Článek
Líp by to nenatočil ani Bollywood. Třiadvacetiletý mladík z dvoutisícové „vesničky“ postavil v krušné koronavirové době na nohy celou Indii a rozjásal přes miliardu obyvatel. Udělal něco, co nikdo nečekal: vyhrál první olympijské zlato v atletice v historii země.
Indie 121 let nevěděla, co to je atletická olympijská medaile. V roce 1900 získal Norman Pritchard z koloniální britské rodiny na olympiádě v Paříži poprvé a naposledy dvě stříbra za běh na 200 m a 200 m překážek. A pak nic, nic a zase nic. Atletika se v Indii časem stala exotickým sportem. Podobně exotickým, jakým je dnes pro nás kriket.
Málokdo asi tušil, jak dokáže Indie zlatý počin ocenit. Neeraj Chopra se stal rázem novým národním hrdinou, který ukazuje milionům chudých kluků a holek vyrůstajícím v komplikovaném kastovním sytému, že zázraky jsou možné.
Indie se učí oštěp
Indie, země špičkového kriketu a pozemního hokeje, se teď rychle učí, co to je hod oštěpem. A Česká republika, která vydobyla v tom zázračném olympijském závodě stříbro a bronz, to má nyní mezi Indy dobré. Neeraj Chopra české oštěpaře a oštěpařskou školu v rozhovorech často zmiňuje a oceňuje.
Vesnička Khandra ve státě Harijána je i na indické poměry dírou. Pravda, třistatisícový Panipat je odtud coby kamenem dohodil a také cesta autem do 100 km vzdáleného hlavního města Dillí trvá „jen“ 2,5 hodiny. V takových místech se ale indičtí hrdinové běžně nerodí.
Ten sobotní večer seděly miliony obyvatel Indie u televize a fandily, jako by země bojovala o planetární prvenství v kriketu. A Indové, kteří zbožňují zlato ve všech jeho podobách, nakonec svůj kov dostali. Celá Khandra (a nejen ona) vyšla do ulic, slavila, majitelé restaurací rozdávali hostům na počest té velké události drinky zdarma.
Otylý mladík
Cesta vzhůru pro Neeraje Chopru však rozhodně nebyla krásně umetená, syn farmáře z Khandry to neměl snadné. Ve 13 letech vážil 80 kg a říci, že byl lehce obézní, by byla lež jako věž. Neeraj jedl rád a moc, byl prostě tlouštík a mohl by vyprávět, co to je šikana spolužáků. Právě sport měl být podle otce tím nejlepším východiskem z otylosti i školních problémů. A také nakonec byl.
Když první trenér Jitendra Jaglan v nedalekém městě Panipat nechal Neeraje poprvé hodit oštěpem, hned poznal, že je v něm ukrytý talent. Pro kluka z vesničky však nebylo snadné a levné začít trénovat pod odborným profesionálním dohledem. V Indii v takových případech často pomáhá armáda – a pomohla i Neerajovi. V roce 2016 vstoupil do jejích řad a zapojil se do sportovního armádního programu.
Brzy však přišla první velká rána. Neeraj si při basketu zlomil zápěstí a na pět měsíců musel přerušit trénink. Naštěstí se dal rychle dohromady a na jihoasijských hrách v Guwahati získal zlato hodem přes 82 metrů. Ještě v tom roce na MS v atletice do dvaceti let v Polsku hodil přes 86 metrů, překonal světový rekord, čímž se samozřejmě stal mistrem světa.
Cesta vzhůru
Následovaly další úspěchy – vítězství na Hrách Commonwealthu 2018, zlatá na Asijských hrách v Jakartě ve stejném roce, kde přehodil 88 metrů. To už začal celý jeho tým myslet na olympijské hry v Tokiu. Přišla ale další pohroma – zranění lokte odhodové ruky. Neeraje ani toto nezastavilo a brzy se hodem přes 87 metrů konečně kvalifikoval na olympiádu, kde nakonec celkem suverénně zvítězil.
Jak napsal list The Guardian, Choprův historický triumf znamená, že Indie nejen dosáhla svého dosud nejlepšího počtu sedmi olympijských medailí, ale pozvedla také národní hrdost. Uprostřed kruté pandemické krize, která připravila o život více než 427 tisíc Indů, to země rozhodně potřebovala.
