Zemřela Eliška Wagnerová. Soudkyně, díky níž se tu lépe dýchá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Eliška Wagnerová se zasloužila o stát. Je to stát, ve kterém se člověk dovolá spravedlnosti proti urážkám z úst předsedy vlády - jak rozhodla coby ústavní soudkyně v listopadu 2005 ve sporu novináře Ivana Breziny s Milošem Zemanem.

Je to stát, ve kterém člověk není bezprávný objekt státní vůle (v únoru 2008 takto rehabilitovala evangelického faráře Jana Šimsu, šikanovaného Státní bezpečností).

Je to stát, kde si ani parlament nemůže dovolit cokoli (nález o „přílepcích“ z února 2007) a kde ani soudci nejsou nekritizovatelní (jak uzavřela v případu soudkyně Píchové, která žalovala televizi za reportáž o svých předlistopadových rozsudcích).

I díky Elišce Wagnerové, nejvýraznější ústavní soudkyni, kterou jsme zatím měli, se v České republice dobře dýchá, svobodně hádá a věří justici.

Eliška Wagnerová, rozená Bušová (1948-2025) pocházela z Kladna, ze středostavovské rodiny stavitelů a techniků. „Pamatuji si, jak jsem si jako dítě hrála na zahradě, měla jsem kus křídy nebo snad kamene a na náš dům jsem něco namalovala. Dědeček mi přišel vynadat, což normálně nedělal,“ vzpomínala. „Byla to první lekce z ohleduplnosti k vlastnictví.“

Z pohledu režimu měla „špatný kádrový profil“, její strýc byl jako sociální demokrat v 50. letech vězněn v Jáchymově. Po maturitě proto musela nejprve pracovat dva roky v kladenských hutích jako jiskrařka – dělnice, která kontroluje bruskou kvalitu oceli (podle různých přísad ocel různě jiskří). Na práva se dostala až v roce 1969, kdy už se po sovětské invazi prostor svobody rychle zužoval. Pracovala pak na Kladně jako advokátka; na tehdejší dobu šlo o relativně svobodnou profesi, kde se dal v bezpečném závětří strávit celý život.

Ve svých 33 letech ho ale radikálně změnila. V roce 1982 získala od kamarádky poukaz na zájezd do Španělska (měl být na Mallorcu, ale kvůli šampionátu ve fotbale, na němž hrálo Československo, přesměroval Čedok cesty na kontinent). Z hotelu utekla a stopem dojela do Mnichova, kde měla od známých záchytnou adresu. Čerstvá emigrantka získala práci jako poradkyně pro československé právo a psala politologické recenze pro tamní československou redakci Radia Svobodná Evropa. „Byla to křehká existence,“ říkala později. „Všechny mé aktivity byly navázané na exil. Stačilo, aby zavřeli Svobodnou Evropu.“

Její život začal napodruhé v jejích čtyřiceti letech. V roce 1988 narazila v exilovém časopise Západ, jejž vydávali v Kanadě manželé Josef a Zdena Škvorečtí, na nejpozoruhodnější inzerát, jaký tu kdy vyšel: „49 let, rozvedený intelektuál bez závazků, přes váhu, kuřák (do 1. ledna!), s málo penězi, ale velkou knihovnou a sbírkou umění, hledá finančně zabezpečenou ženu, která netančí, necestuje, nesportuje a nemiluje jenom přírodu. Může mít ráda psa.“ Jeho autor, exilový novinář a selfmademan Arnošt Wagner začínal v Kanadě znovu po rozvodu – a okouzlení dvou samostatných lidí po čtyřicítce bylo vzájemné, vzali se v srpnu 1989. 

Eliška Wagnerová se v Kanadě snažila přispět domácímu rozpočtu, vzala i práci zubní laborantky nebo servírky. Už po revoluci, kdy v Ottawě pomáhala Čechům a Slovákům vyřizovat návrat do vlasti, sem přijel na pozvání krajanů ústavní soudce Zdeněk Kessler – a nabídl jí místo (na právničku, která zná německé i anglosaské právo, ho upozornil majitel zdejší české restaurace, kde kdysi pomáhala).

Eliška Wagnerová tak zažila slavnou sestavu prvního, havlovského Ústavního soudu se „čtyřmi mušketýry“ – masarykovcem a milovníkem řeckých filozofů Vladimírem Čermákem, neochvějně věřícím katolíkem Antonínem Procházkou, liberálním propagátorem amerického práva i životního stylu Vojtěchem Ceplem a aristokratickým znalcem evropských ústav Vladimírem Klokočkou. „Jejich spory měly úroveň a formát,“ líčí tehdejší asistent Vojtěch Šimíček (pozdější ústavní soudce z let 2014-2024). „Čermák třeba citoval z hlavy antickou filozofii, kolega mu oponoval, že to není přesné. Čermák si to do příště ověřil a veřejně uznal, že má kolega pravdu.“

Výrazné právničky, která psala do tehdejších Lidových novin, si povšiml prezident Havel. Jmenoval ji na Nejvyšší soud; po dvou letech, když odtud v roce 1998 odešel do vlády dosavadní šéf Otakar Motejl, ji nečekaně vybral za Motejlovu nástupkyni. Jako vůbec první ženu v této funkci za celou českou historii. Soudcům oznámila, že se jí z duše protiví lidé, kteří podlézají novým šéfům: „Každý ať si ke mně zachová stejný vztah, jako měl dřív.“ Na její éru se nicméně s uznáním vzpomínalo ještě po letech: Prosadila pro tamní soudce asistenty, zavedla středoevropská justiční setkání a Nejvyšší soud začal zveřejňovat všechna svá rozhodnutí. V roce 2002 ji Václav Havel – i přes tehdejší odpor Zemanovy ČSSD a Klausovy ODS, které měly jiné favority - jmenoval místopředsedkyní Ústavního soudu.

Eliška Wagnerová se – kvůli zkušenosti emigrace a života na materiálním dně – stala možná posledním z velkých zdejších soudců, kteří se opravdu důkladně „umazali životem“ mimo justici. Na její nálezy o lidské důstojnosti se navazuje dodnes. Její rozhodnutí o odpíračích vojny z dob komunismu, jejichž postoj vyložila jako otázku svědomí, „vážného, mravního, na kategorie dobro a zlo orientovaného rozhodnutí, které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost“, se dostalo do světových publikací, jako jedno z mála z postkomunistické Evropy.

Eliška Wagnerová byla vehementní soupeř v debatách. Ale měla vzácnou vlastnost - jakmile si spor vyříkala, nenesla si dál hněv. Se svými asistenty si důstojně vykala, sledovala nicméně dál jejich životní dráhu, chodila na jejich svatby (patřili mezi ně třeba dnešní ústavní soudkyně Dita Řepková, soudci Ivo Pospíšil, Hynek Baňouch nebo Marian Kokeš, advokát Jan Šamánek nebo politolog Jiří Baroš).

A v neposlední řadě: Její manželství s Arnoštem Wagnerem bylo jedno z nejhezčích, jaké jsem viděl. Přežila ho o necelé tři roky.

Autor napsal životopisnou knihu „Padni komu padni. Život a případy Elišky Wagnerové.“ (Leges 2014)