Článek
„Buď si tygr, nebo lev, ale nebuď psem“ – snad nejstručnější epigram Karla Havlíčka Borovského, od jehož narození tuto neděli uplyne dvě stě let, jako by charakterizoval i krátkou životní pouť tohoto politika, žurnalisty a spisovatele, který se dožil pouhých pětatřiceti roků.
Dnes o političkách a politicích kolem pětatřicítky mluvíme jako o mladé generaci, která teprve musí nabýt zkušenosti a zralosti. Pak si ovšem připomeňme Havlíčka revolučního roku 1848, sedmadvacetiletého mladého muže, čerstvě zvoleného do rakouského Říšského sněmu, kterého T. G. Masaryk ve své havlíčkovské biografii vykresluje jako uznávaného politického a sociálního pozorovatele, který se už tehdy stal vedle Palackého hlavním politickým buditelem. A jenž už tenkrát projevoval pevné charakterové vlastnosti jednoho z největších Čechů, na kterého byl s konečnou platností pasován právě za masarykovské první republiky.
Havlíček byl ovšem brán (na rozdíl od Masaryka) částečně na milost i v dobách komunistické totality. Samozřejmě, po důsledném ideologickém ohlodání jeho díla. Veřejnosti byl předkládán především jako bojovník proti šlechtě, církvi a prohnilé rakouské monarchii. Zatímco jeho texty o svobodě tisku, liberální demokracii, blahodárnosti občanské činorodosti či politického realismu vyšly až v druhé polovině osmdesátých let v Československém spisovateli. A zejména pro tehdejší dospívající generaci se tak Havlíček mohl stát inspirativním průvodcem do časů prohlubující se agónie normalizačního režimu.
Čím ale může Havlíček coby „politický buditel“ inspirovat v dnešní době? Určitě svým zásadovým protiruským postojem. Zvlášť když v posledních letech jsme byli nedobrovolnými svědky toho, jak současný český prezident a další prokremelští politici vystupňovali úsilí obrátit západní kurs české zahraniční politiky k východním despociím.
Havlíček, který byl zprvu pod vlivem Jána Kollára zastáncem slovanské vzájemnosti, po ročním pobytu v carském Rusku napsal: „Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky.“
A v roce 1846 v Pražských novinách pak už naplno burcuje: „V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni, neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin). I spřátelili se hned a sbratřili s námi, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení o nás se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!“
S odstupem staletí nepřestává fascinovat, jak toto Havlíčkovo varování vždy míří do černého, bez ohledu na to, zda v Rusku vládne zrovna car Nikolaj, Stalin, Brežněv nebo Putin.
Výsledek letošních říjnových voleb nejenže posílá k ledu kolaborantské reje naší putinovské galerky, ale přináší naději i na vymýcení oligarchického marasmu. Do toho ale vtrhávají poryvy virové, inflační, energetické a kdovíjakých dalších krizí. A z divočiny sociálních sítí, ale i z brilantních formulací politických analytiků na nás vyskakují ponuré předpovědi: Nová vláda dvou koalic nastoupí do temných časů, jejichž složitost a tíhu si ještě ani neumíme dost dobře představit.
Popusťme tedy na chvíli uzdu fantazii a představme si, že v houstnoucí atmosféře nejistoty a obav se do nebe českých velikánů za Karlem Havlíčkem vydal pro radu budoucí premiér Petr Fiala. V jakém duchu by s ním Havlíček hovořil? To můžeme vytušit kupříkladu z úvodníku, který Havlíček napsal v čase rozplývajících se nadějí revolučního roku 1848 do Národních novin:
„Avšak nehodno jest nám lekati a strachovati se přede zlými: nejsme my slepí nástrojové času, ale jsme pánové jeho, sami tvůrcové svého osudu. Nesténejme zdětile, ale co mužové chopme se činu. Opírejme se statečně s mocí svou a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré. Přičiňme se, pomáhejme si sami a Bůh nám pomůže!“
A když už takhle fantazírujeme, mohl by se Fiala českému velikánovi svěřit s tím, že ačkoliv o tom pořád ještě odmítá mluvit, přesto mu od volebního vítězství šrotuje v hlavě obsazení jeho ministerského kabinetu. A tak by se mu od Havlíčka dostalo i výkladu o politické statečnosti v odpovědi na otázku, kdo že by s ním měl sdílet těžkosti vládního údělu:
„Mužové, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná, nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy ani nepřeskočí, ani nepodlezou. Kteří se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody. V politice musí každý napřed sám se sebou a svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale nesmí se také báti a ostýchati toto své přesvědčení všude a před každým, buď si to třeba císař sám, zastávati.“
Karel Havlíček ať už jako občanský aktivista a zejména pak jako novinář uměl jako nikdo před ním a ještě dlouho po něm vysvětlovat složité věci kolem politiky lidem tak jednoduše, aby tomu rozuměl nejen městský vzdělanec, ale i člověk z vesnice. Jenom k smíchu by mu proto byly současné pomatené úvahy a spory o tom, zda nastává konec liberální demokracie a jestli může existovat demokracie bez liberalismu.
Na to všechno by měl Havlíček dostatečně racionální, přímočarou odpověď, vracející neuchopitelnou diskusi z hlavy na nohy:
„Každý poctivý a spolu rozumný člověk jest liberální, jest demokrat, třeba se ani sám za liberálního a za demokrata nevydával, mnohý dobře smýšlející, ale přitom nerozumný člověk, ačkoliv se domnívá býti liberální a demokrat, přece z nerozumu často demokracii a liberalismu nevědomky škodí a překáží; lidé chytří sice, ale nepoctiví, ačkoli se sami za liberální a demokraty vydávají, nemohou nimi ani býti.“
A jak by asi protřelý politický myslitel, jakým byl Havlíček, reagoval na současné diskuse, zda příští česká vláda má být spíš konzervativní nebo víc liberální, zda má být ve svých politických činech víc radikální, nebo spíš umírněná, tedy jak říkají hudebníci moderato?
Havlíček, jak už nám musí být jasné, rozhodně nebyl nějaký politický blouznivec. Dobře věděl, že v politice je nutné vyslechnout rozličné názory, postupovat krok za krokem a bezpečně ohledávat půdu, na kterou vstupujeme.
Když pak uvažoval nad tím, jak si mají počínat skuteční demokraté u vlády, aby dosáhli úspěchu, dospěl k závěru: „Liberální strana považuje i přepjatce i reakcionáře za užitečné a všímá si jejich hlasů nedadouc se od nich ale vésti: přepjatcové jsou užitečný kvas pokroku, reakcionáři jsou užitečná uzda, aby se příliš daleko nezaběhlo, neštěstí by bylo ale jen tenkrát, kdyby byl samý kvas aneb samá uzda. V prvním pádu těsto vyteče, v druhém není možná z místa se hnouti.“
P.S.: O tom, jak nakonec dopadla návštěva Petra Fialy u Karla Havlíčka Borovského, nejsou známy žádné bližší podrobnosti. Z nebeských výšin se k nám jen doneslo, že mu na odchodu Havlíček věnoval jeden ze svých sarkastických epigramů:
„Nade mnou nebe pověry / pode mnou moře zvyků / a já mezi nimi / na slabé loďce zdravého rozumu.“
