Článek
Kdykoli jsme se cítili unaveni z nepřetržitých sociálních kontaktů, hledali jsme ještě donedávna chvilku klidu a anonymity za stěnami našich domovů. Vytvářeli jsme si soukromý vesmír v blízkosti sebe samých a našich nejbližších.
Dnes se kvůli koronavirové pandemii stala z přítomnosti dalších jedinců vzácnost. Někteří lidé se ale i přes celospolečenskou izolaci nemohli cítit sami. Svůj život se už dávno vědomě rozhodli prožít v tlupě.
Řeč je o komunitě žijící kousek za Prahou v počtu osmi dospělých a jejich dětí. Proč se rozhodli trávit svůj život ve společenství původně úplně cizích lidí? Jak těžké je v domě udržet pohodu a pořádek? Je klíčem ke štěstí budovat malou kolektivní utopii?
I o tom je další díl série My publicistky Šárky Kabátové s názvem „My, z kruhu“, který kromě textové podoby najdete zpracovaný i jako audiovizuální reportáž. Tu si můžete pustit v úvodním videu.
Rozšířená rodina
Kousek za Prahou, v domečku, který rozhodně nepřipomíná stereotyp o bydlení „hipíků“, zpovídám členy netradiční komunity. Jde o osm dospělých lidí, kteří se rozhodli bydlet pospolu, protože jim nevyhovuje život bez sdílení s dalšími jedinci. Chtějí vytvořit cosi jako „rozšířenou rodinu“.
„My jsme se do toho bodu dostali tím, že jsme vlastně nikdy s manželem nebydleli sami. Často lidi překvapuje, že jsem člověk, kterej má děti a má spolubydlící,“ vysvětluje hned na úvod matka dvou dětí Jiřina.
Společně se manželem Honzou původně zkoušeli bydlet v již zavedeném komunitním bydlení na statku u Okoře, ale tamní nastavení společnosti manželům příliš nevyhovovalo. A tak založili vlastní „komunitu“, třebaže se takovému označení spíše vyhýbají.
„Teď je nás tady 15 až 16, což zní strašně. V praxi je to vlastně úplně nakonec mnohem lepší, než jsme čekali,“ doplňuje Honza. Skupinu tvoří napůl dospělí, napůl děti. Ve skupině žijí i dva single lidé, kteří si na nový životní styl po rozpadu vztahu rychle zvykli a nemohou si ho vynachválit.
„Předtím jsem bydlela vlastně sama v paneláku, v bytě na 38 metrech čtverečních. A pro mě prostě to byla ve všem příjemná změna,“ popisuje svoje pocity ze spolubydlení Týna, a to i přesto, že v domě platí, jak říká, docela dost pravidel a docela dost systému.
Kruhy jako základ komunikace
„Momentálně jsem tady fakt šťastná a myslím, že můj syn je tady taky šťastný. Momentálně si ani nedovedu představit něco jiného. Pro mě se synem je vlastně mnohem přirozenější bydlet ve větší skupině než bydlet sami dva někde v paneláku, zavřený v bytě. Tohle je pro mě ten nejdůležitější motiv, proč tady jsem,“ líčí Týna.
Řád a pořádek, na který se skupina hodně soustřeďuje, vyhovuje prý všem bez rozdílu. „Aby tady vše fungovalo, tak se pravidelně scházíme. Máme takzvané kruhy. Myslím si, že bez nich a bez komunikace všech by to dlouhodobě nemohlo fungovat,“ vysvětluje princip pravidel v domě Jiřina.
„Kruhy“ jsou sezení, kde se rozebírají společná témata - od financí, přes budoucí plány, přeměnu zahrady až po to, kdo by měl uklízet v kuchyni. A řeší samozřejmě i případné neshody.
„S některými rodinami jsme si třeba úplně na začátku v něčem neporozuměli, a tak se odstěhovali. To tak je,“ přiznává Honza. „Ale teď myslím, že fakt je to vyladěné energeticky správně. Ten dům žije. Není to takový to, že chlap je v práci, přijde večer unavenej a chce akorát jít spát. A ženská je doma sama, vlastně je sama na celou domácnost,“ popisuje výhody společného bydlení.
Manželka Jiřina navíc oceňuje i to, co spolubydlení přináší do jejich společného života. „Myslím, že to pomáhá našemu parterskému vztahu. To, že tady jsme s dalšíma lidma, a že ten vztah není tak intenzivní“.
Radost prý má přednost
Vídat se s dalšími lidmi u běžných činností pro nikoho z kruhu není problém. Když se ptám na to, jak si členové komunity poradí v situaci, kdy jim třeba není příliš do řeči nebo když nemají náladu na lidi, Honza odvětí, že v domě funguje porozumení a důvěra.
Snažím se pochopit, jak je možné, že někomu skutečně vyhovuje život s tolika lidmi pohromadě. Většinou slýcháme, že je těžké sotva vyjít s rodinou v jednom domě. A také, že většina lidí upřednostňuje své soukromí i pohodlí. Náhled do myšlení komunity mi v tu chvíli nabízí Markéta, která v komunitě žije se svým partnerem Kristofem, původem z Belgie.
„Myslím si, že ten základ úspěšného fungování v nějakém spolubydlení je skutečně velká tolerance a vstřícnost. A schopnost toho nadhledu, nezabývat se nějakými malichernostmi. Jde o společné sdílení a neustálé interakci, což je vlastně radostné a někdy náročné. Ale když to člověk dokáže vědomě zpracovávat, přichází víc radosti než samotné podvědomí, že je to prostě příliš náročné. Pro mě to je hodně radosti,“ uzavírá myšlenku matka dvou dětí.
Jiřina na závěr dodává. „Spousta lidí říká, že by to nezvládli, že by takhle žít jako nemohli, že potřebujou svoji kuchyň, že potřebujou prostě svoje, svoje věci, svoje soukromí a tak. A já to úplně chápu. A já si taky myslím, že tohle bydlení není jako pro každýho“.
