Nejošklivější stavba světa? Architekt Aulický napsal knihu o žižkovské věži

Žižkovská věž je asi nejznámější dílo Aulického, o kterém se v poslední době mluvilo hlavně ve spojitosti s bouráním jeho další stavby, pražského Transgasu.

„Já jsem velice slavný architekt, žádný druhý architekt v České republice takový není, já mám na kontě už dva zbourané baráky,“ vtipkoval na křtu Aulický. „Je to doslova pár dní, kdy jsme takto křtili knihu o Transgasu, a chci jen říct, že doufám, že dneska tady ta kniha neznamená, že je to ta třetí bouračka,“ pokračoval. Doufá, že žižkovská věž zůstane stát i v budoucnu, a to i za předpokladu, že by z ní měla být například „jen“ vyhlídková věž.

Podle spoluautora Jakuba Potůčka je kniha „žižkovským příběhem a příběhem televizního vysílání“. Vyšla v malém nákladu 500 kusů, k dostání je v nakladatelství Jonathan Livingston nebo na Fakultě architektury ČVUT.

Žižkovský vysílač vznikal v letech 1985 až 1992 podle návrhu architekta Aulického a statiků Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Podle některých zahraničních serverů patří 216 metrů vysoká věž mezi nejošklivější stavby světa. Vysílač stojí v Mahlerových sadech na rozhraní Žižkova a Vinohrad na místě starého židovského hřbitova. Konstrukce se skládá ze tří ocelových tubusů, které nesou celkem devět kabin. V nejvyšším patře je umístěna vysílací technika. Celá stavba má hmotnost 12 000 tun.

Aulický je představitelem takzvané high-tech architektury. Absolvoval stavební fakultu ČVUT v Praze. Kromě televizního vysílače na Žižkově je autorem televizního vysílače v Ostravě-Hošťálkovicích či dnes už zbourané telefonní ústředny v Dejvicích. Je spoluautorem také zbouraného Transgasu. Soubor staveb bývalého Plynárenského centrálního dispečinku a ministerstva paliv a energetiky stál kousek od Václavského náměstí. Záměr bourat ho vyvolal debaty o architektuře z dob socialismu, jež má své zastánce i kritiky. Od roku 2005 Aulický rovněž přednáší architekturu na ČVUT.

Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji doprovázely mnohé spory a negativní hodnocení: například situování stavby na místě bývalého židovského hřbitova si vynutilo dohled představitelů Židovské obce při výkopových pracích a nalezené ostatky byly posléze pohřbívány na Novém židovském hřbitově na Olšanech, což ovšem nebylo ze strany stavitele dodržováno, a došlo tak k definitivnímu zničení cenných hrobů a náhrobků bez jakékoliv možnosti dokumentace Národním památkovým ústavem či Židovským muzeem.

Projednávala se také hrozba elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity. Zněly i nekompromisní hlasy požadující zbourání vysílače, ty se však neprosadily, a tak mohla být postupně osazována vysílací technika. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, od 3. května 1991 (38 let a 2 dny po oficiálním zahájení TV vysílání v Československu) přešel do standardního režimu a 17. února 1992 byl vysílač, respektive jeho restaurační a vyhlídková část, oficiálně otevřen pro veřejnost.

Tím, že byl vysílač stavěn na konci éry reálného socialismu, vysloužil si mezi veřejností nejméně dvě posměšné přezdívky narážející na představitele strany a vlády: Jakešův prst se vztahoval na generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, Biľakova jehla zase na člena předsednictva FS ČSSR Vasila Biľaka, původem vyučeného krejčího. Další přezdívky jako Raketa a Bajkonur pak už jen odkazovaly na štíhlý a vysoký tvar tubusů, jenž připomíná kosmickou raketu před startem.

V revolučním kvasu na přelomu 80. a 90. let přišel publicista Jaroslav Veis s populárním řešením dvou kontroverzních a vlekoucích se staveb socialismu, Strahovského tunelu a žižkovské televizní věže. Ve fejetonu pro obnovené Lidové noviny navrhl žižkovskou věž podříznout a poté její tubus strčit do tunelu. Po letech bylo autorství této myšlenky přisuzováno Ludvíku Vaculíkovi.

Podle ankety uspořádané australským serverem VirtualTourist.com je žižkovský vysílač druhou nejošklivější stavbou světa (hned po baltimorském divadlu) a batolata Davida Černého jsou v popisu výslovně zmíněna takto: Věž je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z hrůzného pohledu proměnily v něco, nad čím už opravdu nevěřícně kroutíte hlavou.

Sám Černý považuje vysílač za něco divného, protlačeného bolševikem, naopak Aulický tvrdí, že vysílač na Žižkově vznikl komunistům navzdory.