„Nebudu tu napořád, mám ale dvě vnoučata.“ Jak lidé vnímají klimatickou krizi?

Klimatický nebo environmentální žal či úzkost. Tímto slovním spojením se označují negativní pocity a stavy, které zaplavují jedince po celém světě při myšlenkách na dopady klimatické krize a celosvětově neudržitelný způsob života.

Pan Pihkala, finský odborník na klimatický žal a ekologickou úzkost, před rokem tento fenomén vysvětlil v textu pro britskou veřejnoprávní BBC: „V době klimatické krize panuje velká nejistota často přehnaná ve vědeckém prostředí. V současnosti většina lidí ví, že se realita rychle mění, je pro ně ale těžké rozpoznat konkrétní změny ve svém ekosystému a jak rychle se dějí. A pak je tu sociální nejistota, jež souvisí jak s konflikty, tak i praktickými rozhodnutími. A nejistota kolem toho, kterých sociálních norem se držet, přináší úzkost.“

Na klimatickém summitu COP26 bezmála dva týdny jednali světoví lídři o budoucnosti a krocích, jež svět pro řešení změn klimatu musí podniknout. Seznam Zprávy se v průběhu druhého týdne summitu zeptaly několika lidí, účastníků summitu i protestujících, jak současnou situaci osobně vnímají. Každý z nich se k odpovědím postavil po svém, jedno mají ale společné – nečinně sedět pro ně nepředstavuje možnost.

Jo

„Pokud jde o klimatický žal, myslím, že pro někoho, kdo žije ve Spojeném království, jde spíš o prchavý pocit. Jsou chvíle, kdy cítím obrovskou úzkost, ale je celkem snadné se z toho dostat a zapomenout na to. Protože dopadům klimatické změny nečelíme, nemáme je přímo před očima. Nicméně mi připadá, že se takový stav postupně zhoršuje, nedovedu si tedy představit, jak se cítí lidé, kteří žijí v oblastech globálního jihu. Myslím, že vzniká kolektivní trauma – velká krize duševního zdraví, s níž se lidé nebudou umět poprat.“

„Jako lidé jsme nastaveni tak, že o daleké budoucnosti přemýšlet neumíme. Fungujeme prostě v krátkodobých cyklech. Je proto těžké přemýšlet o vlastní budoucnosti, vím ale, že pokud něco neuděláme teď, budoucnost bude dost těžké místo k žití. Osobně si myslím, že je potřeba se k tomu vyjadřovat, protože pokud to neuděláme, ten klimatický žal nás nakonec přemůže.“

Marianne

„Je to takové břemeno, tíha, kterou si neseme. Nedokážu si říct: ‚V pořádku, prostě si to tu teď musím užít,‘ což někteří zvládají. Je mi 74, samozřejmě tu nebudu donekonečna, ale budoucnost mi dělá velkou starost. Mám dvě vnoučata, dvouleté a pětileté. Říkám si tedy, jaký život asi povedou? Je mi zle z toho, jak se situace vyvíjí, z toho, jak nám mocní lžou. Dobře věděli, jakým směrem se to bude ubírat, věděli to politici i ropné společnosti.

Z dění kolem COP26 je mi velice, velice smutno. Nedokážu uvěřit tomu, že to jediné, co nám lídři na začátku summitu dokázali nabídnout, je pár stromů navíc, a ne nějaké opravdové vedení, nikdo se k tomu neměl. Možná bychom vedení neměli čekat od druhých. Nevím, jak je to ve vaší zemi, ale tady se dělají věci jen naoko, politici přelévají peníze sem a tam, nedělají nic, aby doopravdy pomohli.“

Kevin

„Kvůli klimatické krizi jsem si začal uvědomovat, že pro svou budoucnost musím něco udělat, jinak se nic nezmění. Mladí lidé jako já jsou ze všeho momentálně velice unavení, zejména z vývoje této konference. Proto tu jsme, abychom lídrům ukázali, že nás jejich prázdné sliby unavují. Přijde mi, že si hrají s našimi životy – my jsme ti, kteří budou klimatickou změnou nejvíce zasaženi, ne oni. Nechceme tedy, aby to dopadlo jako v předchozích letech. Někteří lidé – třeba my v Keni – navíc už klimatickou krizí trpíme, právě teď a tady. Když se budeme bavit o lhůtách v letech 2040, 2050, nebude to stačit. Musíme začít jednat hned.“

Nigel

„Klimatickou úzkost pociťuji velmi silně. Jediným způsobem, jak se s ní vypořádat, je podle mě něco dělat. Když se člověk začne angažovat a spojí se s ostatními lidmi, ten pocit zeslábne. Já svolávám bubeníky – bubnování je ten typ protestu, který doslova nepřeslechnete. Stojíme teď před areálem summitu, bubnujeme a víme, že nás ti uvnitř slyší.

Co se naší budoucnosti týče, nakonec ji bude muset nasměrovat nějaké politické řešení. A tady ve Spojeném království je jasné, že takového se od vládnoucí Konzervativní strany nedočkáme, určitě ne v polovině volebního období. Konat rozhodně nebudou ani firmy, které vydělávají na znečišťování. Takže bude muset dojít k nějaké politické změně, což bude složité, protože opozice tady v současnosti prakticky neexistuje. Cestu ven teď tedy nevidím. Ale podívejte, ono se to změní, i když jsme teď na bezútěšném místě.“

Andie

„Často mám pocit, že se mě klimatická krize netýká, úzkost tedy – pokud jde o můj život – dennodenně nepociťuji. Je mi nicméně úzko z představy, čemu lidstvo momentálně čelí a jak to může napravit. Řešíme to už tak dlouho. Co se mé vlastní budoucnosti týče, nebojím se o ni tak moc, jako o tu dalších generací. Prožijí jinou zkušenost, nebudou mít stejné zážitky jako máme my. Chtěla bych mít děti, přemýšlím o adopci. A právě v ten moment, když vezmu v potaz děti, začnu mít při uvažování nad klimatickou krizí a budoucností strach.“

Olly

„Než jsem začal pracovat pro společnost, která pomáhá v boji se změnou klimatu, rozhodně jsem u sebe klimatickou úzkost silně vnímal. Přišlo mi, že nad svým osudem nemám sebemenší kontrolu. Teď je mi líp, pracuju pro firmu, která lidem pomáhá najít dobíjecí stanice pro elektroauta. A ta jsou jedním z mnoha způsobů, jakým můžeme snižovat svou uhlíkovou stopu. Nyní mám tedy pocit, že alespoň nějak přispívám, cítím se tedy lépe.

Klimatická krize je něco, s čím se musíme začít vypořádávat už teď. Jde o otázku, která bude dominovat mé i vaší budoucnosti. Kvůli ní se snažím měnit i svůj běžný život, loni jsem chodil sázet stromy, o přírodu jsem se obecně začal zajímat mnohem víc než předtím. A kvůli klimatické krizi jsem nakonec šel pracovat tam, kde nyní jsem, takže se toho změnilo vlastně hodně.

Amy a Hannah

Amy (nalevo): „Největší klimatickou tíseň pociťuju, když myslím na lidi, kterým klimatická změna ubližuje. Narativ, který v souvislosti se summitem hodně rezonuje, i ten, s nímž přicházejí politici, tvrdí, že krize ‚hrozí‘, tedy že přijde někdy v budoucnu. Ale ve skutečnosti jí někteří lidé čelí už teď – dneska i včera. Děje se to už celé roky. A úzkost, kterou pociťuju, vychází z toho, že globální jih čelí nejhorším dopadům klimatické změny. Ale zároveň k ní přispívá nejméně. Obě studujeme obory týkající se klimatické změny a udržitelnosti, jde tedy o otázku, která je v našem životě každodenně.“

Hannah (napravo): „Pro mě znamená klimatický žal pocit, kdy jsem si vědoma toho, že víme, co se děje, a víme, co pro řešení problému udělat – ale neděláme to. Žijeme v rozbitém systému, k životu potřebujeme spoustu věcí, jejichž výroba vykořisťuje lidi na druhém konci světa. Je to bezmoc žít v systému, kdy prakticky každý můj krok někomu ubližuje, lidem nebo planetě. A zahrnuje to i pocit viny. Proto tu jsme, snažíme se vzít situaci do svých rukou. Na budoucnost se snažím nemyslet, pokud mám být upřímná, takové uvažování dokáže být pěkně deprimující. Nejdůležitější je to, co děláme právě teď.“