Článek
Bývalý lobbista Marek Dalík byl odsouzený na pět let za podvod při pokusu o korupci: tak by se dala shrnout kuriózní skutková podstata. Od pondělí 18. listopadu je podmíněně na svobodě. Odpykal si o něco víc než polovinu trestu.
Jeho propuštění nabídlo dvě cenné příležitosti nahlédnout do vězeňského systému. Týkají se nejen Marka Dalíka, ale i tisíců dalších odsouzených a nepřímo jejich blízkých.
Za prvé. Leckoho, včetně autora těchto řádků, dopodrobna neobeznámeného s fungováním justičních síní, překvapily záběry, na kterých je Dalík k soudu, který o jeho propuštění rozhodoval, přiváděn v poutech.
Hodnocení, jež u soudu zaznělo, přitom bylo čistoskvoucí. „Hodnocení morálky výborné. Pokorný, mlčenlivý a slušný vězeň,“ řekla černé na bílém věznice.
Od odsouzeného, který právě žádá o propuštění za slušné chování, se opravdu stěží dají čekat nějaké výstřelky nebo nějaká agresivita, navíc nezpacifikovatelná bez jeho spoutání. Jako že by strážného napálil loktem do žaludku, tomu druhému ubalil jednu pěstí, rozrazil zástup novinářů a zmizel v nastartované limuzíně? Nejsme v akčním filmu.
Marek Dalík nebyl v kriminále za násilný zločin, nikdy se žádného nedopustil, choval se vzorně. Přesto byl spoután. A co je důležité, přestože bylo jasné, že u soudu budou novináři, kamery, fotoaparáty. Viděli jsme to všichni.
A za pár minut se ze spoutaného občana stal svobodný, sice ještě trochu zkřísnutý, ale jinak nespoutaný občan, nezamával a odjel. Absurdní, středověká proměna.
Spoutat někoho před veřejností není jen tak, musí k tomu být vážný důvod. Pouta jsou vizitkou, cejchem odsouzení. Použití takzvaných donucovacích prostředků nebylo nutné. K čemu jako měla Dalíka donutit?
Podle zákona v takových situacích použít donucovací prostředky „lze“. „Příslušník je oprávněn je použít, pokud to je ke splnění účelu úkonu nezbytné.“
Ano, jedná se o běžnou vězeňskou a justiční praxi. Takhle se to prý dělá, je to „standard“. V tom případě nesprávný standard a místo standardizace by mělo nastoupit rozlišování mezi různými případy a různými lidmi. Když vodili k soudu Jiřího Kajínka, proti donucovacím prostředkům se těžko dalo něco namítat.
Je možné, že Marek Dalík dostal pouta i proto, aby někdo nemohl tvrdit, že přišel „nestandardně“ bez nich a má jako VIP odsouzený protekci. Takhle byl jeden z mnoha, nevybočoval.
Za druhé. Marek Dalík ale nebyl jedním z mnoha takových, pokud jde o výkon trestu. Jeho většinu, od listopadu 2017, pracoval ve znojemském penzionu, který má s Vězeňskou službou smlouvu o zaměstnávání odsouzených, na což ve čtvrtek upozornil web Aktuálně.cz.
Marek Dalík (vystudovaný politolog a dříve podnikatel v PR) měl 40 hodin týdně (8:30–17:00) vykonávat pomocné údržbářské a úklidové práce. Za kontrolu zodpovídali majitelé penzionu, ti ho měli na starost.
Podle Aktuálně.cz se v letech 2007 až 2012 a 2016 v podniku střídali dva vězni, za roky 2014, 2015 a 2017 si tam pracovní povinnosti plnil jeden. Také Marek Dalík byl v penzionu jediným zaměstnaným vězněm.
Zatímco pouta dostal Dalík „jako každý“, tady se naopak rozlišovalo. Takovou práci by asi v rámci vězeňských poměrů bral každý.
Jak a proč se k ní dostal Marek Dalík, nevíme a není nutné se nad tím z principu pohoršovat. Mohlo to mít své dobré důvody a výpomoc v penzionu byla podle dostupných informací legální.
Kriminál nebývá žádný med ani když vězeň od pondělí do pátku luxuje koberce a o pauze si může dopřát dobrou brazilskou kávu.
Nevole nad novým zjištěním pramení spíš z toho, že se vymyká převládajícímu dojmu, že Dalíkův pobyt ve vězení byl bůhvíjak tvrdý. Což naznačovala koneckonců nejen jeho vlastní slova, ale i… Ano, ta pouta na rukou.
Byla to zbytečná habaďůra. Potenciálně nebezpečný Dalík v poutech a spolehlivý údržbář Dalík v penzionu, to přece nejde dohromady.
Takže donucovací prostředky Marku Dalíkovi nakonec uškodily hned dvakrát.
