Nebojovat proti zlu je stejně špatné jako ho páchat, říká Aňa Geislerová

„No jo, Aňo, vždyť vy si ten terč na sebe furt malujete sama! Ale to je skvělé, to je přesně ta energie, díky níž máte hrát Boženu vy a nikdo jiný.“ To jsou podle vzpomínek Ani Geislerové slova producenta nové minisérie České televize o spisovatelce Boženě Němcové. Právě ji „v pozdějším věku“ ztvárňuje Geislerová.

Srovnávání se spisovatelkou odmítá, ale jedním dechem připouští: „Nikdy nebudu člověk, který by své názory skrýval, protože by z toho mohly plynout výhody nebo by mohl mít jen klid a nepřečuhoval. To mi není blízké. Mně strašně vadí takové to lavírování, nevyjádření se, na otázku odpovím otázkou. Zvlášť ve chvíli, kdy je třeba bouchnout do stolu a říct: „A dost!“ Jasně označit: „Toto je zlo, proti němu bojuji a udělám všechno pro to, aby to zlo bylo potrestáno,“ zdůvodňuje filmová herečka, proč ji stále něco pudí na sítích bojovat tu za Českou televizi, jindy proti Hradu.

Když jste se chystala na roli Boženy Němcové, přečetla jste znovu Babičku?

Poslechla jsem si ji jako audioknihu. Načetla ji Libuše Šafránková, která je ikonickou Barunkou. Líbilo se mi to.

Překvapila vás něčím? Já mám totiž za to, že Babičku všichni máme spojenou s povinnou četbou z dětství a dospělé oči, ve vašem případě uši, ten příběh mohou vnímat jinak…

Jasně – v dětství jsme ji vnímali skoro s odporem, protože to bylo povinné. Upřímně jsem si knihu samotnou vůbec nepamatovala. To, co mám asi jako většina zaryto, je filmové zpracování Antonína Moskalyka právě s Šafránkovou a Jarmilou Kurandovou jako babičkou. A to je taková esence laskavosti a dobroty.

Takže při tom poslechu mě překvapily motivy, které jsou ve filmu a v mojí paměti potlačené. Jak panstvo nahání chudáky do vojny, jak se tam intrikuje. S tím, jak jsem pak četla další informace o Němcové, došlo mi, že Babička je vlastně taková terapeutická záležitost. Vnitřní útěk Němcové do idylického dětství, které ovšem tak idylické vůbec nebylo. Je to jen zromantizovaná představa. To na tom výletu do jejího života bylo extrémně zajímavé.

Čerpala jste hodně z korespondence, kterou Němcová velmi živě vedla, a také z dopisů o ní. Jaká podle vás byla?

Asi jako hodně lidí, kteří jsou svým způsobem v uvažování napřed nebo mimo svoji dobu. Musela být pro někoho naprosto fascinující a pro někoho nesnesitelná. Taková ta silná osobnost, která vás nenechá v klidu. Ať už v kladném slova smyslu, nebo naopak negativním.

Byla jistě zjevením ve své odvaze, upřímnosti, statečnosti žít život jinak, než bylo běžné. Ale pro mnoho lidí byla neuchopitelná, příliš nekonvenční, neovladatelná, nesnesitelná.

A byla také dost pedantská a sebestředná, což si s ní asi málokdo spojuje.

Na mě působí zkrátka jako divoká řeka.

Jaký to je pocit, rýpat se někomu v soukromí skrze téměř dvě stě let staré dopisy?

Trochu jako dívat se někomu na jeho sociální sítě. Ona předběhla svoji dobu tím, že svým grafomanstvím, kdy toho skutečně napsala neuvěřitelné množství, si stvořila obdobu dnešních sociálních sítí. Bohatě informovala o všem, co se jí dělo. Musela tím strávit neskutečné množství času, podobně jako my u svých profilů. A také na to padla spousta peněz. Vezměte si, že neustále řešili, jestli má rodina na jídlo, ale ona pořád psala. A papír, inkoust, poštovné, to nebylo úplně laciné.

Na druhou stranu všechno to psaní bylo velmi noblesní, lidé si nesdělovali věci natvrdo jako dnes. Takže jsem neměla pocit, že se jí hrabu v soukromí, ale spíš, že si listuji v jejím životě.

Napadlo vás u toho, co zbude po nás? Sbírka facebookových zápisků?

Zbudou po nás data. Ale já jsem pořád z generace, která měla první mobil až ve 23 letech, tlačítkový. Tudíž ještě dodnes mě nostalgicky baví napsat i normální dopis anebo poslat pohled, což tu ale asi nezbude. Samozřejmě doufám, že po mně zůstane má práce. To je to, co by mělo zbýt po každém. Práce, které si člověk sám cení.

Jsem třeba moc ráda, že se mi povedlo napsat knížku. Kterou si můžu vzít do ruky. To mě vážně těší. Hmatatelné věci jsou něco, co nás snad nikdy neopustí. Dodnes si v Muzeu Boženy Němcové můžete sáhnout na některé věci, které používala. Takzvané dotýkané předměty. Nebo procházíte Jeruzalémem a je opravdu silným zážitkem uvědomit si, že tam stále jsou kamenné schody, po kterých stoupal Ježíš. Přitom já nejsem věřící, ale i tak je to velmi silné. Hmatatelné přetrvávající věci jsou jako vstupenky do minulosti.

Zvlášť, když po nás zbudou ta data. Mimochodem, ta vaše jsou jistým způsobem zaznamenáníhodná. Vy své profily na sociálních sítích zásobujete často ostrými prohlášeními. Co vás pudí k tomu bránit tu Českou televizi, tu bojovat proti Hradu?

Já to ale nedělám programově, jsem pořád stejná a prostě mi to nedá. Já mám třeba Facebook v kategorii noviny. Ráno si ho přečtu spolu se zprávami. A když mě něco vytočí, tak to napíšu. Občas si pak říkám, že jsem si něco mohla odpustit. Ale na druhou stranu nikdy nebudu člověk, který by své názory skrýval, protože by z toho mohly plynout výhody nebo by mohl mít jen klid a nepřečuhoval. To mi není blízké.

Producent Boženy Němcové Michal Reitler mi k tomu řekl: „No jo, Aňo, vždyť vy si ten terč na sebe furt malujete sama! Ale to je skvělé, to je přesně ta energie, díky níž máte hrát Boženu vy a nikdo jiný.“

Jste si v tomto ohledu s Boženou Němcovou blízká?

Nerada bych se s ní jakkoliv srovnávala. Jsem sama za sebe a můj postoj je jednoduchý. Nedělat nic proti něčemu špatnému je stejně zlé jako dělat to špatné. Může být, že držet se v závětří je v některých situacích moudré nebo diplomatické. A dokonce to u někoho umím i obdivovat. Já tak nastavená nejsem. A možná v tom je podoba s Němcovou, protože ona se také neuměla moc regulovat.

Jak pak snášíte nenávist, která se na sítích na vás vylije?

To neřeším. Je to opravdu hnusné. Ale vždycky říkám, že to vypovídá o těch lidech, ne o mně. Spíš mě překvapuje, kolik zloby v lidech je. Jak málo jim stačí a jak to mají v hlavě pokroucené. Zároveň přesně taková jim asi připadám já. Jako blázen a nesnesitelný člověk. Jediné, co pochopit nedokážu, jsou trollové, které i programově blokuji. Že si někdo nechá za urážení a vyhrožování platit, je vážně odporné.

Navíc – pojďme si říct, že kdybych nechtěla, tak to prožívat nemusím. Můžu to kdykoliv vypnout, ale já tam pořád chodím. Jenže mě rozčiluje, když je všude ticho, nikde nikdo nic neříká, všichni všechno odkývají.

Dá se z korespondence, kterou jste si nastudovala, vyčíst, jak se s nenávistí vyrovnávala Němcová?

Vybavují se mi dvě situace nebo reakce. V době, kdy se lidé od ní odvraceli, protože byla sledovaná tajnou policií. A pak už i sociálně upadala. Jedna reakce byla smutek, konstatování, že se jí někdo raději vyhnul na ulici. Ale je k tomu pokorná, chápavá. Jen si posteskne: „Nemáme zas co jíst, musela jsem tam prosit a tam škemrat.“

A druhá reakce je v milostných dopisech, kdy dokáže být naléhavá, přesvědčující: „Snad byste tomu neuvěřil. Já chápu, že tomu věříte, ale přece mě znáte!“

Jeden z jejích známých citátů je: „Je těžko povznést ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží.“ Jak v tomto kontextu vnímáte slova prezidenta Miloše Zemana, že nejlepší umělecká díla vznikla z hladu…

K tomu zbytku lidství se opravdu nehodlám vyjadřovat. Je pod moji úroveň komentovat pana Zemana.

Tak naopak, co neřekla Němcová, ale napsali o ní. Konkrétně Martin C. Putna: „O Němcové panují dva mýty. První o mariánské ochranitelce národa. Druhý o frivolní a nekonvenční ženě.“ Který je blíž tomu, jak jste ji poznala nebo vnímala vy?

Mám takovou zvláštní teorii. Že vlastně nebyla duší spisovatelka. Ale vyplynulo to z okolností. Její muž Josef Němec ji uvedl do té buditelské společnosti. Tam se navíc seznámila se švarným básníkem Václavem Bolemírem Nebeským, který jí velmi imponoval. Stejně jako to samotné prostředí, a tak začala psát. Reakce na její tvorbu byla obrovsky silná a ona se najednou stala někým.

A celé se to v ní skloubilo. Že přišlo ocenění, navíc díky tomu nacházela muže, kteří jí imponovali. Tak psala a psala dál, protože toho chtěla víc a víc.

Zároveň ale věřím jejímu nadšení pro český národ. Byla opravdově součástí skupiny lidí, kteří byli ve své podstatě pronásledovanými disidenty své doby.

A pro mě, ačkoliv její tvorba není něco, k čemu bych se vracela, nebo mě oslovovalo, tak v kontextu té doby je to fascinující, odvážné, provokující, a přitom plné konejšivé energie. A tím byla výjimečná – vedle své odvahy žít jinak a nebýt svázaná lidmi a zejména konvencemi.

A jaký mýtus panuje o Aně Geislerové?

To já nevím. Asi stejný jako u kdekteré herečky. Že jsem arogantní a namyšlená. Mě vždycky zajímalo, jak to vlastně vzniká. Protože znám spoustu vyprávěnek z maskérny o tom, jak někdo někde vyváděl, jak se choval, jak byl příšerný, jak dělal hysterické scény. A já to nikdy nezažila, přitom bych u toho chtěla být.

No a na jednom svém zážitku jsem to pak pochopila, že to vzniká postupným posíláním hloupé historky dál. To jsme byli s kamarády na vodě. Jelo nás asi dvanáct lodí - rodiče a děti. Hned na začátku někomu uplavalo pádlo. Tak když jsme stavěli, vždycky jsme prosili ostatní, že kdyby ho někde našli, tak ať nám ho nechají v místě, kde se lodě vracejí. A druhý den jsme tam dorazili a ten chlapík na mě s takovým úsměškem: „Jo, tak vy už jste tady a co pádlo?“ Já říkám, že dobré, že všechny vracíme. A on: „Jo tak jste ho našli, to už jste vystřízlivěla co?“

Takže z toho nakonec byla historka, že někde ožralá Geislerová úplně mimo sebe hledá pádlo. Což je samozřejmě zajímavější než že ze skupiny 30 lidí, kde byla i střízlivá Geislerová, někomu uplavalo pádlo. To je nuda.

U toho jsem pochopila, že i ty historky o ostatních vznikají takhle. Někdo řekne v maskérně: „Netoč mi to doprava, ale doleva.“ A přes tři vyprávění je z toho, že někdo ječel na maskérku, jak mu špatně točí vlasy.

To byly mýty a teď jaká je pravda o Aně Geislerové?

Já jsem takový optimistický pesimista a extrovertní introvert a cynický romantik. Jak spojuji jednu i druhou stranu, tak můžu být pro někoho složitý člověk. A pak jsem přímá a otevřená, což může vypadat jako zpupnost, protože upřímnost někdy bolí. I mě, když takového člověka potkám, ale stejně si ho za to cením.

A patřilo by k tomu emancipovaná, když Božena Němcová bývá dávána jako vzor první emancipované ženy v Česku?

Nemyslím, že ona byla programově emancipovaná. A já to mám podobně. Jsem člověk jako každý jiný, přičemž je jedno, zda je to žena, nebo muž. Mám prostě touhu starat se o sebe, svůj život a své blízké. Nikdy bych se nevzdala své svobody a nezávislosti výměnou za nějaké zabezpečení. To je ve mně zakořeněné. Chci o sobě rozhodovat sama. Jestli to je emancipace, nevím.

Já se ptal i proto, že ve stejné době, kdy jste natáčela Boženu Němcovou, jste točila i film, ve kterém jste další silnou ženou – Olgou Havlovou. Ta na rozdíl od Němcové byla člověkem spíš uzavřeným do sebe, který nedělal velká gesta. Co vám bylo bližší?

Určitým způsobem bylo těžší hrát Olgu. Protože všechno se v ní děje uvnitř, ale vy to musíte srozumitelně ukázat ven.

K oběma jsem hledala cestu. U Němcové jsem diskutovala se scénografem, který ji tedy znal do nejmenšího detailu, jak na to. On mi říkal, že byla přesně typ, který lidé buď nemohli ani vystát, nebo naopak jej adorovali. A tak jsem se ptala, ke komu by ji přirovnal z lidí, které znám, abych si to mohla líp představit. A on řekl, že k Věře Chytilové. A to je fantastický příměr. V ní byla velká síla a oheň. Bylo jí všude plno.

A naopak jsou lidé jako Olga Havlová, kteří také zcela vyplní místnost, ale bez toho uragánu. Nemusejí udělat nic, ale stejně všichni zaznamenají, že tam jsou. A to je, co já obdivuji, že mají všechno aspoň navenek pod kontrolou. Svoje emoce, svůj postoj, své rozhodnutí.

Potřebujeme v dnešní době spíš velká gesta, anebo typy „vyplním místnost, aniž něco říkám“?

Dnešní doba je přesně půl na půl. Myslím, že správnější je dnes dlouhodobě klidný postoj. Ale zároveň ve chvíli, kdy jde do tuhého, je potřeba být razantní a říct jednoznačný názor.

Mně strašně vadí takové to lavírování, nevyjádření se, na otázku odpovím otázkou. Zvlášť ve chvíli, kdy je třeba bouchnout do stolu a říct: „A dost!“ Jasně označit: „Toto je zlo, proti němu bojuji a udělám všechno pro to, aby to zlo bylo potrestáno.“ A ne, že je důležité zaměřit se na nějaká pozitiva.

Tím, jak se všechno rozmělňuje, tak se také vytrácí základní představa o tom, že je dobro a zlo. I kdyby to byla jen fikce. Jistěže to v životě neexistuje úplně čistě, není to černé a bílé. Ale věřit na dobro a usilovat o něj je podle mě nutné.