Nebyl jsem ten, co pije rum a čeká na smrt na lavičce. Jsem bojovník

Radku, kdy sis naposledy řekl: To nejde?

Tak větu, že něco nejde, u mě skoro neslyšíš. Ale asi před rokem, když mi diagnostikovali revmatoidní artritidu, jsem pochopil, že některé věci už prostě zřejmě nepůjdou.

Které?

Třeba sport jsem musel vlastně definitivně opustit, což mě hrozně mrzelo. Vždycky jsem boxoval, mlátil jsem do pytle dvacet let a najednou s tím člověk musel seknout. Už to nešlo.

Ptám se tě proto, že děláš přednášky pro děti, cyklus, který už trvá několik let. A také točíš motivační videa. Dáváš tím vlastně naději, že každý může všechno. Může?

Neříkám, že každý může všechno, ale všechno, co je v jeho možnostech. Takhle bych to definoval. Jde jen o to, jaké možnosti člověk vidí.

Jaké možnosti jsi měl ty na začátku?

Moc jich nebylo. Na začátku jediné, co jsem měl a na čem jsem mohl stavět, byl nějaký talent, kdy jsem tušil, že mám něco, co ostatní nemají. Že umím něco, co ostatní ne. Nebo že to umím líp.

Věřil ti někdo?

Kdyby nebylo lidí, kteří ti věří, tak by to nešlo.

Vím, že jsi první nahrávací smlouvu získal tak, že jsi pořád chodil a otravoval: Dejte mi smlouvu, já chci hrát.

Už předtím jsem měl docela odehráno, já měl hubu aktivní od třinácti let a smlouvu s BMG – to už neexistuje – jsem uzavřel, když mi bylo osmnáct, devatenáct let. Takhle už jsem měl něco odehráno, ale chodil jsem tam tak dva roky.

Jak se vlastně stalo, že kluk z normální rodiny, který má maminku, tatínka, tři sourozence, v patnácti letech skončí na ulici?

To bude asi tím, že to nebyla úplně normální rodina, řekl bych. Tam byly obrovské problémy, hlavně kvůli tátovi, který byl alkoholik, a hrozně se to promítalo do problémů rodiny. A v patnácti letech jsme s mým bráchou Patrikem usoudili, že už je to prostě nesnesitelné, že jediná cesta je únik. Únik z toho prostředí, už to jinam nešlo. Bohužel maminka, dnes už nežije, tohle nebyla schopná udělat.

Co pro tebe bylo v dětství nejhorší?

Asi bezmoc, že nemůžu pomoct mámě. Že jsem ji chtěl bránit, ale nešlo to. Že s tím nemůžu nic dělat, mě štvalo nejvíc. Ono to bylo postupné. Jdete do puberty, začnete poslouchat hip hop, to se mnou také hodně udělalo, protože to ve mně vyvolalo nějakou rebelii a já jsem se tomu začal vzpírat. Vlastně i té mámě. S rodiči jsem se nějakou dobu nebavil, pak probíhaly nějaké pokusy o návrat. Ale vždycky to dopadlo stejně. Ale musím říct, že po čase jsem k mámě vztah znovu našel. Nějak jsme si to vyříkali. S tátou se vztah už nikdy neobnovil. On tam ale vlastně nikdy nebyl.

Maminka zemřela. Dokázali jste si to všechno vyříkat? Pochopila tě?

Myslím, že úplně všechno ne, ale rozuměla tomu, že já jsem úplně jiná povaha než ona a že já prostě udělám to, na co ona jednoduše nemá povahu nebo sílu. Já jsem tu sílu vždycky měl, ona nebyla bojovná, ona si spíš nechala všechno líbit a spíš nad životem mávla rukou. To já ne.

Ona se vlastně musela už ve čtrnácti letech postavit na vlastní nohy, zemřela jí maminka, když byla úplně malá. Takže ty jsi udělal něco podobného.

Její tatínek byl vynikající houslista. Myslím, že také těžce nesl, že umřela jeho žena, a ono se pak říkalo, že děda Ernest se z toho už nikdy nevzpamatoval. Že to s ním pak bylo až do smrti těžké. Bohužel to odnesly i děti. Maminka byla nejmladší ze všech, narodila se v šedesátých letech, nejmladší ze všech sester. Ale ve čtrnácti potkala tátu, který se tím vlastně stal jako by jejím spasitelem. Postaral se o ní. Přivedl ji do své rodiny a dal jí nějaké zázemí.

Což pak bylo vykoupené tím, že pil, což ovlivňovalo celou rodinu?

On když byl mladší, tak si myslím, že to s ním nebylo tak hrozné. Ono to šlo, ale tím, že pil dlouho, tak se to zhoršovalo. Když byli mladí, tak vypadali na fotkách spokojeně, šťastně. Postupně se to zhoršovalo, táta si alkoholismus nepřipustil.

Přemlouvali jste jako sourozenci maminku, abyste všichni otce opustili?

Neustále. My jsme mámě říkali, že to je to jediné řešení, že i když ho miluje, tak se nezmění. Musel by si nejdřív přiznat, že má nějaký problém, ale to on si nikdy nepřiznal. Až teprve teď ve stáří vidí, že se v životě rozhodl špatně.

Myslíš, že s otcem ještě k sobě cestu najdete?

S otcem? To je nemožné. On toho napáchal tolik… Jako syn cítím povinnost se o něj maličko postarat, aby neskončil na ulici, aby měl co jíst, ale osobní vztah, to je navždy uzavřené. To mě varovala i psychiatrička, když mi bylo nějakých dvacet let. Řekla mi, že už to lepší nebude po tom, co jsem jí vyprávěl. Že už ho nikdy neobnovíme.

Že nemáš dělat spasitele?

No, ale já bych ani nechtěl. Pro mě ten aktivní rodič byla jenom máma. Ta se o nás snažila starat v rámci možností, které měla. Ona toho také moc neznala, také ji nikdo moc nenaučil, ale myslím si, že nás měla ráda a snažila se nás nějak vychovat.

Maminka neměla vzdělání, ale prý trvala na tom, aby vy jste ho měli.

To ano. Ona dokonce vybojovala, že nás vzali na normální základní školu. Za komunismu bylo spíš normální, že romské děti šly rovnou na zvláštní školu, ale maminka trvala na tom, že půjdeme na normální. Snažila se, aby z nás něco bylo.

Jaké jsi měl známky?

Někdy v páté, šesté třídě jsem měl vyznamenání. Do té doby jsem měl špatné známky. Mně se do toho hodně promítaly problémy doma. Ona to nebyla sranda, když dvakrát týdně nespíte do pěti do rána kvůli tátovi, který dělal bordel. Pak přijdete do školy jako chodící zombie, to se to špatně učí. Navíc já jsem se ne moc dobře začlenil. Děti v tomhle dokážou být strašně zlé. Kdykoliv přišla chvíle, kdy mi to někdo mohl dát sežrat, tak jsem byl najednou černá huba. Ten cikán. Takže já to ani neměl ve škole moc rád. Někteří učitelé byli rasisté. Takže já školu spíš nesnášel. Ale v té páté třídě se to zlomilo.

A v čem? Že jsi zabral?

Asi jsem začal mít nějaký první životní cíl, což bylo paradoxně opustit rodinu. Protože jsem si řekl: Jednou mi bude osmnáct, seberu se a prostě odejdu.

Ale do těch osmnácti jsi nevydržel…

Nešlo to.

Ale už jsi byl na střední škole. Myslel sis tenkrát, když jste tehdy odcházeli s tvým bráchou, dvojčetem Patrikem, že školu dostuduješ?

Ono se stalo ještě to, že se rodiče přestěhovali na vesnici, my jsme to s bráchou nechtěli, protože jsme věděli, že to je konec, že už nebude žádné studium, nic. Že prostě budeme žít s nimi v tom baráku, v izolaci. To jsme nechtěli.

A co následovalo, když jste odešli?

Nějak jsme se to snažili zařídit, ale co ti budu povídat, prostě čtrnáctiletí puberťáci. Domyšlené jsme to neměli. Chvilku jsme byli u tety, ta nás potom ale vyrazila, protože emigrovala do Německa. Najednou jsme neměli nikoho. Měli jsme pár kamarádů, co nám pomáhali. Měl jsem jednoho kamaráda Poláka. A Radka, který nás chvilku nechal u něj, ale také to dlouhodobě nešlo. Pak Pavel, jiný kamarád, s mým tehdejším dýdžejem Honzou… Nějak jsme se to snažili řešit, ale moc možností nebylo.

Trvalo to tři roky. Jak jsi vlastně přežil, že jsi nespadl do krádeží, do prostituce?

To mělo hodně důvodů. Moje povaha. Já jsem byl vždycky bojovník, nikdy to nevzdám. I moje žena už ví, že jsem v tomhle paličák. Pochopitelně jsem se potkával s jinými bezdomovci a viděl jsem, jak to může dopadnout. Ale většinou si myslím, že když se z toho mladí kluci chtějí dostat, tak se dostanou. Horší to mají ti starší, kteří už jsou nemocní a třeba se tam často dostanou i neprávem, a najednou skončí na ulici. To nebyl můj případ. Já byl mladý, zdravý, při síle. Nebyl jsem ten, co by chlastal rum a čekal na smrt někde na lavičce. My jsme to zvládli s bráchou Patrikem perfektně.

Jak jste se dokázali uživit?

Na brigádách, pochopitelně. Už tehdy jsem trochu vystupoval, nevydělal jsem sice moc, ale já toho k životu moc nepotřeboval. No a pomáhali mi kámoši. Také se stalo, že jsme skončili v nějaké díře ve sklepě nebo jsme spali na Barrandově v pronajatém ateliéru.

Co jste jedli?

Jídlo, to jsme neznali. Pamatuji si období, kdy mi bylo sedmnáct a měl jsem rozpočet korunu na den. Pár rohlíků, bílý jogurt – a čau. Žádné teplé jídlo. Když mi někdo donesl bagetu, tak to pro mě byly Vánoce.

Jak ses z toho dostal?

Hodně mi pomohl Milan Herman z BMG, když jsme spolu uzavřeli smlouvu, dostal jsem nějaké peníze a společně s dýdžejem jsme si pronajali garsonku, nějak jsme to táhli. Pak už jsem začal vydělávat své peníze jako autor a producent a postupně jsem se osamostatnil. Už ve 22 letech jsem bydlel sám.

Jak na tu dobu dneska vzpomínáš?

Byla to rebelie, každé období mělo něco do sebe. Kdybych měl současnost porovnat s tím obdobím před tím, tak největší rozdíl je, že jsem neměl někoho, jako je moje žena. Když přišla moje žena, Verunka, tak to se změnil úplně celý svět. Předtím mi bylo dost smutno, hrozně moc jsem potřeboval lásku a ona tam nebyla. Takže proto mi také na ničem moc nezáleželo. Nic jsem nevlastnil, jen techniku a věci na hudbu. Nic jiného mě nezajímalo. Bylo mi jedno, kde bydlím, kde žiji. Domovem se pro mě stala až naše vila. To je první místo, které jsem pojal jako domov.

Jak sis vlastně někdy v patnácti, kdy jsi spal na lavičce, představoval dobu, kdy ti bude víc? Že dobudeš hitparády, budeš vydávat desky?

Já v patnácti ani nějaký plán neměl, ale věděl jsem, o čem sním. Paradoxně ta prvorepubliková vila, kde teď žijeme, to byl můj sen odmalička. My jsme totiž vždycky bydleli v bytech, většinou malých, a já si vždycky přál mít takovýto prostor, mít velká okna, vysoké stropy…

Na co se tě ptají děti, za kterými jezdíš na přednášky a motivuješ je k tomu, aby studovaly a nežehraly na osud?

Na všechno možné. Jestli mě napadlo krást nebo dělat nějaké problémy. Na to mám druhou přednášku Nenech se ovládnout. Tam jim to popisuji, povídám si s nimi, snažím se odpovídat…

Přivedly tě někdy do úzkých?

Děti? Zřídkakdy. Spíš mě přivádí do úzkých, když vidím romské děti, ten výraz. Hned poznám, že tam něco není v pořádku. Většinou vidím sebe. To mě většinou sundá. Špatně se mi na to dívá, na děti, které třeba doma trpí, mají špatné rodiče, nebo skončí v dětském domově.

Přijdou někdy za tebou: Hele, Radku, já bych potřeboval pomoc s tím a tím? Třeba abys promluvil s jejich tátou nebo učitelkou? Nebo jestli jim můžeš dát peníze?

Někdy se to stane, ale většinou těm dětem vysvětluji, že se musí přestat spoléhat na rodiče, musí si to začít vybojovávat samy. Samy za sebe, především vzděláním. Protože pro dnešní romské děti z problematických rodin je jediná cesta, která je může oddělit od rodiny a komunity, vzdělání, díky němu můžou začít žít normálně a začlenit se.

Ty sis později školu dodělal. To bylo kvůli mamince? Nebo kvůli tomu, že tvoje žena studovala vysokou školu?

Zaprvé jsem se cítil vedle mé ženy blbě. Ona je vysoce inteligentní člověk, vzdělaný. Zadruhé jsem se hecnul. Prostě jsem si řekl, že nebudu člověk se základní školou. Tak jsem hledal dálkovou variantu, což se mi povedlo v oboru IT, v oboru, který byl hrozně dlouho mým koníčkem. Asi už od sedmnácti jsem se tím zabýval. Myslím, že každý člověk v dnešní době by měl mít minimálně střední vzdělání. Na tu vysokou školu půjdu, až na to budu mít trochu klid.

To bude kdy?

Těžko říct. Ale už ne IT. Už bych chtěl nějakou vědu o člověku, antropologii, psychologii. Něco takového. Zajímá mě studovat člověka, jeho vývoj, proč se jak chová. Proč se děje zlo, kde se v nás bere.

V rozhovorech často naznačuješ, že velký zlom pro tebe byla třicítka. V čem?

Třicítka pro mě byla spíš depresivní. Najednou mi došlo, že některé věci končí a jiné začínají. A já je musel začít objevovat. Když vyšlo Romano Hip Hop, tak na nás chodily především mladé holky. A najednou ti ty mladé holky začnou vykat. Už pro ně seš pan Banga, už ne Gipsy. A já jsem najednou začal zjišťovat, že se měním. Uvnitř. Že už ta puberta končí a probouzí se ve mně nějaký muž a těžko jsem to nesl.

Jak tě změnila manželka?

Strašně moc. To byl ten největší zlom v mém životě. Poznal jsem ji, až když mi bylo sedmadvacet. My jsme se tak nějak změnili navzájem. Já jsem se uklidnil a začal jsem mít důvod něco budovat. Myslím, že tenhle dům bychom nekoupil, kdybych Verču nepotkal. Najednou jsem měl smysl života.

Původně jsi říkal, že až budete mít zázemí, budete mít děti. V poslední době jsi změnil názor a říkáš, že vzhledem k tomu, kam se hrne Evropa a svět, tak jestli si vůbec děti pořizovat. Jak to tedy je?

Toť otázka. Často se ptám, jestli vůbec děti přivedeme do dobrého světa. Těžko říct. Na druhou stranu je mi 37 let a už to se mnou docela hýbe. Takže už se na to díváme jinak. Takže kdyby Verunka otěhotněla, tak se tomu nebráníme. Ale otázky, jaký ten svět bude, si kladu pořád.

Co vidíš jako svůj největší životní úspěch?

Asi to, že vzhledem k tomu, co mám všechno za sebou, jsem zůstal normální, že jsem se z toho nezcvokl, že jsem neskončil jako feťák, nevzdal jsem svůj život.

Máš tři sourozence. Co dělají?

Brácha, dvojče, je novinář, šéf blogu na iDnes. Sestra je strašně vzdělaná, chytrá holka, pracuje v oblasti ekonomie. Starší brácha je také muzikant.

Čím teď žiješ?

S tou třicítkou jsem si najednou uvědomil že také potřebuji jít někam dál. A začal jsem budovat nový projekt. Strašně jsem si přál přijít před lidi ne jako Gipsy, ani jako Gipsy.cz, ale jako Radek Banga a dát jim něco, co je osloví. Posledních několik let se zabývám výhradně svou novou tvorbou a příští rok bych ji chtěl vydat. Celé si to produkuji sám. Hrozně se na to těším.

Tak ti přeji, ať se to podaří. A děkuji za rozhovor.

I já děkuji.

Rozhovor s Radkem Bangou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.