové odrazy v mé tváři, že jsem byla velmi nepříjemná.

Co po vás třeba chtěli?

Zpívání na playback nebo takové věci, které mi prostě nejsou přirozené. Neodsuzuju to, ale jenom nemám tu potřebu to dělat a mně samotné to není příjemné. Playback vlastně ani neumím.

Nelitujete toho, že tím pádem nejste tak často třeba v televizi a že jistá část publika, která nechodí na koncerty, vás vlastně nevidí?

Myslím, že mě vidí ti, kteří mě chtějí vidět. A to mi bohatě stačí, protože já nejsem člověk, který by strhával davy. Ani taková nejsem, ani ta hudba taková není. Myslím si, že je důležité si uchovat nějaký svůj prostor. I vzhledem k mé povaze mi to takhle absolutně vyhovuje.

Máte vlastní koncerty, pustila jste se do muzikálu, teď hrajete ve filmu… Je ještě něco, co máte v hledáčku a co byste si chtěla vyzkoušet?

Chtěla bych se jednou dokázat postavit na pódium úplně sama, jenom s kytarou nebo pianem. To bych si chtěla vyzkoušet.

A na to byste si zatím netroufla?

Tak troufla, ano, nějak bych se k tomu dopracovala, ale vzhledem k tomu, že všechno nechávám tak plynout, tak se těším na to, že to jednou přijde jako něco nevyhnutelného. Jako něco, co nebudu moct odmítnout a co budu hrozně moc chtít.

Je celkem známo, že vaším velkým fanouškem byl Václav Havel, vy jste se s ním několikrát potkala a taky jste dávala najevo sympatie k jeho osobě. Komu z politiků nebo případně politických kandidátů byste šla dneska zazpívat?

To je strašně těžká otázka. Přiznám se, že v současnosti je pro mě jako občana velmi těžké se zorientovat v tom, kdo je mi trochu sympatický, komu bych mohla věřit. Jsou to jednotlivci, kteří na mě působí sympaticky, nejsou to lidé, kteří se cpou do toho popředí, takže vám nebudu říkat žádná velká jména. Bála bych se, jsem v tomto směru velmi obezřetná. Myslím si, že bych někomu asi nešla jen tak zazpívat. Václav Havel byl úplně jiná kapitola, Václav Havel je pro mě strašně silný člověk, zároveň velmi silný politik, který se postavil za tuto zemi, za svobodu a za hodnoty, které jsou mi blízké. Nebylo to ani tak z politického důvodu, jako z toho lidského, proč jsem vyjadřovala sympatie Václavu Havlovi. Ale v dnešní době a vůbec obecně, chci být úplně mimo politiku.

Takže se na žádném předvolebním mítinku neobjevíte? Nevyhledáváte to?

Absolutně to nevyhledávám.

V roce 2010 jste byla tváří akce Vyměňte politiky…

Ano, byl to takový kritický moment, kdy mě oslovili přátelé, jestli bych se do toho nechtěla zapojit, že do toho jde více lidí, abychom apelovali na občany, aby se o politiku vůbec zajímali, aby jim nebyla lhostejná. To byl jediný a hlavní cíl.

Nemáte pocit, že by podobný apel měl zaznít znovu?

Myslím si, že zaznívá. Je to v petici, kterou jsem nedávno podepsala, byla shromáždění na Václavském náměstí… To všechno sleduji a podporuji.

Na celý záznam rozhovoru s Anetou Langerovou se můžete podívat zde: