Nejezte ryby, nabádá dokument celý svět. Čeští vědci řekli svůj názor

„Když bude současný rybolov pokračovat, do roku 2048 budou naše oceány prakticky prázdné,“ zní jedno z tvrdých prohlášení filmaře Aliho Tabriziho v dokumentárním filmu Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu dostupného na streamovací službě Netflix.

Film na celé řadě témat ukazuje, že světové oceány míří k zániku, a to především vinou komerčního rybolovu. Jeho destruktivní vliv je podle narativu ve veřejném prostoru upozaďován za ve skutečnosti méně závažné problémy, jako je znečištění plasty nebo globální oteplování. Ve finále dokument divákům říká, že udržitelný rybolov neexistuje a že jediným způsobem, jak přispět ke snížení šance, že oceány vymřou, je vůbec nejíst ryby.

Do žebříčku 10 nejsledovanějších počinů se Seaspiracy na Netflixu probojoval v mnoha zemích. A výše zmíněné závěry sdílí s pobídkou k „povinnému zhlédnutí“ lidé z celého světa včetně celebrit jako je třeba legenda amerického fotbalu Tom Brady nebo Kourtney Kardashianová a celá řada dalších.

Pak jsou tu ale články, jako například ten od fact-checkingového týmu britské veřejnoprávní BBC, které poukazují, že ne všechno je ve filmu prezentováno zcela správně. Pro příklad přitom nemusíme chodit daleko. Třeba právě výrok o vyhubení ryb do roku 2048 se opírá o studii z roku 2006 a sám její autor řekl, že dnes už tento závěr neplatí, protože se od té doby situace zlepšila.

Podobných nepřesností či dezinterpretací je ve filmu víc a některé výroky ani prakticky nejdou ověřit. To ale není cílem tohoto článku. Ten usiluje o analýzu celkového vyznění snímku a zjištění, jestli spíš otevírá oči, nebo tlačí diváka k přijetí hlavních argumentů demagogickým způsobem. Z odpovědí je patrné, že pravda je někde mezi.

„Obávám se, že mnohé z prezentovaného je pravda. Myslím si, že je to dobrý film. Ale spíš než pro lidi, pro které to bude zbytečně moc skličující, by mohl být dobrý pro politiky,“ zhodnotil v krátkosti snímek jeden z předních českých odborníků na ryby a ředitel Hydrobiologického ústavu AV ČR Jan Kubečka. „Některé věci mohou být kapku zveličeny, ale skutečně ta témata, která tam jsou, tak jsou velký problém,“ dodal odborník.

Dokument mimo jiné zobrazuje i lov žraloků za účelem prodeje ploutví. Ten zachytila například i tato série fotografií, která se loni umístila v soutěži Hamdan International Photography Award 2020.

Jako příklad přehnaných tvrzení Kubečka vybral zrovna ten výše zmiňovaný. „Samozřejmě, že do roku 2048 ryby z moří nezmizí. Nebude jich asi ani míň, ale ten systém vypadne z rovnováhy a vznikne tam rovnováha úplně jiná. Zůstanou tam třeba ty menší ryby, proti kterým už nezbydou predátoři, a tak se budou víc množit, budou mít nejspíše větší výkyvy populací,“ řekl Kubečka.

„Je to extrémně zajímavé a inspirativní, a to i přesto, že s některými věcmi ne zcela souhlasím,“ popsal své první dojmy ekolog a biolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy David Storch. Ten souhlasí i s tím, že komerční rybolov je skutečně největší hrozbou pro mořský život a že se o něm nemluví tolik, jak by se mělo. „Tohle je na dokumentu sympatické – říká jasně, že hlavní problém oceánů je zcela bezuzdá exploatace průmyslovým rybářstvím a ostatní problémy jsou proti tomu relativně marginální.“

A k tomu se vyjádřil i další odborník na vodní ekosystémy z Karlovy univerzity Adam Petrusek. „Úplně bych nesouhlasil s tím, že se o tématu nemluví, ale fakt je, že teď byla zrovna módní témata plastového znečištění a mikroplastů a není od věci vypíchnout, že vliv rybolovu zejména na ty větší druhy je jednoznačně nad úrovní udržitelnosti,“ řekl vědec. „A důležité jsou i ty vedlejší dopady, jako třeba ničení dna vlečnými sítěmi. Ono se o tom mluví, ukazuje se to i v médiích, ale pokud se o tom bude mluvit víc, tak je to jen dobře,“ dodal.

Uznání za zviditelnění důležitého problému si Seaspiracy vysloužil i v řadách aktivistů, což svými slovy Seznam Zprávám potvrdil Jan Freidinger z Greenpeace. „Přestože mám k filmu celou řadu kritických poznámek, ať už faktických, či jsem trošku zklamán tím, že slibuje nějaké skandální odhalení, tak přesto jsem moc rád, že film vznikl a hodně se o něm mluví, protože to vzbudí v lidech o téma zájem,“ řekl Freidinger.

S tím, že film dobře ukazuje, jak je v mnoha částech světa rybolov mimo kontrolu, což je velmi záslužné, koneckonců souhlasí i jeden z největších zahraničních kritiků, mořský biolog Jan Pauly. Tento muž, kterého mimochodem Kubečka označuje za jednu z největších „vědeckých celebrit“ v oboru na světě, ale druhým dechem v článku pro Vox dodává, že film je zavádějící a při rozhovorech s jeho kolegy použil „sporné“ metody. To ostatně potvrdila i jedna z vědkyň Christina Hicksová, která ve filmu přímo vystupuje, když na Twitteru veřejně vyjádřila zklamání nad tím, jak film nakonec vyzněl.

Pauly na filmu nejvíc kritizuje jeho závěry, a to sice, že udržitelný rybolov neexistuje a jediné řešení, jak zachránit oceán, je nejíst ryby. To podle něj není pravda. Udržitelný rybolov se podle něj místy daří a stojí za to o něj usilovat. Vůbec nejíst ryby hodnotí jako nereálné řešení.

A co na to čeští odborníci? Začněme prvním bodem, kde jsou jejich názory poměrně pestré. „Problém lidstva je, že lidí je moc a každý chce být rychle bohatý a moc se nenadřít. Všechno je o poctivosti lidí, kteří ten byznys dělají. Na širém moři vás nikdo neohlídá, tak morálnost přístupu záleží na morálních kvalitách těch rybářů. Bojím se, že nejsou v průměru moc vysoké. A ti poctiví v konkurenci nepoctivých snadno skončí,“ vyjádřil se z oslovených odborníků k prvnímu ze dvou hlavních závěrů filmu asi nejsmířlivěji Kubečka.

Přesto i on si myslí, že nelze říct, že by žádná forma udržitelného rybolovu vůbec neexistovala. „Politickým problémem je i to, že průmyslová rybářství jsou velmi silné lobby ovlivňující politiky a vynucující si obrovské finanční dotace. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy za peníze daňových poplatníků jsou pořizovány obrovské lodě, jež působí škody, se kterými by většina poplatníků nesouhlasila. A tady je to opět o poctivosti – poctivosti politiků, kteří o těchto věcech rozhodují. Udržitelný rybolov nepoškozující mořské ekosystémy definovat lze, zdaleka ne vždy je však doporučením odborníků dopřáno sluchu.“

Storch naproti tomu souhlasí s Paulyho kritikou. „Tohle mi v dokumentu přišlo vysloveně zavádějící – tam se tváří, že udržitelnost nelze definovat a navíc je nedosažitelná. Udržitelné využívání zdrojů je v principu možné, koneckonců veškeré inteligentní hospodaření je na něm založené. Rybářská věda s tím běžně pracuje a existují příklady, kdy to funguje,“ oponuje filmařům Storch.

Udržitelný rybolov existuje i podle Freidingera a po celém světě byl praktikován až do zhruba 60. let, kdy přišel nástup masového rybolovu. „Je to průmyslový rybolov, který je tady skutečným zlem. Ne drobní místní rybáři, kteří si berou pouze to, co potřebují, aby nakrmili svou rodinu a zajistili jí peníze na základní obživu,“ řekl aktivista.

Ekolog Petrusek je názorově někde mezi a říká, že tvrzení o neexistenci šetrného rybolovu je možná až moc tvrdé. „Pochopitelně minimálně nějakým způsobem šetrnější způsoby rybolovu existují a existovat by mohly, ale to, že se dá podvádět, je jasné. Faktem je, že pokud chceme zachovat takové množství ulovených ryb, jako je v současnosti, případně ještě víc, tak je to neudržitelné drancování,“ řekl Petrusek.

V otázce, zda oceánům člověk spolehlivě pomůže, jen když přestane jíst mořské ryby, jsou oslovení experti jednotní.

Zástupce Greenpeace vyzdvihl argument, že mnoho lidí takové rozhodnutí zkrátka ani nemůže udělat, protože by přišli o důležitý zdroj potravy. „Na rybách jako hlavním zdroji proteinu a rybolovu jako způsobu obživy závisí podle některých údajů až dvě miliardy lidí. Těžko si představit, že lidé z ostrovních států, kde nejsou ideální podmínky pro rostlinnou výrobu, ale po staletí se živí rybami, přestanou,“ řekl Freidinger. „Náš přístup v Greenpeace je tudíž mírnější, doporučujeme sice lidem výrazně omezit živočišnou stravu, ale zároveň doporučujeme vybírat lokální potraviny vyprodukované či ulovené udržitelným způsobem,“ dodal.

Storch to vidí velmi podobně. „Je to extrémní a těžko dosažitelné řešení. Ryby pro lidskou populaci znamenají a vždy znamenaly zásadní zdroj bílkovin. Kdybychom jeden zdroj vysadili, o to víc bychom museli využívat jiné zdroje, které jsou také problematické,“ potkal se ekolog velmi blízce s výrokem Kubečky, podle kterého, „když nebudeme jíst ryby, budeme se muset zaměřit na plundrování jiného přírodního zdroje“.

Za „možná až extrémní“ návrh nulovou konzumaci ryb považuje i Petrusek. „Samozřejmě, že snížení spotřeby masa obecně snižuje velice výrazně ekologickou stopu každého člověka, a kdyby se to povedlo na společenské úrovni, tak by to pochopitelně pomohlo. Ale řeknu vám to asi takhle. Když si dám čerstvě ulovenou rybu někde v restauraci ve Středomoří, tak tím zjevně podpořím místní lidi. Ale dát si třeba tuňáka, to už je složitější,“ řekl ekolog.

U dovážených ryb totiž podle něj skutečně není jednoduché zjistit, jestli byly nebo nebyly uloveny v rámci kvót. „Existuje i mnoho států, co mají celé flotily, které si s kvótami nelámou hlavu,“ dodal k tomu Petrusek.

Nakonec není od věci ještě jednou zopakovat, že ač třeba ne všichni odborníci souhlasí s navrženým řešením, všichni se shodují v tom, že komerční rybolov je skutečně největší hrozbou pro život v oceánech, a to bývá ve veřejném prostoru často zastíněno jinými tématy. „Zatímco na souši lze docela dobře vidět, co se s přírodou a přírodními zdroji děje (když třeba někdo vykácí les), takže to lze hlídat, kontrolovat, penalizovat nešvary, pod vodou je to mnohem těžší, ne-li nemožné. A to je právě důvod, proč na souši už dnes nemůžeme dělat takové věci, jako je průmyslová ‚těžba‘ slonoviny běžná před sto lety, zatímco v moři se lze pořád chovat jako paleolitičtí lovci, kteří kam přišli, tam vybili megafaunu,“ vypíchl Storch.

Dokument tak podle Storcha ukazuje, že jsou to právě oceány, kde člověk přírodu nejvíc vykořisťuje. „Když přednáším o změnách biodiverzity v antropocénu, často říkám, že od stadia bezuzdé exploatace přírody jsme se dostali do stadia. kdy hlavní problém spočívá v jemném a mnohočetném narušování stabilizovaných ekologických interakcí. Měl jsem ale podezření, že to platí na souši, zatímco v moři jsme pořád v oné vykořisťovací fázi. A dokument mi to plně potvrdil,“ dokončil Storch myšlenku.

Na druhou stranu je ale také třeba zdůraznit, že situace není úplně beznadějná. Ve filmu třeba nezaznělo, že mořské ekosystémy mají dobrou schopnost velmi rychle se zotavovat, což už se podle Storcha ukázalo například i na tom, jak po dohodě na zákazu lovu velryb, i přestože ji třeba Japonsko nebo Norsko porušují, „slušně“ narostla jejich populace.

Letos je svět navíc podle Freidingera ve zlomovém okamžiku. „Jedná se o tzv. Globální oceánské úmluvě a vytvoření sítě mořských rezervací na 30 % volných moří. S tímto konceptem Greenpeace přišla už někdy v roce 2006, získal podporu vědců, řady vlád a dostal se na půdu OSN a letos by se měl finálně schválit, což je z našeho pohledu naprosto přelomová věc,“ uzavírá Freidinger výhledem na lepší zítřky.