Nejdůležitější je nastavení v hlavě, říká reprezentant Alex Král

Na úvod se sluší zeptat, jaký je váš zdravotní stav, protože fanoušci fotbalu dobře vědí, že jste se nemohl účastnit březnového reprezentačního srazu právě kvůli zdravotním problémům.

Už je to lepší. Nebylo to vyloženě vážné zranění, jenom to přišlo zrovna v blbou chvíli, den předtím, než jsem měl odjet na reprezentační sraz. Takže teď už se pomalu dostávám zpátky do formy, už i běhám na hřišti, den ode dne je to lepší a myslím si, že na zápas o tomto víkendu budu nachystaný. Zranění se objevilo na vnitřní straně stehna. Vlastně přitahovači, abduktor se tomu říká. Měl jsem ho natažený. Tím pádem mi doktoři hned nařídili klid od fotbalu na nějakých sedm dní s tím, že jsem posiloval, a musím říct, že za pět dní jsem to dal zpátky dohromady.

Určitě ale člověka trošku zamrzí, když se v televizi kouká na zápas České republiky s nejlepším týmem světa podle rankingu FIFA Belgií. Tím spíše, že možná i oproti očekávání český tým odehrál vynikající zápas, byl rovnocenným soupeřem, dokonce mohl vyhrát a vy u toho nemůžete být.

Mrzí mě to, samozřejmě. Na každý reprezentační zápas, nejenom na ten s Belgií, se těším a mrzí mě, když ho vynechám. Ale tohle je fotbal, zranil jsem se a musím se asi zaměřit víc na některé věci, aby se příště žádné zranění nestalo.

Zrovna v záložní řadě, ve které nastupujete, panuje teď veliká konkurence. Třeba před třemi čtyřmi lety by to možná nikoho ani nenapadlo, ale teď je kandidátů na to které místo hned několik, takže samozřejmě pro hráče sice trošku složitější, ale pro trenéra asi ideální varianta, když má kam sáhnout.

Přesně. Pro trenéra ideální varianta a já si myslím, že to je i dobrá varianta pro hráče, protože konkurence je důležitá. Každého to vyhecuje a je to úplně normální věc ve fotbale. Čím je člověk na vyšší úrovni, tak tím je konkurence větší a je složitější se do sestavy dostat. Já to vnímám tak, že to je jenom ku prospěchu věci. Na konkurenci jsem zvyklý, kdykoliv jsem někam přestoupil, což platí i pro současné angažmá, jsem s ní musel počítat. Není to pro mě nic nového.

Znáte pochopitelně skvěle ovzduší v kabině reprezentačního týmu, atmosféru, která v ní panuje. Já vidím jeden velký posun oproti době třeba před dvěma třemi lety, a to v sebevědomí, schopnosti hráčů postavit se čelem i k těžkým úkolům. Před zmíněnou dobou by i tisk, novináři, ale i sami hráči mluvili o tom, že proti Belgii nastupují v roli outsidera a s pocitem „Ježíš, když to bude 0:0, tak to bude dobrý“. A najednou je tým velmi, velmi nespokojen s tím, že jenom remizoval s velkým favoritem.

Rozhodně to je správné nastavení a myslím si, že to sebevědomí hodně pochází ze všech těch velkých utkání, která jednotliví hráči už odehráli. Mají za sebou těžké zápasy, zvládli konfrontaci s těmi nejlepšími a s tím právě přichází ono sebevědomí.

Když se teď vrátím na chviličku do Ruska, tak by mě zajímalo, jak je to v Rusku s opatřeními, která sužují fotbalovou Evropu. Někde se hrát nemůže, někdo někam nemůže cestovat. V Rusku je to jak?

Když přišla první vlna pandemie, tak Rusko hned zavřelo hranice. Takže do Ruska se v podstatě dostane jenom ten, kdo má pracovní vízum, nebo nejbližší rodina. Tohle nařízení hodně ovlivnilo to, že čísla šla dolů, protože se málo cestovalo, v podstatě cestovali jenom Rusové. A druhá věc je, že přišel už od začátku tvrdý lockdown. Takový, jaký je v Česku teď, to byl zhruba duben minulého roku, kdy se na měsíc všechno zavřelo. Já měl to štěstí, že když se přerušila liga, tak jsme dostali povolení odcestovat do našich zemí. Měsíc a půl jsem strávil v Česku, což bylo v létě, kdy všechno fungovalo normálně. Po téhle pauze jsem přiletěl zpátky, protože začala nová sezona. Přesněji, dohrála se i ta stará.

A od té doby tady v Rusku byla omezení jenom časová. Což znamená, že restaurace, kluby a další podniky pracovaly v určitých rozmezích třeba do dvou hodin, potom když se říkalo, že počet nakažených roste, tak třeba jenom do jedenácti, ale že by znovu došlo k úplnému uzavření, tak to ne. Asi i proto, že tady hodně oslabila ekonomika a stát to nechce udělat znova. Takže od té doby tady všechno funguje poměrně normálně, chodí se do restaurací. Roušky se nosí v uzavřených prostorách, ale myslím si, že zdejší lidé z toho nemají takový strach jako třeba v Evropě nebo v Česku a žijí tady úplně normální život.

Stalo se v ruské lize i to, co už provází i českou nejvyšší soutěž, že se musí odkládat zápasy, že jdou týmy do karantény?

Zatím se to nestalo. Minulý rok se liga přerušila stejně jako všude jinde. I když Rusko bylo jednou z posledních zemí, která k přerušení přikročila. A potom jedna z prvních zemí, kde se začalo. Takže tohle bylo asi jediné omezení. Ale jakmile začala tahle současná sezona, tak nedošlo ani k jedinému omezení. Všechno běží úplně normálně.

A jestli si dobře pamatuji, tak i mezistátní zápasy a některé pohárové se hrály i před diváky.

Ano. Záleží na velikosti stadionu a na regionu, protože každý region měl určitou povolenou kapacitu. Myslím si, že v té nejhorší době to bylo 25 procent, pak i 10 a teď je to nějakých 50 procent. To se týkalo Moskvy. Když jsme třeba hráli venku v jiném městě, tak tam bylo třeba oněch 50 procent kapacity povolených po celou dobu. Takže my jsme úplně bez fanoušků snad ani nehráli, co si vzpomínám. Možná jednou.

Už jste to vlastně trošičku naťukl. Jedna velká odlišnost vás v Rusku oproti české lize potká v podstatě takřka každodenně. To je cestování na dlouhé vzdálenosti. Tady v Čechách, když se jede z Prahy do Ostravy, tak hráči říkají, jak je to dlouhá cesta. A jak jsou z toho unavení. A vy létáte tisíce kilometrů.

Já si ještě vzpomínám, že úplně nejhorší cesta byla z Teplic do Ostravy, to je ještě dál. My máme nejdelší let do Jekatěrinburgu na Ural, zhruba 2 hodiny a 15 minut s tím, že máme vlastní letadlo. Přesněji, klub má smlouvu s aerolinkami, které vždycky na venkovní zápas poskytnou letadlo. My přijedeme na letiště, jdeme přímo do letadla, nikde nás nečekají žádné klasické velké kontroly. Letadlo odletí, přistaneme a hned na letišti máme přistavený autobus, takže ono to cestování je v podstatě pohodlnější. Plus máme samozřejmě po příletu i během letu k dispozici všechny věci týkající se regenerace. Z tohohle pohledu je cestování tady daleko pohodlnější než v Česku, byť jsou vzdálenosti daleko větší.

Když jsem koukal na poslední zápasy ruského národního týmu, tak jsem si nemohl nevšimnout, že zase řádí Arťom Dzjuba. Výborný útočník, který hraje v Petrohradě. Jaké to je potkat se s ním na hřišti? Protože on je v tom dobrém slova smyslu zvíře, pokud to tak mohu říct.

Je to nepříjemný útočník, silový, vysoký hráč. Dal spoustu gólů, spoustu asistencí, není jednoduché ho bránit. Od té doby, co jsem ve Spartaku, jsme proti němu odehráli tři zápasy. Člověk se na něj nachystá a někdy to vyjde, někdy ne. Ale rozhodně to je kvalitní útočník.

Když byla řeč o gólech, vy jste je třeba v národním týmu dokázal střílet. A já se ptám, kdy to přijde ve Spartaku?

Já bych právě naopak řekl, že jsem byl známý tím, že góly moc nedávám. Co se týče asistencí, tak ty samozřejmě občas padnou, ale co se týče obecně gólů, tak cítím, že to je věc, na které bych měl zapracovat. Ve Spartaku na to samozřejmě čekám, hraju na trošku jiné pozici než v nároďáku, o něco níž a trenér po mně chce defenzivnější úkoly. Ale myslím si, že i s tím momentálním postavením, které na hřišti mám, si můžu dovolit víc. A začít více útočit. Je to věc, na kterou bych se chtěl v nejbližší době zaměřit.

Hrajete opravdu takřka maximální množství minut. Když jsem koukal do statistik, tak jsem si našel, že 96 procent jste toho odehrál v základní sestavě. Takže se dá mluvit o tom, že v klubové hierarchii nebo v hierarchii kabiny máte velmi pevné místo?

Myslím si, že teď momentálně ano. Taky to bylo hodně práce, aby se tam člověk dostal. Na druhou stranu pevné místo je jenom na určitou dobu. Samozřejmě když potom klesnou výkony, tak se to může rychle změnit. Naopak když výkony budou pořád dobré, tak ta pozice bude jen a jen sílit. Ale myslím si, že co se týče momentální situace, tak pevné místo v sestavě mám a je jenom na mně, jestli si ho udržím, nebo ne.

Hodně se spekuluje o tom, kdy Alex Král přestoupí třeba do Anglie. Jak se člověku kouká na někdejší spoluhráče Tomáše Součka a Vladimíra Coufala, že se dokázali tak skvěle chytit v těžké soutěži, jako je Premier League?

Já kluky pochopitelně znám osobně, máme hodně dobrý vztah, kamarádský, takže jsem za ně strašně rád. Sukovi i Cufovi jsem hodně věřil, ale zároveň jsem měl trošku obavy z toho, když odcházeli do Anglie. Sám vím, jaké to je přijít do jiné země s jiným jazykem, trošku jinou kulturou a ještě mít v podstatě jeden trénink a jít do zápasu. Takže v tomhle jsem měl hodně velká očekávání, jak to zvládnou. A zvládli to perfektně. Jsem za ně moc rád.

Oba zmiňovaní hráči mají jednu nespornou výhodu a možná to vlastně platí tak trochu i pro vás, že díky tomu, čím jste prošli ve Slavii, tím myslím fyzickou přípravu, jste si vybudovali skvělou kondici. Tím pádem člověk může tak trošku počítat s tím, že sice přijdou momenty, kdy to prostě fotbalově nejde úplně na 100 procent, to zkrátka k fotbalu patří, ale i tak odvede velké množství tvrdé práce právě proto, že je skvěle fyzicky vybavený…

Myslím si, že to je rozhodně jeden z aspektů, který hráči právě v těchto situacích, kdy se mu úplně fotbalově nedaří, může pomoci. Ale myslím si, že to je v první řadě hodně o hlavě a o tom, jaký ten fotbalista je i mimo hřiště. Jestli je cílevědomý, nebo jestli když přijde nějaký problém, tak od něj utíká nebo se na něj vykašle. Když je dobře nastavený a přidá se kvalitní kondice, tak se člověk zase může posunout ve fotbalových dovednostech. Když se bavíme o Sukovi nebo Cufovi, tak oni přesně tohle nastavení v hlavě mají.

Ještě jednou se vrátím k tomu, jestli náhodou v nějaké dohledné době neskončíte i vy v Premier League. Jde mi o to, že jste to měl vždycky v kariéře dobře nastavené v hlavě. Šel jste krok po kroku, nedělal jste unáhlená rozhodnutí. Počítám, že Premier League je určitě stále v konečném výhledu.

Samozřejmě. Už odmala mám sen si Premier League zahrát. Ale zároveň musí být každý krok dobře promyšlený. Aby to dávalo ve všech směrech smysl. A i tak člověk neví, co se může stát. Když jsem přišel do Spartaku, z minuty na minutu se změnil trenér, s čímž se samozřejmě nepočítalo. Ale ve finále mi to pomohlo. Takže člověk opravdu neví. Ale dělám všechno pro to, abych si zasloužil další smlouvu. A jestli bude ve Spartaku, nebo někde jinde, tak to se uvidí.

Ale s angličtinou nebudete mít problém, předpokládám?

Já si myslím, že úplně ne. I teď v Rusku se mi angličtina dost zdokonalila, protože tady člověk mluvil ze začátku jenom anglicky. Teď tedy už částečně i rusky. Máme tady i kluky, kteří byli přímo v Anglii, takže mají přesně ten akcent, kterému jsem ze začátku těžko rozuměl. A teď už to začínám chytat. Takže si myslím, že v tomhle směru nějaký komunikační problém mít nebudu.