Tisíce uprchlíků živořily na ambasádě v Praze. Báli se, že jsem špion, říká jediný muž, který je fotil

Západoněmecká ambasáda se od jara do podzimu 1989 stala útočištěm několika tisíců uprchlíků z NDR. Fotograf Josef Ptáček se o dění dozvěděl od kolegyň z DAMU, které náhodou potkal při procházce městem. Bydlel tehdy na druhém konci Prahy, a tak o situaci na velvyslanectví neměl ani tušení. Vzal tedy fotoaparát a vydal se do petřínských zahrad, které od ambasády dělil vysoký plot. „Stály tam desítky odložených německých aut – žigulíky, wartburgy a hlavně trabanty; před ambasádou byl zaparkovaný nespočet malých motocyklů Simson,” vyjmenovává fotograf.

Josef Ptáček se k branám ambasády vracel i v dalších dnech. „Jednou vystrčil hlavu velmi sympatický pán a řekl: Pojďte prosím dovnitř.” Tím sympatickým pánem byl německý diplomat Hans Joachim Weber, který se na ambasádě v průběhu roku 1989 staral o východoněmecké uprchlíky a který je později osobně doprovodil na cestě na Západ. „Tak jsem si říkal – už konečně průšvih. Čeští policisté mě nechali, poněvadž ti byli úplně bezradní a vůbec nevěděli, která bije, teď si to se mnou vyřídí Němci. Weber mě ale zavedl do své kanceláře a říká: Já bych k vám měl prosbu. Já bych potřeboval, abyste nám nafotil tváře lidí, kteří chtějí odejít přes Prahu do západního Německa. Já jsem mu odpověděl – žádný problém, pár lidí, no co,” pokračuje Josef Ptáček.

Jako jediný fotograf tím získal povolení vstupovat na půdu ambasády a volně se po ní pohybovat. To však ještě netušil, kolik lidí se v Lobkovickém paláci ve skutečnosti nachází – z očekávaných pár hodin se nakonec vyklubalo několik dní intenzivní práce.

Uprchlíci potřebovali portrétní fotografie na provizorní západoněmecké pasy. Ty dostali po odjezdu z ambasády až na půdě NDR, přes kterou při cestě na Západ museli projet.

Provizorní ateliér si Ptáček postavil na zahradě velvyslanectví. Podle jeho slov tam totiž bylo relativně nejvíc místa a také relativně nejdelší čas, kdy bylo v zahradě vhodné světlo na focení. „Vzali jsme dvoje štafle, přes ně jsme přehodili takovou dlouhou tyč a na ni bílá prostěradla. A to bylo pozadí. Na zemi před ním jsem udělal lidem křížek a oni ukázněně stáli v dlouhé frontě,” popisuje způsob své práce.

„Já jsem jim vždycky jenom říkal – pamatuj si, že jsi například film číslo 14. Založil jsem film, když jsem ho dofotil, označil jsem ho čtrnáctkou. Po nocích jsem to potom vyvolával a zvětšoval. Hotové fotografie jsem dal do obálek a srovnal podle čísel. Každý si pak našel svoji obálku, v ní svoji tvář a spokojeně odkráčel.”

Každého uprchlíka mohl vyfotografovat jen jednou, aby nevznikl zmatek. Fotil lidi všeho věku, párkrát i jen několikaměsíční miminka. U nich se často čekalo na moment, kdy se podívají fotografovým směrem, a neřešilo se, jestli třeba pláčou. Šlo sice pouze o fotografie na provizorní cestovní doklady, bez nich by se ale uprchlíci na Západ nedostali.

Celkově pořídil Josef Ptáček na ambasádě okolo tří tisíc portrétních fotografií. V poslední fázi si prý musel vzít na pomoc kamaráda Petra Zhoře, rovněž fotografa, protože snímky sám nestíhal zpracovávat. Z této kamarádské pomoci vznikl následný snímek. Josef Ptáček je na něm zachycený při práci, která ho dostala za bránu velvyslanectví.

Postupem času už ani nebylo na co fotografovat, a tak sáhl i po negativech, které měl v lednici dvacet let prošlé. „Byla to taková obrovská spotřeba a žádný čas jít si koupit nové filmy, tak jsem používal ruské za korunu padesát, jenom takové ty špulky, které se dávaly do kazet. Spotřeboval jsem úplně, úplně všechno. Takže i ty negativy jsou různě kvalitní – některé byly podvolané, některé dobře vyvolané, některé zesilované. Bylo to takové docela velké dobrodružství,” shrnuje svou tehdejší hlavní úlohu fotograf.

Josef Ptáček denně fotil pasové fotografie zhruba pěti stům lidí. Když se mu naskytla volná chvíle, chodil se skrze hledáček fotoaparátu dívat na dění uvnitř velvyslanectví. Dal tak nevědomky vzniknout sérii unikátních fotografií, které na svých negativech nemá žádný jiný fotograf.

Mimo zachycování života na ambasádě se Josef Ptáček snažil vnímat i atmosféru mezi lidmi. „Všechno bylo v takovém až germánském pořádku. Navzdory tomu, že byl celý prostor zaplněný tisícovkami lidí, tu v sobě všichni měli takovou vnitřní ukázněnost. Strašně mě překvapovalo – přestože tu základním pocitem byla velká nejistota – že jednání lidí bylo relativně smířlivé. Všichni byli vůči sobě velmi ohleduplní a tolerantní,” vzpomíná na tehdejší náladu.

Autorovi snímků šlo před fotografováním nejprve o získání důvěry uprchlíků. „Mně šlo spíš o to přesvědčit je, že nejsem žádný špion. Že nejsem někdo, kdo by šel proti nim. Takže pokud jsem neviděl třeba oční souhlas, že můžu fotografovat, tak jsem se jim do těch životů nemíchal."

V obou německých státech vzbuzovala situace na ambasádě bouřlivé debaty, v Československu ale ponětí o dění podle Ptáčkových vzpomínek příliš lidí nemělo. „Jedna věc je nezvratný fakt – na Malé Straně to věděli všichni, že se tady něco děje, ale na Vinohradech už nevěděl nikdo nic. Ve zprávách totiž nebyla ani zmínka o tom, že se tady odehrávají takovéhle věci. Všechno to probíhalo takovým tichým mlčením a všechny zprávy se předávaly nějakými tamtamy nebo bůh ví čím,” sdělil.

„Člověk vůbec v sobě neměl zakódovaný nějaký pocit, že je svědkem nějakých historických dějinných událostí. Teprve potom, když to vzalo ten docela šílený obrat, že tu těch lidí bylo kolem ambasády pět tisíc, na půdě ambasády tři tisíce, ambasáda odstěhovala svůj úřad do hotelu Hilton, protože tady nemohli pracovat kvůli tomu, že schodiště byla plná utečenců, hlavní jednací sály byly plné postelí s utečenci… To už bylo jasné, že se děje něco víc, co je nad rámec očekávání a co je nad rámec toho možného,” dodává fotograf.

Zlomový okamžik přišel večer 30. září 1989. Spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher tehdy předstoupil před několikatisícový dav východních Němců a pronesl památný projev, jehož poslední slova přehlušil jásot dočasných obyvatel ambasády. „Milí krajané, přijeli jsme sem, abychom vám sdělili, že vycestovat je dnes…“ prohlásil tehdy ministr na balkóně velvyslanectví SRN. Slovo „možné” pohltila vlna nadšení a úlevy.

„Na kraji zahrady byl strom, na který lidé věšeli klíče od svých bytů. Protože když se dozvěděli, že do západního Německa opravdu odejdou, tak někde sehnali hřebíky a připínáčky, každý vzal klíče, na ně dal visačku s adresou v Drážďanech a klíče tam nechal viset, aby jejich byt mohl použít místo nich někdo jiný,” popsal v rozhovoru pro Seznam Josef Ptáček.

Spoušť na tehdejším fotoaparátu Josefa Ptáčka, se kterým jako jediný zachytil okamžiky na ambasádě, už sice nefunguje, pořád ho má ale schovaný. „Vlastně jsem si ty fotografie pořádně prohlédl až letos a říkal jsem si, že jsem mohl pracovat ještě trochu líp, kdybych byl tušil, jaký o ně bude později zájem,“ řekl fotograf s úsměvem. „V podstatě si myslím, že to byla velká fotografická příležitost, kterou jsem dostatečně nevyužil, protože mi vůbec nedocházelo, že jsem tady sám a že jsem jediný, kdo to svědectví z interiéru ambasády a ze zahrady může přinést. Já jsem si to prostě tak jako užíval…"