Nejoblíbenější český učitel: Testy píšeme i v karanténě. Známky děti motivují

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Stýská se vám už po vaší třídě? Po čem?

Stýská se mi od začátku. Po čem nejvíc? Stýská se mi po studentech jako po lidech, ale i o tom, kvůli čemu jsme se scházeli. Po učení.

Zaujalo mě, že jste vašim studentům hned po maturitním plese navrhl vzájemné tykání. Co vás k tomu vedlo?

Mě to nenapadlo až po maturitním plese. Já jsem o tom přemýšlel už někdy během třetího ročníku, protože první dva roky jsme s mou třídou prožili mile a příjemně. Pořád jsem čekal, kdy se to nějak zlomí, protože ono se to často s těmi studenty zlomí. Ale nastal pravý opak. Ve třeťáku byl život s nimi ještě lepší. Připadá mi totiž, že jsou mimořádně lidsky dobří. A že to tykání by pro ně bylo jakési ocenění. Ale promýšlel jsem to, protože jsem si uvědomoval, že by to pro ně mohlo mít svoje pro a proti. Tak jsem čekal, až budou na tu situaci tak zralí, že je tykání nijak nepoškodí.

A vaše autorita neutrpěla?

Já doufám, že ne. I kvůli té autoritě to byl naopak dobrý krok, protože jsem si uvědomil, že vykání přece jen formálně nějakou autoritu dodává. Ale jenom formálně. Byl jsem hrozně rád, že jsem se té formality zbavil a teď mám tu autoritu takovou čistší. I když jsem si ze začátku nemohl zvyknout.

Dokážete si autoritu a respekt udržet i „bezkontaktně“, když to tak řeknu?

Myslím, že ano. Tahle situace na tom nic nemění. Těšíme se na sebe a máme to prostě nějak zažité.

A jak učí Zlatý Ámos v karanténě? Můžete nám to nějak popsat?

Dosud jsem přes Bakaláře, to je takový komunikační systém, který jsme měli nastavený ve škole už předtím, zadával různé úkoly. Studenti mi je posílali splněné, abych měl nějakou zpětnou vazbu.

Novou látku vůbec na dálku nevykládáte? Všechno se děti učí samostudiem?

Úkoly spočívají právě v tom, že si studenti mají třeba něco prostudovat nebo vzhledem k tomu, že učím češtinu, tak něco přečíst. Anebo jim zadávám nějaká videa ke zhlédnutí. Mám svoje osvědčené a oblíbené kanály, jak na občanku, tak na češtinu.

Což jsou dva předměty, které na gymnáziu učíte. Výklad třeba po Skypu tedy nepraktikujete?

Zatím ne, nebyl jsem na to vybavený, ale do budoucna s tím počítám. Protože dlouhodobě by to asi tímhle způsobem nebylo udržitelné. A nebylo by to ono.

Žádné testy a zkoušení také nejsou?

Já testy zadávám. Ale je to závislé na férové hře studentů. Ty testy mi posílají, ale samozřejmě mají doma spoustu času podívat se na to, co by vlastně měli napsat. Takže nejsou to úplně regulérní testy. Dávám je už jenom kvůli tomu, aby se ti studenti zorientovali v tom, co by měli umět a co třeba neumí. To ohodnocení není úplně spravedlivé, jako kdybychom test psali ve škole.

Takže je známkujete, i když si děti mohou doma odpovědi vygooglit?

Já je známkuji. Ty známky jsou samozřejmě lepší a s tím počítám. Ale myslím si, že to je jedině dobře, protože už tohle je pro studenty velká zátěž, a nevím, proč bychom je měli ještě víc stresovat.

Mimochodem, jak velký význam vůbec přičítáte známkám?

I když na základních školách je možná situace jiná, na středních školách motivační význam mají. Myslím, že by vám i sami studenti potvrdili ze své z praxe, že z té letargie potřebují prostě občas vytrhnout. A známky tak často zafungují.

Jak to prožíváte, když někomu musíte napařit kouli? Je to pro vás rutina, nebo jste z toho třeba i smutný?

To asi záleží na studentovi nebo na studentce, kterému nebo které tu pětku musím dát. V některých situacích je to spíš pro pobavení pro obě strany, protože oba víme, že si to ten student třeba zaslouží a že si z toho zase tolik nedělá. Pak jsou studenti nebo studentky, kteří to samozřejmě prožívají víc, tak tam to žádná veselá událost není.

Aspoň tedy víme, že i Zlatý Ámos dává pětky. Nicméně vy jste říkal, že vaši studenti současnou situaci, karanténu, docela prožívají. Vy máte na starost 4.B, maturanty. Mají teď obavy z toho, jak to všechno bude? Z čeho konkrétně?

Obavy mají, žijí v nejistotě z toho, co vlastně přijde. V jaké formě maturita bude, zatím se rýsují tři možnosti. Dokud se jedna z těch možností nepotvrdí nebo nevyhlásí, tak budou žít v nejistotě, která pro ně není vůbec příjemná. Nevědí, na co se mají připravovat. A to jejich motivaci nenahrává.

Snažíte se je nějak povzbudit? Jste jim třeba – v téhle době víc než jindy – tak trochu i psychologem?

Asi ano. Ale já si myslím, že my to tak máme nastavené už i z té doby předtím. Psychologem jsem se nestal až teď, psychologem učitel prostě je. Jenom teď prostě musí reagovat na jinou situaci.

Maturanti mají motivaci k učení pravděpodobně vyšší než studenti nižších ročníků, ať už kvůli maturitě samotné, nebo kvůli přijímačkám na vysokou školu. Škola se jim možná otevře 1. června, jisté to zatím ale není. Jak velký vliv na disciplínu může mít, když na měsíc a déle „vypadnou“ ze školních lavic?

Já sám jsem zvědavý, jak se jejich disciplína bude vyvíjet. Zatím mě překvapuje, že i při studiu na dálku v sobě tu disciplínu nacházejí nejen maturanti, ale i studenti ostatních ročníků. Je to překvapivě jeden z pozitivních důsledků karantény. Jen doufám, že to vydrží i těch několik týdnů nebo možná několik měsíců, které nás čekají.

Co byste doporučil ostatním učitelům, aby byli u svých studentů populární jako vy?

Já bych jim hlavně přál, aby měli to štěstí, aby potkali takové studenty, jaké jsem potkal já. Já si nemyslím, že by to bylo nějakou mojí zvláštní zásluhou. Ve škole jsou na to vždycky minimálně dvě strany. A to je učitel a studenti. Kolem učitele je navíc ještě samotná škola, jsou tam nějací kolegové, které já mám také skvělé. A na rodiče mám také štěstí. A tohle štěstí bych přál i dalším učitelům.

Teď budou všichni chtít na Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře, když jsou tam skvělí studenti, učitelé i rodiče. Co byste vzkázal svým studentům, případně studentům obecně, jak karanténu přežít?

Vzít ji jako příležitost, jak se naučit něco nového, objevit v sobě něco nového, poprat se se sebou, najít v sobě nějakou disciplínu a co nejdéle si ji udržet.