Článek
Když se v roce 2013 japonské Tokio ucházelo o pořádání letních olympijských her 2020, počítalo s rozpočtem 7,3 miliardy dolarů. Podle agentury AP se jen do léta 2020 náklady na organizaci her více než zdvojnásobily na 15,8 miliardy dolarů. Organizátoři toto tvrzení zpochybnili, nakonec ale připustili růst nákladů na 12,6 miliardy. Podle místních médií se ale skutečné náklady mohly nakonec vyšplhat na více než třicet miliard dolarů.
Příklad Tokia se může jevit jako zvláštní případ, město totiž muselo hry o rok odložit kvůli pandemii covidu-19, čímž náklady ještě vzrostly. Podle odborníků jde ale jen o důkaz dlouhotrvajícího trendu. Ekonom Bent Flyvbjerg z Oxfordské univerzity ve své práci vydané v roce 2020 zjistil, že se každé olympijské hry od roku 1960 dostaly v průměru na 172 procent původně plánovaného rozpočtu. Hry mají být v konkurenci ostatních podobně velkých projektů raritou.
Ekonomové Victor Matheson a Robert Baade přínosy pořádání olympijských her v rozhovoru pro server Vox rozdělili na krátkodobé, například zvýšený počet turistů, a dlouhodobé, jako třeba zlepšení infrastruktury nebo více obchodních příležitostí a zahraničních investic. Olympijské hry pak podle dvojice ekonomů poskytují i nehmotné výhody, jako je například „občanská hrdost“.
Obecně ale podle Mathesona a Baadeho efekty největší sportovní akce světa nenaplňují očekávání pořadatelských zemí a měst. „Studie v drtivé většině ukazují, že skutečné ekonomické dopady jsou buď téměř nulové, nebo jen zlomkem toho, co se před konáním her očekávalo,“ řekli ekonomové Voxu.
Anketa
Dlouhodobé ekonomické přínosy z vylepšené infrastruktury se pak podle dvojice často ani neprojeví. Faktem, který mnoho možných pořadatelů od kandidatury odrazuje, je pak podle ekonomů potřeba velkého množství rozličných sportovišť, která po skončení olympijských her nemají další využití. „Mnoho sportovišť z aténských her v roce 2004 chátrá. Pekingský ikonický stadion Ptačí hnízdo byl od roku 2008 využíván jen zřídka a byl částečně přeměněn na byty,“ připomíná Matheson.
Města si všímají přemrštěných nákladů a na pořádání olympijských her tak rok od roku přichází méně kandidatur. V roce 2015 postupně odstoupili čtyři ze šesti uchazečů o organizaci zimních olympijských her 2022, které nakonec získal čínský Peking. V roce 2018 nastala stejná situace ohledně pořádání zimní olympiády v roce 2026, které se budou konat v italském Miláně a Cortině d’Ampezzo.
Ukázkovým příkladem, jak z her vytěžit co nejvíce, je organizace olympiády v roce 1984 v Los Angeles. Podle americké neziskové organizace Rada pro mezinárodní vztahy bylo kalifornské město jako jediný uchazeč schopno „vyjednat s Mezinárodním olympijským výborem (MOV) výjimečně příznivé podmínky“.
„A co je nejdůležitější, Los Angeles se mohlo spolehnout téměř výhradně na stávající stadiony a další infrastrukturu, než aby slibovalo nová drahá zařízení, aby tak nalákalo výběrovou komisi MOV. Los Angeles nakonec skončilo s provozním přebytkem 215 milionů dolarů,“ uvádí organizace ve své zprávě.
Problémy s hledáním pořadatele dalších her by mohlo podle některých vyřešit vybrání stálého místa konání. „Proč nevybudovat požadovaných 35 sportovišť, olympijskou vesnici, vysílací a mediální centrum jen jednou, místo aby se každé čtyři roky stavěly znovu v jiném městě?“ ptá se ekonom Andrew Zimbalist. Ten ve svém textu pro magazín Time upozornil například na vystěhování 77 tisíc lidí z favel v brazilském Riu několik týdnů před konáním olympiády. Jako stálé místo pro letní olympiádu navrhuje již zmíněné Los Angeles, které má podle něj veškerou potřebnou infrastrukturu.
Skupina kritiků aktuálního modelu olympijských her v komentáři pro deník The New York Times navrhla, aby se za stálé místo konání pro letní olympijské hry určilo kvůli historickým vazbám Řecko. Mezinárodní olympijský výbor ale pokusy o reformu z velké části ignoroval a místo toho předložil vlastní soubor doporučení, jako je podpora hostitelských měst nebo spuštění olympijského kanálu.
Napříč světem navíc roste odpor obyvatel světových metropolí k pořádání velkých akcí, jako jsou právě olympijské hry, což odhaluje stále více průzkumů. Kdo se ale průzkumy veřejného mínění nezabývá, to jsou autoritářské země, píše magazín The Atlantic. Právě ty se staly i přes kritiku důležitým spojencem MOV.
Pořádání her je pro autoritářské režimy možností, jak předvést svou sílu nebo zlepšit svou reputaci v zahraničí. Často se navíc stane, že mezi kandidáty zbydou právě jen takové země, jako tomu bylo při kandidatuře na pořádání zimní olympiády v roce 2022.
Po odstoupení norského Osla zůstaly ve výběru jen kazašské Almaty a čínský Peking, který nakonec zvítězil. Čínská metropole kromě kritiky za porušování lidských práv čelí i otázkám ohledně dostupnosti sněhu. Podle BBC tak sportovci v prvním městě, jež bude hostit letní i zimní olympijské hry, budou závodit převážně na umělém sněhu. Teploty ale rostou ve všech budoucích pořadatelských městech – v Los Angeles, Miláně i australském Brisbane.
Možná hlavním důvodem, proč MOV není přísnější vůči autokratickým zemím, je ale fakt, že to není v zájmu vedení výboru, uvádí The Atlantic. Podle zprávy ekonomů Thomase Köneckeho a Michiela de Nooije z roku 2017 „udržování dobrých pracovních vztahů s autoritářskými vládami pomáhá MOV zajistit budoucnost finančních příjmů, olympijských her, a tím si zajistit i svou vlastní budoucnost“.
„Vzhledem k různorodé účasti na olympijských hrách musí MOV zůstat neutrální ve všech globálních politických otázkách,“ řekl mluvčí MOV magazínu The Atlantic. Výběr pořadatele her pak podle MOV „neznamená, že by výbor zaujal postoj k politické struktuře, sociální situaci nebo standardům lidských práv v dané zemi“, uvádí The Atlantic.
