Článek
Mustafa Celik stojí hrdě před svým skromným domkem ve východoturecké vesnici. Kameramanům RFI ukazuje svoji novorozenou dceru. Pojmenoval ji Evet. V turečtině to jednoduše znamená „ano“. Je to jeho pocta současnému prezidentovi, který Mustafovo „ano“ dostane i v nedělním hlasování, v referendu, v němž se hraje o to, jestli se z Erdogana stane přinejmenším poloviční diktátor.
Byla by to nezvyklá výstřednost, i kdyby byl Mustafa prostě jen extrémně loajální Erdoganův stoupenec, jakých jsou v Turecku tisíce. On je ale navíc ještě Kurd. Stejně jako ostatní lidé v jeho regionu, i on žije svůj život na pozadí dlouhé, špinavé, světem zapomenuté války. Krutosti střetů mezi vládními jednotkami a kurdskými milicemi, spjatými především se stranou PKK, v pozornosti světových médií odstínily ještě brutálnější scény ze Sýrie. Přesto se ulicemi měst v tureckém Kurdistánu běžně valí bitevní tanky, platí zákazy vycházení, statisíce lidí prchají. Tvrdý postup vlády prezidenta Erdogana vůči Kurdům na východě země je jeden z důvodů, proč kurdské politické strany tvrdě bojují proti jeho pokusu nechat si odhlasovat mimořádně silné pravomoci.
Megaloman s autokratickými mocenskými choutkami, skrytý islamista, který Evropu bezostyšně vydírá tím, že otevře bránu na Západ milionům uprchlíků. Tak vidí Recepa Tayyipa Erdogana kritici jak v Evropě, tak u něj doma. Pohledem z anatolských vesnic a rychle rostoucích předměstí tureckých měst se ale Erdogan částečně nejeví primárně jako nebezpečný samovládce. Lidé jako Mustafa Celik ho vidí paradoxně přesně opačně, ne jako nebezpečí pro demokracii, ale jako člověka, díky kterému je jejich hlas v politice slyšet.
Dva diktátoři
Turecko už jednoho diktátora mělo. Dodnes mu staví pompézní pomníky a jeho portréty visí v téměř každém obchůdku a holičské oficíně. Jmenoval se Mustafa Kemal a pod přízviskem Atatürk, Otec Turků, ho dodnes oficiálně vzývá i Erdoganova vláda.
Vojenský vůdce a státník zahájil po 1. světové válce něco na způsob turecké kulturní revoluce. Její podstatou bylo odstřihnutí od prohnilého dědictví osmanských sultánů, pozápadnění, modernizace a oslabování role islámu. Jeho zásahy obsahovaly dokonce zákaz nošení fezů a zahalování žen na veřejných místech. To vše bylo diktováno shora.
O islámu se Atatürk vyjadřoval jako o výmyslu amorálních Arabů, o mrtvé záležitosti, vhodné tak leda pro pouštní kmeny. Na společenských večeřích se ostentativně opíjel.
Revoluce shora a zdola
Shora nadiktované přestavby společností nebývají trvalé. Atatürk byl nepochybný velikán a v mnohém uspěl. Důkazem, že se jím zamýšlená proměna turecké společnosti nikdy úplně nepovedla, je právě fenomén Erdogan a jeho strana, AKP. Ta odráží jiné lidi a jinou dobu. Místo elity armádních důstojníků a městských vzdělanců se opírá o voliče z vesnic a ty, kteří v dobách hospodářského růstu z venkova odcházeli do měst. Voličů, kteří si i na rychle rostoucích předměstích zachovávali své tradiční hodnoty. Opatrný islamismus AKP přece jen reálněji odráží tvář převážně muslimské země než Atatürkovo okázalé pohrdání náboženstvím.
AKP navíc zemi vládla v letech neobyčejného hospodářského rozkvětu. Po deset let od roku 2002 rostla země v průměru o 6 % za rok. Navíc se podařilo zkrotit dříve katastrofální inflaci.
Silný muž pro těžké časy
Teď jako by se Erdogan chystal popřít své krédo a zbavit zemi velké části demokratických pojistek. Přesto má šanci, že u většiny Turků uspěje. Pomáhají mu i dramatické časy, kterými prochází celý region. Turecko stojí přímo na hranicích syrské války a na jeho území jsou zhruba tři miliony uprchlíků. Země se stala cílem islamistů a zažila za poslední rok víc teroristických útoků než celá Evropa dohromady. Válka s kurdskou PKK kulminuje. Loňský pokus o armádní puč skončil zpackaným a zbytečným krveprolitím. Vztahy s Ruskem procházejí dramatickými propady a vzestupy. Ve vztahu k Evropě je zato trend jednoznačný – neustálý propad. Lidé jako Mustafa Celik snadno uvěří, ze Turecko potřebuje do bouřlivého politického počasí silného vůdce, který se navíc v minulých letech, viděno optikou jejich každodenních životů, jednoznačně osvědčil.
