Znovuobjevený génius Radecký. Český maršál dvakrát zachránil Evropu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Můžeme v dějinách objevit neznámého vojenského génia? ptá se historik Alan Sked v úvodu své knihy „Radecký, imperiální vítěz a vojenský génius“. Odpověď je předem jasná, emeritní profesor London School of Economics si přesto nedá ujít příležitost, aby na dvou stránkách nesrovnával hraběte Josefa Václava Radeckého (1766-1858), rodáka z Třebnice u Sedlčan, s jinými velkými válečníky posledních staletí.

„Měřeno vojenskými schopnostmi, Radecký by měl být na stejné úrovni jako Napoleon (kterého přitom porazil), Ulysses S. Grant (vždycky vítěz jako Radecký, i když nebyl tak rychlý a rozhodný), starší Moltke (který stejně jako Radecký vyhrál dvě evropské války, ovšem na rozdíl od Radeckého nikdy nezkusil válčení v celoevropské koalici), nebo dokonce Eisenhower (který se zapojil do koaliční války proti tyranovi, ale nikdy nezískal sám celé tažení),“ vypočítává Sked. V dalším textu připomíná, že se český hrabě přinejmenším vyrovnal vévodovi z Wellingtonu a Friedrichu Velikému.

Tím však znalec historie habsburského císařství nezodpověděl otázku, proč se na Radeckého mezitím zapomnělo. Jak sám v knize připomíná, v první polovině 19. století se o jeho mimořádných schopnostech nepochybovalo.

V listopadu roku 1809 bylo rakouské impérium v kritické situaci. Utrpělo dosud nejhorší porážku od francouzského císaře Napoleona a muselo přistoupit na ponižující mírové podmínky včetně odstoupení všech polských, italských a dalmatských provincií. Vrchní velitel rakouského vojska, opavský vévoda Jan z Lichtenštejnu doporučil císaři Františku I. jediné možné řešení: pověřit vybudováním nové armády Radeckého.

Členové válečné rady měli námitky a upozorňovali, že Radecký podléhá hráčské vášni a je až po krk v dluzích. „Já ale potřebuji nejlepšího vojáka,“ odmítl varování císař.

Takové zadání generál Radecký (tehdy mu bylo 43 let) splňoval. Účastnil se v posledních dvaceti letech všech rakouských tažení, sedmkrát byl raněn a získal řadu vyznamenání jako velitel pěchoty, kavalerie i ženistů. „Tvůj charakter je zárukou, že nebudeš dělat úmyslné chyby, a pokud budeš dělat ty obvyklé, tak na ty už jsem si u generálů dávno zvykl,“ doprovodil jmenování Radeckého šéfem generálního štábu rakouský císař.

Radecký však chyby nedělal a jak podotýká profesor Sked, tímto okamžikem byl Napoleonův historický osud zpečetěn.

Postavit novou armádu schopnou měřit se s Napoleonem bylo na první pohled nemožné, protože mírová smlouva omezila rakouské síly na 150 tisíc mužů. Radecký se však v utajení připravoval na svou příležitost.

Nastala na jaře roku 1813, když se Napoleon vrátil z neúspěšného tažení v Rusku a v bitvách u Lützenu a Budyšína znovu porazil spojenou ruskou a pruskou armádu. Rusové žádali o příměří, které trvalo od začátku července do poloviny srpna. Během šesti týdnů provedl Radecký v Čechách a na Moravě bleskovou mobilizaci, která habsburskou armádu doplnila na 300 tisíc bojeschopných mužů. František znovu vyhlásil Napoleonovi válku a Rakousko nejednou mohlo se svými ruskými, pruskými a švédskými spojenci postavit 570 tisíc vojáků proti 400 tisícům Napoleonových mužů. Vůdcem spojenců se stal kníže Karel Schwarzenberg, šéfem společného generálního štábu Radecký.

Samotná početní převaha proti francouzskému císaři nikdy nestačila, ovšem Radecký během léta sestavil plán tažení, který měl Napoleona přemoci, a přes nespokojenost Rusů i kritiku z pruské generality svou strategii prosadil. Spojenecké síly rozdělil na tři armády, největší českou a dvě menší, slezskou a severní, které měly ze všech stran napadat menší francouzské oddíly. Před útokem samotného Napoleona však měla každá z nich ustoupit a přivolat pomoc ostatních.

To se osvědčilo při saském tažení od srpna do října, které skončilo obklíčením Napoleona třemi armádami u Lipska a jeho porážkou v „bitvě národů“.

Radecký patřil k těm, kdo prosadili, aby spojenci pokračovali v tažení přes Rýn, a jeho recept fungoval i na francouzském bojišti. Po bitvě u Arcis-sur-Aube se otevřela cesta do Paříže, kam armáda spojenců včetně šéfa generálního štábu vstoupila 31. března 1814.

„Napoleon dominoval vojensky Evropě od roku 1797. Do roku 1813 byl poražen pouze jednou (Rakušany u Aspern), přitom držel Evropu v poddanství jeden a půl dekády. O trůn přišel v důsledku tažení, které trvalo pouze sedm a půl měsíce. Mozek, který za tím tažením stál, byl Radeckého,“ shrnul britský historik, který generálův výkon označil za záchranu Evropy.

K záchraně Evropy dostal rodák od Sedlčan ještě jednu příležitost v roce 1848. Tehdy kontinent zachvátila nová revoluční vlna, při které povstalci likvidovali evropské panovníky jednoho po druhém, pokud jim sami nepředali moc. Úplný rozvrat hrozil habsburskému soustátí, jehož likvidací by podle Skeda zachvátil Evropu stejný chaos jako po francouzské revoluci v roce 1789. Temný scénář se nenaplnil z toho důvodu, že vojenským místodržitelem Habsburků v severní Itálii byl maršál Radecký (tehdy mu bylo 82 let).

Ani s ním to nevypadalo dobře, když musel čelit nejen severoitalským povstalcům, ale také armádě krále z Piemontu i vojevůdcům papežského státu, Toskánska a Neapole, kteří chtěli sjednotit Itálii. K dispozici měl jen 20 tisíc vojáků, stála proti němu čtyřnásobná přesila, navíc 22. března 1848 musel vyklidit Milán, který byl hlavním městem rakouské části Itálie.

Maršál odmítl jako nelidský návrh bombardovat město, případně ohrozit civilní obyvatelstvo v pouličních bojích s povstalci, a raději se dal na ústup do koridoru čtyř pevností poblíž Verony. Na první pohled se tím zařadil k neschopným vojevůdcům, kteří před revolucionáři dokázali jen ustupovat, a nikdo nevěřil jeho slibu, že se do Milána brzy vrátí. Ovšem už počátkem května odrazil útok italské přesily u Santa Lucie před Veronou, a vybojoval tak první vítěznou bitvu evropské kontrarevoluce. Tím získal čas doplnit stavy a koncem července porazil Italy vedené piemontským králem Karlem Albertem u Custozy, rovněž nedaleko Verony.

V obou případech rozhodla Radeckého agresivní strategie, když rázným protiútokem znovu obsadil důležité pozice, které nepřítel krátce předtím obsadil. Vítězství dovršil bleskovou čtrnáctidenní ofenzivou proti Milánu, kam dorazil 6. srpna. Brány otevřela sama městská rada, která se obávala násilností radikalizovaných povstalců.

Tím byla podle Skeda zachráněna monarchie a spolu s ní celá Evropa. „Pád habsburské monarchie by (velmi pravděpodobně) vedl ke sjednocení Německa pod Pruskem, to by (velmi pravděpodobně) vedlo k jeho válce k Francií, a to by (velmi pravděpodobně) způsobilo ruskou a zřejmě také britskou intervenci,“ píše Alan Sked.

Temný scénář se díky Radeckému odložil o 66 let.

Vzor Radeckého inspiroval vídeňskou elitu i ostatní evropské monarchie v čele s německými státy a Francií, aby se revolucionářům postavily a obnovily v Evropě mocenskou rovnováhu. Sám maršál přispěl k vítězství kontrarevoluce ještě tím, že v roce 1849 znovu odrazil vpád početnější armády piemontského krále, kterého tak přiměl k abdikaci.

Důvody, proč se na epochální činy „největšího vojevůdce 19. století“ do značné míry zapomnělo, naznačuje britský historik jednoduchou větou: „Proč by mělo někoho zajímat, že Radecký dvakrát zachránil impérium, které se nakonec stejně rozpadlo?“ Jinými slovy, školy v žádném ze současných evropských států nemají důvod, aby o Radeckém jako významném muži učily.

Samotná Vídeň se spokojila s jezdeckou sochou před ministerstvem práce a nedalekou ulicí Radetzkého se stejnojmennou kavárnou. Milán památku na svého místodržitele a proslulého gurmána zachoval názvem Café Radetzky pro vyhlášenou kavárnu na Garibaldiho ulici. Někteří italští (a evropští) historici naopak v souvislosti s maršálem opakovaně připomínají krutost jeho oddílů v bojích s povstalci.

Ale ovšem: nejproslulejší připomínkou maršálovy osobnosti je Radeckého pochod od Johanna Strausse staršího:

Pražská socha „habsburského maršála“ byla odstraněna v roce 1919 a dál ji zmiňuje už pouze krásná literatura. „Bajonety svítily v záři slunce a na Malé Straně obrátil se Švejk před pomníkem Radeckého k zástupu, který je vyprovázel: Na Bělehrad! Na Bělehrad!“ psal svým typicky potměšilým tónem Jaroslav Hašek.

To se může během pár let změnit, zaznělo v pátek na semináři, který v rezidenci pražského primátora pořádalo Muzeum paměti XX. století.

„Máme málo osobností toho významu, proto bychom na Radeckého měli být hrdí“, „v evropském kontextu je socha nesmírně originálním dílem“, uvedli přítomní experti jako dva hlavní důvody pro rekonstrukci malostranského pomníku, pokud možno na stejném místě. Záměr podporuje obvodní radnice Prahy 1, náměstek primátora Jiří Pospíšil přislíbil, že magistrát vypracuje časovou osu, podle níž by bylo možné rekonstrukci provést. „Už v tomto volebním období může politické vedení o návrhu rozhodnout a případně se učiní první kroky k realizaci,“ uvedl.