Článek
Neznalost neomlouvá. Platí to i v přírodě, kde mají lidé často tendence zachraňovat zvířata, která ale ve skutečnosti pomoc člověka nepotřebují. Ve většině případů je výjezd ze záchranné stanice zbytečný, brát zvíře do ruky je pak ještě horší volbou. Řada takových situacích nastává hlavně na jaře a v létě, kdy jsou pole a lesy plné nově narozených mláďat.
„Ona ta mláďata opuštěná nejsou. Naopak. Tím, že jsou sama, se chrání. Nevydávají pach, nevydávají zvuky, nehýbají se. Rodiče je navštíví jenom jednou dvakrát třikrát za den, aby je sami vlastním pachem neprozradili. Takže to mládě je tam naprosto v pohodě, v klidu a víceméně v bezpečí,“ objasňuje Petr Kolomazník. V případě nejistoty lze zavolat do nejbližší záchranné stanice a o aktuální situaci se poradit.
Opačné doporučení platí pro města, kde má záchrana zraněného, ztraceného nebo opuštěného zvířete smysl. To si jen těžko najde cestu do přírody samo, stejně tak zřejmě nenarazí na přirozeného predátora.
Kromě záchrany zvířat se Petr Kolomazník věnuje i sokolnictví. Stát se sokolníkem však vyžaduje trpělivost a absolvování několika nezbytných kroků. „Dravec je poměrně dlouhověký tvor – když si pořídíte orla, tak ho máte v podstatě na celý život. Ten žije skoro jako člověk,“ říká Kolomazník. Složitý proces vstupu do profese je proto jakousi zárukou toho, že si lidé nebudou ptáky pořizovat „z rozmaru“.
„Sokolnictví je ze zákona lovem, to znamená, že musíte projít zkouškou z myslivosti, mít lovecký lístek. Potom se stanete adeptem sokolníků, kdy se sokolnictví zatím budete věnovat jenom z dálky pod dohledem sokolníka seniora. Ten vás pak doporučí ke zkouškám, uděláte si sokolnické zkoušky a pak jste sokolník,“ popisuje Petr Kolomazník poměrně náročný proces. Dravci jsou navíc velmi ohroženým druhem, v přírodě jsou přísně chránění. Sokolníci se proto často věnují i jejich chovu.
Rozhovor si můžete pustit v úvodním videu nad článkem.
