Komentář: Nefunkční český stát Dukovany nepostaví. Projekt drhne už na začátku

Politiky dnes dělí hlavně otázka bezpečnosti dukovanského projektu. Opozice žádá, aby z tendru na dodávku nového jaderného reaktoru byli předem vyloučeni zájemci ze zemí, s nimiž nás nepojí politické spojenectví. Tedy ruský Rosatom a čínská CGN.

Opozice se pokusí vyřazení ruských a čínských dodavatelů prosadit v tzv. „Lex Dukovany“ – v zákoně o přechodu Česka k bezuhlíkové energetice, který tento pátek projednávala ve druhém čtení Sněmovna.

Schvalování už tak kontroverzního zákona, který řeší, jak budou spotřebitelé nový zdroj po dostavbě splácet v cenách za dodávky elektřiny, a bez něhož nelze projekt rozjet, se tak nejspíš dál zkomplikuje a zdrží. Dukovanský harmonogram začne nabírat zpoždění.

Česká politická scéna je v případě Dukovan rozdělena tradičně – na hradní a protizemanovský tábor. Prezident od počátku otevřeně prosazuje, aby Dukovany postavila ruská korporace Rosatom. Za jeho postojem je třeba hledat zájmy českého jaderného průmyslu reprezentovaného aliancí CPIA. V té mají vůdčí postavení Rusy ovládané společnosti Škoda JS a Sigma Group a plzeňská Doosan Škoda Power (vlastní ji Korejci).

Lídři i další hráči v jaderné strojařině jsou vesměs nástupci firem, které se za socialismu podílely na stavbě ruských bloků v Dukovanech a Temelíně. Dodnes mají k Rosatomu blízko, dodávají na jeho projekty a vidí u něj největší šance, že jim pomůže na slavnou jadernou minulost navázat. Doufají, že po úspěšných subdodávkách na nové Dukovany vyrazí s ruskou korporací vstříc dalším podobným stavbám.

Proti ruské (a čínské) účasti ale hraje měnící se geopolitická situace. Bezpečnostní experti varují, že přes tak důležitý infrastrukturní prvek, jakým je velká jaderka potřebná minimálně do konce tohoto století, může být Česko jednou vydíratelné. V takovém případě je podle nich bezpečnější nechat si elektrárnu postavit od potenciálních spojenců. Ne od státní firmy ovládané mocností, která Česko už jednou násilně do své zájmové sféry začlenila.

Riziko zneužití elektrárny k vytvoření závislosti Česka na dodavatelské mocnosti lze alespoň částečně snížit dobře připravenou dodavatelskou soutěží a kvalitním kontraktem. O těchto detailech se ale prakticky vůbec nemluví. Averzi vůči Rosatomu kromě logických argumentů totiž posiluje automatická averze části českých politiků vůči prezidentu Zemanovi a všemu, co prosazuje. O Zemanových motivech řada odpůrců ani racionálně neuvažuje, jsou pro ně automaticky špatné.

Přitom ale nejde zdaleka jen o střet ambicí českého průmyslu s bezpečnostní zájmy. Ve hře je další vrcholně důležitý parametr: Cena a kvalita budoucího reaktoru. Dukovanský zdroj má fungovat 60 let a minimálně dvě generace spotřebitelů ho mají po dostavbě splácet v cenách elektřiny.

Po vyloučení Rusů a Číňanů by v dodavatelském tendru zbyli jen tři uchazeči. Z těch tří jsou ale dva – Korejci a Američané – smluvně provázáni, takže se skutečná soutěž dál zužuje. Jenomže jak rádi zdůrazňují šéfové investorské firmy ČEZ, čím víc účastníků, tím větší šance na lepší nabídky. Argument na zachování co největšího počtu uchazečů má také svou váhu.

Cena, bezpečnost, lokalizace. To jsou jen tři příklady protichůdných zájmů, které se v obřím jaderném projektu střetávají. Stavba jaderky je na přípravu a analýzu stejně náročná jako reforma důchodového systému nebo koncept finančně udržitelného zdravotnictví. Žádné řešení není černobílé, každé má klady i zápory. Celý projekt se nedá dotáhnout do zdárného konce bez společenské a politické shody na hlavních prioritách: Jak moc jaderku potřebujeme, za jakou cenu, co je nepřekročitelné a kde můžeme udělat kompromisy. Stavba se nedá zrealizovat bez dlouhodobé vize, je to úkol přesahující vládu jedné politické garnitury.

Když se před dvěma lety jaderného projektu ujal dnešní vládní zmocněnec Jaroslav Míl, právě z tohoto důvodu začal přípravou platformy, na níž se měly očekávatelné spory vyjasňovat. Vznikl stálý vládní výbor pro nový zdroj vedený premiérem, v němž jsou zastoupeni ministři, klíčové úřady i parlamentní opozice. Tady se měly předjednat sporné otázky, než půjdou do legislativního procesu. Vláda, která má projekt řídit, by tak měla silnou pozici a lepší šanci kontroly nad celým projektem.

Systém ale nefunguje. Výbor se za posledních 15 měsíců sešel čtyřikrát a jeho členové z opozice si stěžují, že nemají informace o přípravě zakázky. Že po nich vláda chce jen automatický rychlý souhlas se složitou dokumentací, s níž část se navíc projednává v režimu utajení. Všichni zástupci opozičních stran ve výboru tvrdí, že podporují jak drahou a náročnou stavbu, tak základní model jejího financování i přípravy. Přitom minimálně tři čtvrtě roku doutná spor jen o tak základní otázku, zda do soutěže pustit všech pět zájemců, nebo dva vyloučit.

Samotnou soutěž chystá ČEZ, jehož šéf Daniel Beneš má blízko k prezidentovi, a tudíž je logicky podezírán z toho, že se tendr snaží podle hradní vůle ohnout ve prospěch Rosatomu. Vládní úředníci se na konflikt „Hrad“ vs. „antizemanovci“ dívají s lhostejným nadhledem, členové vlády včetně premiéra jsou plně zaměstnáni covidovou krizí a na Dukovany nemají čas. K tomu se začíná klížit koalice.

S českou bramboračkou mimochodem ostře kontrastuje polský postup. Polská vláda se bez dlouhého přešlapování vzdala licitace s různými dodavateli, reaktory o kapacitě až devíti gigawattů v hodnotě 18 miliard dolarů si rovnou objednává u americké společnosti Westinghouse. Podobně postupují Maďaři, kteří už před lety naopak vsadili na Rosatom, a dokonce i ruskou státní půjčku.

Co je ideální cesta, která zajistí občanům elektřinu za přijatelnou cenu, ukáže až historie. Problematických jaderných projektů, které váznou na špatné přípravě a chybné koncepci a které se spotřebitelům těžce prodraží, je po Evropě řada. Polská i maďarská vláda ale měly přesto odvahu udělat jasný krok a vybrat si konkrétní jadernou cestu.

V Česku vláda přiznává, že stát nemá na řízení jaderné zakázky kapacity. Proto kabinet svěřil výběr dodavatele i organizaci celé stavby obchodní firmě ČEZ, která už jednou při pokusu uspořádat jaderný tendr selhala. Dnes vedení ČEZ otevřeně říká, že soutěž sice zorganizuje a projekt investorsky povede, odpovědnost za ohlídání bezpečnostních a dalších národních zájmů stejně jako obhájení českého modelu výstavby v Bruselu je na vládě. Nebude se politikům v roce 2024 líbit vítěz soutěže? Vláda bude mít právo veta, ať vítěze po čtyřech letech příprav vyloučí!

Že by ze sebe Česká republika udělala pitomce mezikontinentálních rozměrů, dnes nikdo neřeší.

Stát nese většinu investorského rizika, dal ČEZ velkorysé garance. Včetně záruky, že pokud se projekt nepovede, skončí na jeho bedrech. Není tu ale žádná státní instituce, žádný aparát, který by za řízení nejdůležitější státní zakázky v dějinách země nesl odpovědnost. A který by mohl ovlivnit míru rizika pro daňového poplatníka.

Vláda předloni přišla se slibem postavit Dukovany do roku 2036. Projekt dostal velmi ambiciózní harmonogram s jasnými milníky. Dva roky po startu celého plánu sílí debata o základních pilířích projektů: o soutěži otevřené co největšímu počtu zájemců a o způsobu finanční veřejné podpory. Vypsání tendru i přijetí důležitého Lex Dukovany se odkládají a harmonogram dostane první trhliny.

Nejde zatím o žádnou tragédii. Tlak na spěch při přípravě zakázky je veden do značné míry z Hradu a ze strany průmyslové lobby, která by ráda, aby se o dodavateli rozhodovalo ještě do konce Zemanova volebního období. Pro českého občany a spotřebitele nemusí být ještě zpoždění dukovanského projektu o pár let zásadní problém – pokud bychom ovšem časovou rezervu využili k lepší a systematičtější přípravě postavené na transparentní volbě priorit.

Bylo by naopak dobré dostat víc času na zvažování alternativních cest, jak Čechům do konce století zajistit energii. Řešení jsou různá, každé z nich bude třeba zaplatit, každé vytváří větší či menší závislost na zahraničí, každé bude mít svá negativa i výhody. Žádné není levné ani bezbolestné. Každé obsahuje riziko. Energetika ale prochází revolucí srovnatelnou s nástupem páry. Hrozí náběh do slepých uliček.

Čeští politici, velká část odborné sféry i většina občanů se dnes shodují, že země velký jaderný projekt potřebuje. Může to být pojistka pro případ, že se alternativy ukážou jako horší a dražší. Je ale třeba, aby stát začal projekt skutečně řídit.

Zdá se, bohužel, že toho není schopen, stejně jako nedokáže připravit zmiňovanou důchodovou reformu, zajistit finanční udržitelnost ve zdravotnictví nebo dobudovat dálniční síť. Jak říká první dáma české energetiky a šéfka jaderného dohledu Dana Drábová: „Za současné situace jaderku nepostavíme. Ale ráda bych se mýlila.“