Nedá se to popsat, zemřel i můj šéf, říká vyšetřovatel smolenské katastrofy

Plukovník Mirosław Grochowski je inženýr a pilot, létal hlavně na stroji Su-22, od června 2007 vedl inspektorát pro bezpečnost letecké dopravy polského ministerstva obrany, v letech 2012-2016 řídil komisi pro vyšetřování leteckých nehod. V polské „Millerově komisi“ vyšetřující smolenskou katastrofu byl zástupcem předsedy.

I deset let po katastrofě člověka napadá, jak se to vlastně všechno mohlo stát. Co se tedy u Smolenska 10. dubna 2010 přesně stalo?

Byla to katastrofa, která otřásla systémem bezpečnosti letů v Polsku, povedlo se po ní hodně změnit. Pro mě, jako šéfa inspektorátu ministerstva obrany pro bezpečnost letecké dopravy a později předsedu komise pro vyšetřování leteckých nehod, to byla nepředstavitelná katastrofa. Příčiny jsme podrobně popsali ve všech dokumentech i civilních a vojenských vyšetřovacích zprávách.

Příčinou té tragédie bylo to, že letadlo před letištěm příliš kleslo při vysoké rychlosti klesání a za tak špatných povětrnostních podmínek, že posádka nemohla mít vizuální kontakt se zemí. Posádka měla opožděné reakce, tedy opožděně začala s procedurou nezdařeného přiblížení. To vedlo ke srážce s velkým stromem a k utržení křídla a křidélka, což způsobilo ztrátu ovladatelnosti letadla a jeho obrat koly vzhůru a samotné katastrofě. Příčiny jsme popsali jako chybu posádky při přiblížení k letišti.

Čili letadlo tehdy vůbec nemělo ve Smolensku přistávat?

My jsme popsali, že oni nechtěli přistát, ale že udělali chybu při pokusu, příliš pozdě zareagovali na nastalou situaci. Samozřejmě, porušili předpisy, když klesli pod hranici 100 metrů, tedy pod přípustnou hranici pro letiště i pro posádku. My jsme se opírali také o experiment, testovací let v Polsku, který jsme provedli s jiným letadlem Tupolev za podmínek velmi blízkých těm, co byly ve Smolensku. Nahrávali jsme u toho reakce posádky, což nám potvrdilo, že let mohl proběhnout tak, jak jsem popsal.

Vy jste byl den po katastrofě přímo na místě ve Smolensku. Jaké pocity a dojmy jste si z toho zapamatoval?

Můžu to popsat ze dvou perspektiv. Z pohledu člověka zabývajícího se vyšetřováním leteckých nehod to bylo místo katastrofy. Při profesionálním vyšetřování jsme ho prostě museli považovat za místo katastrofy a místo, které se prostě musí prozkoumat.

Z osobní perspektivy, když jsem si uvědomil, co se stalo a vzhledem ke ztrátě jakou utrpěla naše země, to byl nezapomenutelný dojem. S vědomím toho, kdo zemřel… mnoho známých, přece i můj šéf - šéf generálního štábu polského vojska. Z tohoto pohledu se ty dojmy prostě nedají popsat.

Co na tom místě nehody první dny dělali experti a vyšetřovatelé?

Začali jsme s vyšetřováním, všechno v souladu s procedurou. Shromažďovali jsme důkazy pro vyšetřovací zprávu a stopy, všechny elementy jsme zdokumentovali. Nejdůležitějším, prvním krokem bylo zdokumentování místa nárazu, takzvaného vrakoviště, tedy místa katastrofy a zabezpečení stop na zemi, na překážkách, které letadlo porazilo.

Jak se vám tehdy na místě nehody spolupracovalo s Rusy?

Dá se říct, že to mělo dvě fáze. Ta první byla fáze dost vstřícné spolupráce, to bylo tehdy, kdy se tou katastrofou zabývala armáda Ruské federace, která nám v rámci možností ve vyšetřování pomohla. Později se ale procedura změnila na civilní, čímž se ten přístup trochu ztížil, ale nijak výrazně. Dělali jsme svoji práci, ale procedura byla jiná.

Už jste zmínil vaši, tedy polskou vyšetřovací zprávu, takzvanou Millerovu zprávu. Existuje také ruská zpráva, respektive zpráva MAK (Mezistátního leteckého výboru). V čem se liší, a v čem shodují?

Vůbec nebyly stejné. My jsme se už jako Millerova komise vyjádřili ke zprávě, kterou vydali Ruskové. Vypracovali jsme na 140 připomínek, ale Rusové je neuznali. Zásadní rozdíl mezi naší a jejich zprávou je ten, že Rusové v té své vůbec nezohlednili chyby na jejich straně, tedy pracovníků smolenského letiště, ale také vlivu třetích osob, které byly v kokpitu. My jsme popsali, že třetí osoba nebo osoby neměla nebo neměly vliv na činnost posádky. To je zásadní rozdíl. Rusové navíc tvrdili, že tyhle osoby byly pod vlivem alkoholu, to se nám ale podle fyziologických stop nepotvrdilo.

Očekával jste tehdy, že se Smolensk stane tak významným elementem „polsko-polské války“, tedy sporu polarizované společnosti? Velmi rychle se objevily také konspirační teorie, které se ve společnosti a dokonce i v politice udržely.

Já jsem se vyšetřováním různých leteckých nehod zabýval od roku 1993 a je pro mě prostě nepředstavitelné, že je možné nevěřit tomu, co píše dokonce i vládní orgán, tedy Komise vyšetřování leteckých nehod, tomu, co je popsané na základě faktů a osobně nashromážděných důkazů. Millerova komise nepracovala na základě dat ruského MAKu, udělali jsme vlastní měření, výpočty, vlastní analýzu údajů z černých skříněk a mnoho dalších činností, které nás dovedly k závěrům, o kterých jsem už mluvil.

Teď z perspektivy času vidíme, jakou mají ty choré hypotézy hodnotu. Po politických změnách v Polsku vznikla komise, která se jimi zabývá, ale efekty její práce nejsou ani po letech vidět.

Myslíte komisi exministra obrany Antoniho Macierewicze ze strany Právo a spravedlnost?

Ano. My jsme naši práci zakončili po 15 měsících, v jejich případě mluvíme o čtyřech letech, a nic. Na Millerově zprávě v letech 2010 a 2011 pracovali skuteční experti s bohatými zkušenostmi. Na základě našeho protokolu pak dál pracovala polská prokuratura, její vyšetřování tedy probíhalo odděleně.

Změnily se kvůli smolenské nehodě nějak výrazně bezpečnostní procedury?

My jsme v naší zprávě a v protokolu vypracovali 45 doporučení pro různé úrovně - vládní, letecké i vojenské. Týkala se zejména našeho 36. speciálního pluku letecké dopravy, ale nejen něj. Ministerstvo rozhodlo, že se ta doporučení rozšíří i na ostatní letecké jednotky a struktury, což bylo podle mě pozitivní. Spousta věcí se týkala školení a organizace.

Projevilo se to diametrálním zlepšením bezpečnosti letů, měl jsem jako šéf inspektorátu tyhle údaje k dispozici. Rok 2010 byl posledním, ve kterém se stalo letecké neštěstí, mluvím tedy o období do začátku roku 2016, kdy jsem byl ve funkci. To období pěti let bez katastrofy je v poválečné době neobvyklá situace, bylo několik havárií, ale žádné katastrofy.