Článek
Klasička. Skoro to nejde přes pusu, ale je to tak. Jana Hlaváčová, která v 85 letech opustila tento svět, patří do hereckého proudu, který pojem „klasika“ charakterizuje snad nejlépe.
Byla vždy herečkou divadelní, dokonce i když hrála ve filmu. Tak se to tehdy dělalo: točit film jako obrazové divadlo, tedy i s jistým patosem a myšlenkou na univerzálnost a časový přesah. Takovému divadlu zůstala věrná, proto také se svým mužem Luďkem Munzarem odešla z Národního divadla.
Ne snad proto, že by nemohla v novém divadle dál pracovat, nýbrž proto, že přicházejícím novým pojetím 90. let nerozuměla a neuměla v nich herecky být. Nebo jim možná nerozuměl On? Od jisté chvíle nelze Janu Hlaváčovou a Luďka Munzara od sebe odtrhnout. I do vypravěčských hereckých sezení v televizi, kde se sdělovala moudrost herectví, oslovující společenské davy, chodili spolu. Jako by byli dva v jednom, nebo to byl všechno vliv „Mistra“, jak svému druhému muži říkala? Možná se to jednou dozvíme…
Klasika je pozitivní slovo. Jak kdysi napsal držitel Nobelovy ceny za literaturu, Jihoafričan Coetzee, klasika je to, co přetrvá v čase, aniž bychom se museli příliš dohadovat o tom, proč. Je tady a mluví. Herectví Jany Hlaváčové pro mnoho lidí takové je, ale určitě chtělo být tohoto druhu. Chtělo se dotýkat dobrých spodních proudů, v nichž se (nad)časový text proplétá s lidskými emocemi a myšlením natolik, že už nikdy neopustí tělo ani mysl diváků, natožpak herců. Že v jistém smyslu pohne s našimi životy. Proto, myslel si „Mistr“ i jiní, nakonec i paní Jana, je třeba hrát s vědomím přesahu. Divadlo není oddechová zábava, protože i svět je jen divadlo svého druhu, theatrum mundi.
I první velká role v masovém médiu, kterým je film Kam čert nemůže, v jistém smyslu dost přesně naznačuje, co v hraní Jana Hlaváčová hledala.
Její Mefistofela se v rovině zábavy blíží k hranici až smrtelné vážnosti, a toto napětí je něco, co by divadlo mělo rozvíjet a ochraňovat. Dějí se v něm často „velké věci“, i když v tom tyátru jsme všichni včetně diváků jen komedianti. Ostatně osud je v tomto velmi poťouchlý tvůrce, neboť národní či společenské přivlastnění herečky Jany Hlaváčové je neseno rolemi zachycující zábavné lidové paní (viz Básníci), hubaté baby, které jsou od rány, ale moudře nahlížejí, co je život sám. Herectví v podobě nesnesitelného kýče, k němuž se „klasičtí“ herci nutně blíží vždy, ať už chtějí nebo nechtějí. Taková je už klasika, což neznamená, že nedokáže mluvit i v době, která na nic klasického už nevěří, a není to jen otázka bravury techniky, kterou staří „Mistři“ ovládali.
Případ Jany Hlaváčové a desítky jejích rolí, které až do vysokého věku oslovovaly diváky, kolegy i kritiky, svědčí o tom, že klasické herectví má své kouzlo i v pozdní době, v níž se rozpouští, variuje, pervertuje, rozpadá i množí všechno, co vstupuje na jeviště světa, takže umělci už jen těžko objevují něco nového, snad kromě fascinující, opulentní či minimalistické formy, většinou multimediální koláže. Ke klasickému má cenu se vracet nikoli jako k ideálnímu, nýbrž jako k jedné z možností, jak se dotknout nečasového v divadelním umění, které je ze své podstaty prchavým kouzlem času a místa, tady a teď. Není to TA správná cesta, natož TA jediná, ale v jistém smyslu je následováníhodná. Totiž v možnosti, ba nutnosti překračovat časovost, i když je to snaha marná a někdy, jako to lze vidět u mnoha „Mistrů“, cesta vlastně velmi marnivá.
Mistryně, proč to neříct…
Klasička Jana Hlaváčová mohla odejít s pocitem díla, které stálo za to, přesto v ní vždy zůstávala pochybnost o tom, zda to všechno má vůbec nějaký smysl. „To naše řemeslo…,“ povzdychla si v jednom z rozhlasových rozhovorů před deseti lety, „děláš ho z hloubi duše, stojí tě to neuvěřitelnou energii, no jo, ale jednomu se to líbí a druhý zívá. Nikdy nevidíš ten výsledek.“
Možná že právě v tom je nakonec největší síla klasika, který jde svou cestou, i když nikdy nemá jistotu, že „se to bude líbit“ a že ho všichni budou plácat pro zádech a chválit. Jana Hlaváčová těch pochval a plácání měla v životě nepočítaně, a přesto v ní zůstala ona kritická možnost, že vzdor nasazení a práci může být všechno jinak. I klasika potřebuje svou nejistotu a otevřenost. Mistryně, proč to neříct.
