Článek
Přímo ve Washingtonu pak Robert J. Mrazek, Čechoameričan, spisovatel a bývalý člen Sněmovny reprezentantů, Havla vítal přímo ve Washingtonu. Tam před třiceti lety došlo i na prezidentův slavný projev.
Seznam Zprávy mluvily s Mrazkem o jeho češství i o tom, jak důležitý Havlův první projev v Kongresu vlastně byl. „Všichni moji kolegové, demokraté i republikáni, kteří spolu většinou nesouhlasí, se shodli, že Havel apeloval na to nejlepší, co v sobě lidé mají,“ řekl čtyřiasedmdesátiletý bývalý kongresman.
Demokrat Robert J. Mrazek působil ve Sněmovně reprezentantů pět volebních období.
Co pro vás tato návštěva české delegace jako pro člena Sněmovny reprezentantů a zároveň syna českých imigrantů znamenala?
Víte, v Kongresu je spoustu různých výborů. Když třeba máte irsko-americké kořeny, stanete se součástí irsko-americké organizace. Za mě měla asi 70 členů. Pak tam byl italsko-americký výbor, jehož součástí bylo 30 lidí. No a já, já sám jsem byl česko-americký výbor. Byl jsem předseda a jediný člen. Takže ta návštěva mi dala pocit výjimečnosti i hrdosti na mé české kořeny.
A jak ji vnímali vaši kolegové?
Řeknu to takhle: nebyl jsem ještě na světě, když Winston Churchill přednesl svůj geniální projev v Kongresu (v roce 1943, pozn. red.). A dovolím si říct, že v moderní historii byl Havlův projev ten nejinspirativnější a nejdůležitější, jaký kdy lídr zahraničního státu na této půdě přednesl. A to až dodnes.
Uvědomoval jste si tehdy, že jste svědkem historické události?
Ano. Sotva ho pustili z vězení, zvolili ho prezidentem… A v Kongresu přednesl ten skutečně nejinspirativnější projev, jaký jsem kdy slyšel, o myšlence, na které byl založen náš stát. O svobodě jedince. A všichni moji kolegové, demokraté i republikáni, kteří spolu většinou nesouhlasí, se shodli, že Havel apeloval na to nejlepší, co v sobě lidé mají. Na myšlenku toho, že jsme lidská rodina. Že jsme všichni správci této planety. A že je potřeba svobodu jedince uchovat.
Mluvil jako intelektuál, řekl o sobě, že je intelektuál – a skutečně byl. Řekl jednu věc, o níž si myslím, že ji většina členů Kongresu nepochopila: vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté. Nic takového jsem od nikoho do té doby neslyšel. Ale podíval jsem se kolem sebe a ostatní členové Kongresu kývali hlavami, jako kdyby tomu dobře rozuměli. Já si tedy myslím, že spíš ne.
Do Spojených států Havel přiletěl jen chvíli po svém jmenování do funkce. Jaký byl ve srovnání s jinými, v politice zběhlými hlavami státu?
Měl skvělý smysl pro humor. A pamatuju si, že chvíli po tom projevu jsem se s ním spolu s malou skupinou dalších kongresmenů a předsedou sněmovny Tomem Foleym sešel. Havel byl malý muž, měl tak 170 centimetrů. Já mám skoro dva metry, takže jsem byl asi o 30 centimetrů vyšší než on. On ke mně přišel a povídá: „Vy v Kongresu zastupujete Československo.“ Já odvětil, že ano a že jsem na to hrdý. Havel se zeptal, jestli mluvím česky, na což jsem mu řekl, že jen trochu. A on po mně chtěl, abych něco řekl. Mně v tu chvíli došlo, že to jediné, co umím říct, jsem se naučil u jídelního stolu v domě svého dědečka. Takže jsem řekl: „Prosím, podej mi chleba s máslem.“ Havel se na mě podíval trochu dotčeně, ale pak se začal nahlas smát. Mně v tu chvíli přišlo, že mu musí připadat, že Češi nemají v Kongresu moc dobré zastoupení.
Ještě se mi vybavuje jedna vzpomínka, a to z návštěvy Havla na Hradčanech. Totiž, když Američané chtějí pomoci nějakému novému státu, jako bylo Československo po odtržení od Sovětského svazu, obvykle mu nabídnou peníze. Pamatuju si, jak jeden můj kolega Havlovi řekl, že rádi nabídneme naši pomoc – jaké finanční prostředky tedy potřebuje? Havel ale tehdy zakroutil hlavou s tím, že naše peníze nechce. Že Češi mají individuální svobodu a můžou na sobě pracovat. Pro toho kongresmana to bylo šokující, že nechce žádné peníze, zeptal se ho proto, co by Spojené státy tedy mohly udělat. Havel řekl, že by chtěl morální podporu. To některým členům delegace způsobilo trochu šok.
Prezident Havel s členy Kongresu.
Na čem chtěl Havel pracovat?
Snažil se předat myšlenku toho, že jsme jako lidé součástí jedné rodiny. Že vůči ní máme v demokracii povinnosti, které přesahují osobní, sobecké zájmy i nacionalismus. A už před třiceti lety mluvil o tom, že ničíme vlastní planetu a že ji musíme společně zachránit. Vážně by ho zklamalo, kdyby viděl, jak moc se ta situace zhoršila. Apeloval na nás na lidi, abychom byli lepší, ale my jsme nebyli.
Velká očekávání
Podle záznamu byly reakce na Havlův projev veskrze pozitivní. Členové Kongresu hodně tleskali.
Pamatuju si, jak mu demokraté i republikáni divoce tleskali třeba za to, když řekl, že musíme stavět morálku před politiku. Ti z nás, kteří tam v tu chvíli byli, si ta slova pamatujeme až dodnes. Současný Kongres je tvořen lidmi, již jsou velmi straničtí. Nespolupracují, nepovznesou se nad tu jednu nebo druhou stranu, do které patří. Vzájemně se nesnáší. A Spojené státy momentálně vede prezident, který nás rád rozděluje. Havel mluvil o opaku, o inkluzi. Že jsme v tom všichni společně, proto musíme spolupracovat. Ale tak to dnes není – současní členové Kongresu tam tehdy nebyli a neslyšeli Havlova slova. Proto si je ani nevybavují tak živě jako teď já.
Myslíte, že jeho projev a myšlenky celkově ve společnosti stále rezonují?
Měly by, protože volají po tom nejlepším, co v nás je. Není nic důležitějšího než svoboda. Za to Havel během těch let ve vězení tvrdě zaplatil. Kvůli svobodě vystavil sám sebe do nebezpečí. Dnes jsou stejně důležité a aktuální jako byly tehdy. Jen doufám, že se v budoucnu dohromady zasadíme o záchranu planety a budeme součástí té jedné rodiny.
Sál Sněmovny reprezentantů a obě komory Kongresu naslouchající prvnímu projevu Havla v USA.
Zajímalo by mě, jak to vypadalo před samotným projevem. Byla česká delegace před samotným projevem nervózní? Jaká byla v české skupině atmosféra?
Samozřejmě, že byli dost nervózní. A také jsem z nich cítil velká očekávání. Protože najednou byli součástí obnovené demokracie, chceme-li to tak nazvat, a měli vystoupit před nejdůležitějším parlamentem na světě. Nechci tvrdit, že je to lepší instituce než ta česká nebo třeba britská, ale tehdy jsme byli – a pořád jsme – nejmocnější národ světa. S nejvíce možnostmi konat na světě dobro. Sál Sněmovny reprezentantů je velká historická místnost. Před projevem jsme spolu byli všichni společně v přijímací místnosti, kde jsme čekali na pokyn. Ten pak přišel a Havel vstoupil do této komnaty, kde v minulosti promlouvali jiní zahraniční lídři. A pak přednesl, jak jsem řekl, ten nejinspirativnější a nejlepší projev, jaký jsme kdy slyšeli.
A jaký dojem dělali Češi na kongresmany?
No, ostatní hlavy států a jejich delegace obvykle přijedou s hodinkami Rolex na rukou, oblečení do obleků za tisíce dolarů… Česká delegace ale tuhle úroveň opulence evidentně nereflektovala. Byli to prostě muži a ženy, kteří s novou zemí a novými principy navázali na staré hodnoty a skvělou ústavu. A čekalo je plno překážek. Nebylo to o penězích.
Projev třiadvacetkrát přerušily ovace.
Jak vypadaly přípravy na ten projev? Kdo ovlivnil jeho finální podobu?
Já vlastně nevím. Havel si ho psal sám, bylo to hodně osobní. O jeho vlastní cestě, o tom, jaké to bylo za mřížemi a jaký byl život v útlaku Sovětského svazu. A jak důležité bylo využít té možnosti svobody k dělání důležitých věcí nejen v Československu, ale i ve světě. Nevím, s kým ten text konzultoval. Nejsem si jistý, jestli vůbec ho s někým konzultoval, měl své hodnoty a principy. Nevím, kdo konkrétní mohl do toho projevu přispět, měl tolik přátel mimo politiku.
Setkal se s někým z nepolitických kruhů i v Americe?
Vybavuju si, jak si Havel povídal třeba s Frankem Zappou, rockovým hudebníkem. Byli tak sympatičtí. Samozřejmě, prezident měl jeho hudbu rád. Havel se chtěl potkat s dalšími lidmi, intelektuály, umělci, hudebníky… a při té první návštěvě Spojených států se s nimi setkal.
Robert J. Mrazek.
Hrbolatá cesta
Vy jste tuto první cestu pomáhal v Praze plánovat. Byl jste tu někdy předtím?
Poprvé jsem se do Československa podíval v roce 1973, tedy ještě předtím, než jsem se stal členem Kongresu. Jel jsem tam s manželkou na dva měsíce, většinu té doby jsme strávili právě v Praze. Za tu dobu jsem stihl pochopit, jak smutní a poražení Češi byli. Navštívil jsem dědečkův dům v Letovicích, stále tam žili lidé, kteří pracovali v jeho továrnách na keramiku. Ručně malovanou keramiku, dědeček býval její největší vývozce v Československu po první světové válce až do čtyřicátých let.
Můj dědeček byl pro mě velkou inspirací, na své české kořeny byl velmi hrdý. Byl to umělec a přátelil se s Tomášem Garrigue Masarykem. Stal se součástí československého odboje v první světové válce i po ní, konkrétně tajných služeb. Takže dělal špiona, který měl na starost sledovat depeše pro německého velvyslance v USA Franze von Papena.
Dědečka jsem v dospívání navštěvoval o víkendech a on mi vyprávěl o Československu v době mezi první a druhou světovou válkou. Země tehdy byla majákem demokracie ve střední Evropě. Vyprávěl mi o smutku, který měl po příchodu Rusů, protože Československo se nevrátilo ke svobodě. Při mé první návštěvě Československa jsem měl reakci i z druhé strany. Někteří mí příbuzní měli pocit, že jsme je (my Američané, pozn. red) v roce 1945 opustili. A že jsme je dostatečně nebránili a nepodpořili během pražského jara.
Vnímal jste pak po dvaceti letech změnu?
Jako by to byla úplně jiná země. Lidé byli nadšení, že se jim demokracie vrátila. Pro nejstarší generaci bylo moc pozdě, ta svůj život prožila pod sovětským útlakem, ale pro mladší Čechy – na Slovensko jsem se nedostal – to byla vzrušující doba. Doba velkých očekávání.
Naplnila se?
To, co přišlo, vypadalo spíš jako hrbolatá cesta. Pamatuji si třeba, jak přišli s kupónovou privatizací… Všechen ten Havlův idealismus, on říkal: „Dejte morálku nad osobní zisk.“ Ale kolem něj bylo spoustu predátorů, kteří systému využili sami pro sebe. Vyvinulo se to způsobem, který nenaplnil hodnoty, jež Havel zastával.
