Článek
Hana Zagorová patřila po celou dobu normalizace k oblíbeným tvářím televizní obrazovky. Svého času nejpopulárnější zpěvačka Československa se v létě 1989, ve svých 43 letech, odhodlala ke kroku, který jí mohl její úspěšnou kariéru dost zkomplikovat. Podepsala se pod petici Několik vět, za jejímž vznikem stál Václav Havel, Alexandr Vondra či Jiří Křižan.
„Její podpis získal Ondřej Trojan,“ vzpomíná hudební kritik Jan Rejžek, který podpisy pod petici také sbíral. A když Trojan, dnešní úspěšný filmový producent a režisér (Želary, Toman) dokázal přemluvit Hanu Zagorovou, zkusil Rejžek ještě větší eso. Celoživotního zlatého slavíka Karla Gotta.
„Čekal jsem na mistra v průjezdu u měsíčníku Gramorevue, kam nesl pozvánku na své tehdejší padesátiny,“ vzpomíná Rejžek. „Znali jsme se, říkal jsem mu, že je tu taková petice a že asi ví, o co jde… A on povídá: za prvé, v tomhle smradlavém prostředí u popelnic, to opravdu ne. A víte, co se děje s Hankou Zagorovou, to opravdu nejde.“
Gott nepodepsal, mnozí jiní ale ano. Třeba herci Rudolf a Jan Hrušínští, Ivan Trojan, Zdeněk Svěrák, Jiří Bartoška, Petr Čepek a mnoho dalších. Svůj souhlas připojovali i „obyčejní“ pracující z celého Československa. Jejich jména pak každý večer četl na rozhlasových vlnách Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Do listopadu 1989 petici signovalo celkem 40 tisíc lidí, mnohem víc, než si její organizátoři dokázali na začátku představit.
Hana Zagorová sice čelila zákazu činnosti, už týden po 17. listopadu však zpívala s Jaroslavem Hutkou hymnu na obří demonstraci na Letné. O týden později se stejné cti po boku Karla Kryla dostalo na Václavském náměstí i Gottovi.
Kdo petici podepsal a kdo naopak odmítl? Jak reagoval režim? A opravdu už to tehdy byla vcelku bezpečná aktivita, za kterou nic nehrozilo? Podívejte se na rozhovor s Janem Rejžkem z pořadu Šťastné pondělí v úvodu článku.
