Neexistuje tlačítko, kterým lze vypnout lidská zvědavost, říká Tomáš Sedláček

Co bys dělal, kdyby ti v mobilním telefonu zbývalo jen procento baterie?

Asi bych si ten telefon dobil.

Jasně. Ale kdybys neměl nabíječku?

To je těžká představa, protože nabíječku s sebou vždycky nosím. Kartáček, nabíječku, kreditní kartu a ten telefon. Jsem vždy připraven. A jedno z pravidel, která se snažím dodržovat, je vždycky všechny přístroje dobíjet.

Připusťme, že prostě telefon dobít nemůžeš.

Asi bych si telefon přepnul do letového režimu a nechal si ho na nějakou nestandardní situaci. Nic překvapivého.

S jedním procentem se toho už moc dělat nedá. Ono už cokoli pod padesát procent je znervózňující. Já rád říkám, že mi nedávno bylo padesát. A když vezmeme průměrný věk dožití, který je pro mou generaci někde kolem 77 let, tak je to stejné, jako kdyby mi zbývalo už jen 32 procent.

To je málo, máš pravdu. Nejvyšší čas najít si nějakou zdířku a klidné místo.

Tobě je 42. Jak se u tebe projevuje krize středního věku?

Projevuje se klasicky ztrátou smyslu. Snažím si to nějak kompenzovat. Teď jsem si dal roční sabbatical, což znamená, že se toho snažím dělat co nejmíň. Rozhodl jsem si, že si jako dárek dám, že si udělám důchod ještě zamlada.

Jako je předčasné vyvrcholení, tak ty sis nadělil předčasný důchod?

Přesně tak. Některé věci si nemá cenu šetřit na později. Třeba sex na důchod. Jak jistě uznáš, to nedává smysl. Stejně jako nejdou zmrazit některé kvality. Já například v mládí psal básně a v jeden moment jsem si řekl, že to dám na čas do mrazáku, obrazně řečeno, a budu se věnovat jen ekonomii. Jenže když jsem to za dva roky chtěl z toho mrazáku vytáhnout, tak už to bylo mrtvé. Ono se sice říká, že čas jsou peníze a čas jde proměnit za peníze, ale nazpátek je to horší. Respektive v důchodu si koupím jiný čas, než který jsem v mládí prodal.

Mluvíš o ztrátě smyslu. Jak se u tebe krize středního věku projevuje konkrétně?

Naučil jsem se potápět. Dělám si s kamarády už pokročilé papíry.

V jaké jsi byl největší hloubce?

Byl jsem s divemasterem, což je člověk, který tě má na starosti, v hloubce nějakých čtyřicet metrů. V Chorvatsku.

Jak jste se domlouvali? Umíš takové ty znaky rukama?

Jasně. Na potápění je nejhezčí, že člověk je v prostředí, které je o stamilióny let starší než my. S výbornými kamarády a vidí u toho nádherné věci. A musí u toho být zticha. Takže se domlouvá s pomocí znaků, což je zvláštním způsobem meditativní.

O tobě se říká, že jsi rozkročen mezi ekonomií a filozofií. Pro ekonomii v potápění moc inspiraci nevidím, ale co pro filozofii?

Za prvé je člověk ve stavu beztíže. Což oceníš, protože každý kluk chtěl být astronaut. Ve vodě si můžeš zkusit moonwalk, a ještě toho vidíš mnohem víc než v nějaké kosmické lodi. Za druhé, člověk je sice trojrozměrná bytost, ale ve skutečnosti spíš dvourozměrná. Chodit doleva a doprava nám nedělá takové problémy jako nahoru a dolů. Získáš tu jednu dimenzi navíc. Za třetí, vidíš zahradu, která je neudržovaná, ale která je o stovky miliónů let starší než to, co známe ze suchozemského života. Ta zahrada je krásná. Bohužel vidíš to, jak moře dnes odchází. Rok od roku je to pod hladinou chudší. Je smutné vidět odumřelé korály.

Je to dopad lidské činnosti? Nemůže to být jen tím, že ty korály byly moc staré?

Australský „Great Coral Reef”, který je na severu, odchází rok od roku. S kamarádem Davidem Černým si říkáme, že máme tak dva tři roky, abychom se tam podívali. Zapomněl jsem ještě na to, že se člověk při potápění nehýbe. Nebo že se hýbe minimálně. Dobrý potápěč pohyb omezuje a maximálně jen pokopává nohama. Je to v tomhle smyslu také meditativní.

Nebojíš se pod vodou?

Kupodivu jsem se nikdy nebál. Zjistil jsem, že asi třetina mých kamarádů ano a museli s tím nějak pracovat. Já se jednou potopil v Malajsii a ve chvíli, kdy jsem byl ve dvou metrech, tak jsem se do toho zamiloval. A vůbec mě nenapadlo, že bych se měl bát. Byl to krátký, asi dvacetiminutový ponor, protože jsem pospíchal do Kuala Lumpur na letiště.

To bylo první potápění? S bombou?

Se šnorchlem jsem se potápěl vždycky. Tohle bylo odpanění skutečného potápění.

Pomáhá to na krizi středního věku?

Pomáhá. Ještě dělám létání. Táta je akrobatický piolot. Tak jsem si řekl, že bych se v tom třírozměrném světě mohl podívat nejen „pod”, ale i „nad”. Teď jsem četl v Tomášově apokryfním evangeliu, že se ptali Ježíše, kde je Boží království, a on si z nich dělá srandu a říká: „Pokud si myslíte, že je ve výšinách, ptáci vás tam předběhli. Pokud si myslíte, že v hloubce, tak ryby tam byly dřív. Boží království je mezi vámi.” Takže já se tím potápěním a létáním snažím vyhnout tomu standardnímu, co jsem za 42 let života viděl. A také mám konečně možnost strávit čas s tátou. V situaci, kdy ho naprosto respektuju, protože já jsem takhle malinkej a tatínek je borec.

Jsi ročník 1977. Říká se, že technologie je to, co je objeveno nebo vynalezeno poté, co se člověk narodí.

Já slyšel něco podobného. Co se vymyslí do tvých dvaceti, je bezvadné, do tvých třiceti – je pochybné, a to, co se vymyslí potom, je pěkná blbost.

Co z technologií tě uvádí v největší úžas?

Internet, mobilní telefon, počítače. A monokolo.

Opravdu? Monokolo?

Ono je zajímavé v tom, že předběhlo jakoukoli fantazii. O vrtulnících a ponorkách snili už Da Vinci nebo Jules Verne. Máme o tom plno filmů a ve většině věcí fantazie předběhla realitu. Ale monokolo opravdu v žádné knize ani filmu není. Když jsem ho poprvé viděl na ulici, tak jsem se skoro rozbrečel. Vůbec jsem nevěřil, že něco takového je možné.

Láska na první pohled?

Já se zamilovávám jen na první pohled. Do učení na vysoké škole jsem se také zamiloval na první pohled. Když mě pan profesor Sojka poprosil, abych za něj suploval, protože byl hodně nemocný, tak když jsem po hodině a půl vylezl ze třídy, tak jsem se opřel o dveře a sjel na podlahu. Uvědomil jsem se, že jsem se zamiloval do učení. To samé jsem měl s monokolem.

Kdy jsi ho poprvé viděl?

Byl jsem se svou sestřenicí ve Voršilské, v baru proti menze, a já jezdil všude na skládačce. A je zajímavé, že když máš elektrickou skládačku, tak si všichni myslí, že mají právo se s tebou bavit. Hned se tě začnou vyptávat. Takže já jsem to zkrátil a už jsem měl připravené tři zkrácené odpovědi. Skládačka stojí třicet tisíc, ujede třicet kilometrů a nerekuperuje energii. Abych ty lidi měl rychle z krku. No a jednou jsem byl v baru a přišel takový postarší pár. Koukali na kolo, tak jsem jim hned řekl: Prosím vás, stálo to… A všechno jsem to odříkal. A ten pán povídá: Mě to zas tak moc nezajímá, jen jsem vám chtělo říct, že já mám něco podobného. Ale je to monokolo. To mě strašně zaujalo, protože skládačka byla fajn, ale nebyla tak skladná, jak jsem si představoval. Nemohl jsem s tím do banky, nechtěli mi to vzít do letadla a tak. Takže on svoje monokolo ještě ten večer přinesl, já ho vyzkoušel a hned jsem věděl, že ho chci.

Hned sis ho sám koupil?

Objednal jsem si ho v Kanadě. Stálo to šílené peníze. Dovoz byl skoro stejně drahý jako to kolo samotné. Dojezd mělo sedm kilometrů, dneska ty stroje dojedou třicet nebo čtyřicet. Za pár týdnů se z monokola stala moje třetí noha a už jsem z něj neslezl. Je to zábava. Dá se na tom po ulicích tančit i létat. Je to takové lyžování bez sněhu.

Stejně mě překvapuje, že monokolo považuješ za tak velký vynález.

Tleskač v Rychlých šípech snil o létajícím kole. Ale o monokole nikdo ani nesnil. A přitom by se to do sci-fi hodilo! Třeba do Hvězdných válek, kdyby ta armáda byla na monokolech! Nikoho to nenapadlo a doteď jsem neviděl film, kde by se to zužitkovalo.

Pojďme se podívat naopak do budoucnosti. Jaká technologie má podle tebe největší potenciál nás ještě překvapit?

My dva jsme vyrůstali v době Windows. Já čtu věci symbolicky, takže pro mě to byla doba „oken”. Co dělá okno? Umožňuje kouknout se do jiného prostoru nebo jiné dimenze, aniž bys tam byl. Nová doba už bude doba „dveří”. Doors, podle mé oblíbené kapely. Dveře ti umožní do dalšího prostoru nebo dimenze vstoupit a nechat za sebou hmotný reálný svět. Moje nejvíc na špacír puštěná myšlenka je, že biologická forma života nebo smyslu toho, čemu Keynes říkal „anima spirit”, se nějakým způsobem prolne s technologiemi. Nikde není psáno, že biologická fáze života je finální. Zjednodušeně si můžeme představit, že splyneme s mobilním telefonem.

S mobilním telefonem?

Mobil už je dneska tvojí součástí. Kde ho nosíme? Buď v kapse kalhot, hned vedle pohlaví, nebo u srdce. Je to náš největší bližní. Nikdo neměl v historii právo nás rušit tak jako mobilní telefon. Představ si, že máš osobního sluhu a ten kdykoli během dne zaklepá a bude ti něco oznamovat. Při jednání, při jídle, kdykoli. To je nepředstavitelné. Ani vlastnímu dítěti bys nepovolil, aby tě takhle rušilo. Čtu to i křesťansky, z přikázání: Miluj bližního svého.

Miluješ svůj mobil?

Je to lepší než ho nenávidět. Do jisté míry mám pocit, že když se ráno probudím, tak nejsem probuzený do té doby, než si vyčistím zuby a podívám se na mobil. Už teď je to součást mého já. Ještě silnější je to u našich dětí. Další fáze bude, že se náš život začne odehrávat převážně virtuálně. Tělo budeme používat asi jako dnes holínky, jednou nebo dvakrát do roka, když to přeženu. Na sex nebo na rodinné večeře.

Dožijeme se toho my dva?

Myslím, že částečně ano. Určitě toho, že těžiště našeho vědomí bude v internetu.

A algoritmus? Bude mít někdy vědomí?

Ono je to celkem jedno. Co je to vědomí? Z čistě filozofického hlediska nevím, jestli ho máš ty. Jestli kočka má vědomí…

Kočka ne. Já ano.

Nepořebuju vědět, že máš vědomí, abych s tebou měl plnohodnotnou konverzaci. A něco se od tebe naučil. Umělá inteligence mě fascinuje proto, že i kdyby byly pravdou všechny ty nejhororovější scénáře, před kterými nás varují Elon Musk a další, tak my nemáme způsob, jak to zastavit. Neexistuje tlačítko, kterým lze vypnout internet. Nebo kterým lze vypnout lidská zvědavost.

Co to prakticky znamená?

Že pravděpodobně přijdeme o pozici na vrcholu potravinového řetězce, kterou jsme si budovali po statisíce let. Měli jsme ji několik tisíc let, ne moc dlouho, a teď o ni přijdeme. Ve prospěch něčeho, co jsme stvořili. Čtu teď Genesis a další stvořitelské mýty a na to tahle situace sedí jako zadek na hrnec. My jsme se pro Boha museli jevit jako se nám dnes jeví umělá inteligence. Ta láska a zároveň nenávist, snaha Boha, aby mu umělá inteligence byla podobná, ale ne zas tak moc, aby měla podobné emoce, ale ne zas tak moc, aby něco nevěděla, aby neznala jisté části zla. To je přesně to, co si od umělé inteligence slibujeme my.

Jak bude naše společná existence s umělou inteligencí vypadat? Budeme s ní soupeřit? Nebo se staneme její součástí?

Máme šanci přežít ve světě umělé inteligence jako mytičtí bájní bohové. Jako stvořitelé, kterým umělá inteligence bude občas obětovat jídlo.

Elon Musk říká zajímavou myšlenku, že nám hrozí, že dopadneme jako opice. Ty jsou nám evolučně nejblíž, ale my na ně úplně kašleme. Místo nich milujeme psy a kočky.

Vztah mezi stvořitelem a jeho stvořením je komplikovaný ve všech náboženstvích i mýtech. Podobně komplikované to bude i s námi. Budeme muset chtít, aby ta pravidla, která umělá inteligence bude dodržovat, měla ve svém srdci a ne v nějakých zákonech. Zákony nebude dodržovat. Musíme umělou inteligenci zaujmout a bavit natolik, aby si nás nechala.

Pojďme se vrátit na zem. Představ si velký billboard, který denně vidí na příjezdu do Prahy desetitisíce lidí. A představ si, že dostaneš nabídku tam na rok napsat nebo nakreslit cokoli. Co by to bylo?

Nedávno jsem se o tom zrovna s někým bavil. Mám dvě životní motta. Jedno z nich je „Travel light!”, cestuj nalehko. A druhé: „Go deep as you can!” To mě naučil námořník, když jsme byli s kamarády na jachtě a zasekla se nám kotva. Asi v hloubce devíti metrů. Nevěděli jsme, co s tím. Bylo to jak v pohádce, potkáš starého námořníka, v puse fajfku, místo nohy protézu. Pruhované tričko a v zapadlé hospodě pije rum. Ptal jsem se ho, jestli se mám pro tu kotvu zkusit potopit. Ptal jsem se: „How deep should I go?” a on se na mě tak podíval a řekl: „You always go as deep as you can go!” Musíš jít vždycky tak hluboko, jak to jde. To jsou asi moje dvě pravidla, která jsou dostatečně jednoduchá, že se dají dát na billboard. Všechno ostatní je složitější.

Je něco, o čem jsi přesvědčený, a s většinou lidí se na tom neshodneš?

Dodnes nevím, jak staré texty, například bibli, pořádně číst. Jestli je to alegorická snůška prvobytně pospolných nápadů a nesmyslů a vyvrknutých kotníků, nebo skutečně nějakým způsobem božsky inspirovaný text. To je věc, kterou řeším s teology. Vždycky říkal, že jsem křesťanský anarchista, ve smyslu, že nemám žádný respekt k církevní struktuře, a v tomhle jsem takový protestantský protestant. Ale zjistil jsem, že to není přesné. Teď jsem spíš zhrzený fundamentalista. Hrozně rád bych tomu věřil, a nejde mi to tak, jak bych si úplně přál. Teď se dostávám víc do módu kazatele než ekonoma. Snažím se hledat smysl věcí. Na otázku, zda věřím v něco, v co většina kamarádů nevěří, tak myslím, že mám svéráznou teologii. Křesťani ani nekřesťani nevěří tak jako já. Udělal jsem si to trošku vlastní.

V ekonomii ani filozofii ještě není žádný zákon ani teorém spojen s tvým jménem. Ale tvoje jméno má drink v pražském baru Bluelight. Je stále v nabídce?

Jo, a prý roste na popularitě. Má bezvadný název. Sedláčkův bipolár. Každý si pod tím představí něco jiného. Někdo psychomanickou depresi, někdo Polárku, někdo něco bi.

Jaké má složení?

To je tajemství.