Článek
Kolem ústavní péče se pravidelně vyrojí řada mýtů a nepřesností. Třeba že tzv. kojeňáky jsou plné dětí zejména drogově závislých matek, které se o ně starat nemohou, nechtějí, nebo nezvládnou, rodičovského práva se však nevzdají.
Skutečnost je taková, že zhruba 37 procent dětí se tam dostává ze sociálních důvodů, čtvrtina ze zdravotně sociálních a 38 procent ze zdravotních.
Ústavní péče je přitom v porovnání s ostatními možnostmi velice drahá a prodražuje se i v době, kdy děti dospějí, například v tom, že kvůli ztíženému startu do života obtížněji hledají profesní uplatnění a komplikovaněji zvládají různé životní situace.
Instituce jsou nejdražší způsob péče o ohrožené děti. Naopak nejméně nákladná je podpora dětí a rodin prostřednictvím komunitních služeb. Téměř tři čtvrtiny dětských domovů a center pro děti do tří let navíc nemají potřebný personál v parametrech, které jim ukládají předpisy.
Chybí jim lékaři, psychologové či fyzioterapeuti. Podle zjištění asociace Dítě a rodina a organizace Lumos splňovalo požadavky na minimální personální zajištění jen 7 z 25 kojeneckých ústavů.
Umíme se postarat o všechny děti
Asociace Dítě a Rodina, která sdružuje 88 organizací na ochranu ohrožených dětí v ČR, dlouhodobě usiluje o stanovení věkového limitu 3 let věku dítěte pro zákaz umisťování do ústavní péče a podmínek adekvátní podpory náhradní rodinné péče.
Výzvu zaslala v dubnu letošního roku zákonodárcům a apelovala na to, aby přijali pozměňovací návrh, který znemožní umisťování nejmenších dětí do ústavních zařízení.
„Již dnes jsme na zákaz umisťování nejmenších dětí do ústavů připraveni. Data ukazují, že dětí v kojeneckých ústavech v posledních letech ubývá. V únoru tohoto roku se v nich nacházelo pouhých 228 dětí ve věku do 3 let bez matky. Dle statistik ÚZIS se dvě třetiny dětí navracejí zpět do své rodiny (70 %) nebo jsou svěřeny do náhradní rodinné péče (16 %). Pokud investujeme do podpory původní rodiny a náhradní rodiny, jsme schopni zajistit péči o tyto děti jinak než v ústavu.
Návrh zakotvuje výjimku pro sourozence a děti s těžkým postižením, pokud se pro ně nepodaří najít náhradní rodinu. Děti s postižením by nově vyrůstaly v malých komunitních domácnostech, kterých už po republice několik funguje.
Není tedy důvod obávat se, že děti skončí bez péče. Do navržené účinnosti zákazu je zcela reálné zajistit alternativy přibližně 280 lůžek v ústavní péči obsazovaných dětmi do 3 let z řad přechodných a dlouhodobých pěstounů, lůžky v domovech pro osoby se zdravotním postižením a posílením terénních sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi.“
Každý rok se přesto vynakládá více než 2 a půl miliardy korun na provoz dětských domovů pro děti do 3 let věku (pro stručnost dále označujeme termínem kojenecké ústavy) a dětských domovů, ve kterých pobývá přibližně 5 000 dětí. Stejné prostředky by mohly být využity k podpoře více než 100 000 dětí žijících v komunitě formou terénní sociální služby.
Za peníze vynaložené na pobyt jednoho dítěte v kojeneckém ústavu může komunitní služba podpořit rodiny (sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi, dále SAS) a poskytnout pomoc v péči až o 38 dětí.
Za částku použitou každoročně na pobyt jednoho dítěte v dětském domově může být v komunitě (formou SAS) podpořeno 19 dětí.
Pokud by peníze vynaložené na neobsazená místa v dětských domovech byly nasměrovány na komunitní služby (SAS), mohlo by se takto podpořit přibližně 10 000 ohrožených dětí, jejichž potřeby aktuálně nejsou naplňovány.
Statistiky ukazují, že podíl dětí do tří let v zařízeních klesá.
Podle organizace Lumos, která se ústavní péčí dlouhodobě věnuje, zůstávají zhruba v polovině krajů podle dat za rok 2020 v tamních ústavech už jen malé počty dětí mladší čtyř let. Nejčastěji jde jen o počty v jednotkách a i těchto klientů každým rokem ubývá.
„Hlavním důvodem je to, že se změnil přístup většiny krajů, které pochopily, že cesta umísťování takhle malých dětí do ústavní péče opravdu dobrá není. Vyslyšely tedy výzkumy, které to jednoznačně dokazují. Zároveň se rozvinul systém služeb a pěstounská péče na přechodnou dobu,“ říká Barbora Křižanová z organizace Lumos.
Přesto lze pozorovat výjimku u tří krajů: Ústeckého, Plzeňského a Středočeského. Na jaře roku 2020 začínalo svůj život v tamních kojeneckých ústavech více než padesát dětí mladších tří let, zatímco třeba v Praze už jich bylo jen patnáct (oproti 58 dětem v roce 2018).
Proč právě tyto tři kraje z celkového trendu vybočují, se vysvětluje obtížněji.
„Rozhodně to není tím, co bývá často zmiňováno v souvislosti s Ústeckým krajem, že tam hlavní roli hraje soubor sociálních problémů ve smyslu vyloučených lokalit nebo vysoké nezaměstnanosti. Velmi podobné problémy řeší Moravskoslezský kraj a u něj jsou počty dětí v ústavní péči, rozsah nabízených služeb i počty přechodných pěstounů řádově jinde. Takže svádět to na to, že to je sociálně slabý kraj, je jen zástupný důvod,“ vysvětluje organizace Lumos.
Sociální důvody → cesta dětí do ústavů
Jedním z významných důvodů odebírání dětí z rodin jsou však zmíněné sociální důvody. Potvrzuje se to i na poslední analýze dat o dětech přijatých do státní péče v Karlovarském kraji.
Nejčastějšími důvody odebrání dětí od jejich rodin jsou nedostatečné rodičovské kompetence či kapacita a obtíže v oblasti bydlení a s tím spojené nedostatky v naplňování základních potřeb dětí.
Závažnější problémy, jako je zneužívání dětí nebo násilí v rodině, jsou mnohem méně časté.
Více než polovina dětí byla umístěna do státní péče pouze ze sociálních důvodů (tj. kvůli nedostatečným rodičovským kompetencím a/nebo nedostatečnému bydlení). Mnoha z těchto umístění by tedy bývalo možné zabránit bez nutnosti poskytnutí specializovaných služeb, postačovala by komunitní služba podpory rodiny (SAS, viz výše).
Ústavní péče má být až na posledním místě
Česká republika se podle statistických údajů řadí mezi země Evropy s nejvyšším počtem nejmladších dětí v ústavní výchově. Pro zájemce o náhradní rodičovství však existuje málo možností rychle a bez průtahů získat dítě do náhradní rodinné péče.
Registry dětí čekající na náhradní rodiče a zároveň počty čekatelů by měly být dostupnější. V Úmluvě o právech dítěte je zakotveno, že dítě „v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.“ To však znamená, že ústavní výchova by měla být až posledním řešením problému rodiny a dítěte.
S rodinami postiženými nebo ohroženými sociálně ekonomickými problémy se však prakticky zachází stejně jako s rodiči, kteří své děti týrají, zneužívají nebo jinak ohrožují jejich život a výchovu. Děti jsou odebírány na základě předběžných opatření často i kvůli hygienickým nedostatkům v bytě nebo neschopnosti zajistit si vlastní bydlení.
Na tuto praxi upozorňují nevládní organizace dlouhodobě a dokládají stovky příkladů dobré praxe, kdy podpůrné služby hrají klíčovou roli v prevenci proti odebírání dětí z rodin. Organizace pomáhají rodinám zajistit odpovídající bydlení, doučování pro děti a poskytují i další zázemí a konzultace. Jejich kapacita je ale vysoce překročená a ročně se pomoci nedostane zhruba dvěma tisícům rodin, které o ni požádají.
Kolik stojí kojenecké ústavy
Veřejné výdaje na jedno dítě byly vypočítány na základě finančních dat dostupných v aplikaci Monitor státní pokladny provozované Ministerstvem financí.
Z 26 kojeneckých ústavů bylo do analýzy zahrnuto 16 (které poskytují péči 69 % ze všech dětí v kojeneckých ústavech). Celkem jich 12 bylo vyloučeno z analýzy, protože souběžně s ústavní péčí poskytují řadu dalších (mnohdy nepobytových) služeb, přičemž nejsou k dispozici data o tom, jaká část z veřejných prostředků alokovaných těmto institucím je využita pouze na ústavní péči.
Vzhledem k tomu, že do analýzy byly zahrnuty téměř dvě třetiny kojeneckých ústavů, je možné zjištěné veřejné výdaje na jedno dítě považovat za vypovídající. Počet dětí využívajících pobytovou péči poskytovanou kojeneckými ústavy vychází ze zjišťování Lumosu založeného na zaslání žádosti podle Zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 o poskytnutí informací jednotlivým zařízením na počátku roku 2018.
To bylo nezbytné vzhledem k tomu, že v oficiálních statistikách publikovaných Ústavem pro zdravotnické informace a statistiky jsou zahrnuty i děti využívající nepobytové služby, a tudíž tyto údaje nemohou být využity pro výpočet nákladů na pobytovou péči o jedno dítě.
Zdroj: Lumos
