Článek
Že práce může být zábava, je koncept, s kterým přišly hlavně technologické firmy v devadesátých letech. A zábava nikoli v tom smyslu, že lidi baví to, co dělají (tenhle koncept je starý jako lidstvo samo a je to celkem ověřený způsob, jak prožít spokojený život), ale spíš to, JAK to dělají.
Takže jsme najednou četli o společnostech, kde byly ráno společné snídaně, celý den nápoje i občerstvení zdarma, každé úterý odpoledne jóga a ve čtvrtek kurzy pletení. Nebo naopak. V zasedačkách byla možnost sedět na pytli místo na židli, případně si lehnout.
Některé firmy to dotáhly tak daleko, že závodní kantýny pojímaly ve stylu haute cuisine. Samozřejmě Google, ten najal prvního šéfkuchaře už v době, kdy měl pouhých 100 zaměstnanců, a například ve firmě Dropbox pracovali kuchaři ověnčení michelinskými hvězdami (ale už nepracují, kdyby vás napadlo poslat tam životopis a motivační dopis).
Existuje samozřejmě spousta studií, které ukazují, jaký má neformální a hravé prostředí vliv na efektivitu. A to s různými výsledky, jak už to bývá. Podle očekávání „vědci zjistili“, že v takových firmách lidé tráví víc hodin, není však úplně jisté, že je tráví prací. A když ano, je dalším rizikem rychlejší vyhoření atd.
Nechme však stranou záludnosti mileniálské korporátní kultury a všimněme si dalšího konceptu, který ten původní povýšil ještě na další úroveň. Co takhle vytvořit zábavné pracovní prostředí s jídlem v lednicích, pytli v zasedačkách a pingpongovými turnaji a vynechat z toho úplně práci, šéfy a porady?
Jinými slovy, vytvořit něco jako zábavní park ve stylu korporace, kam můžete chodit, kdy budete chtít, a pokud tam budete mít zájem pracovat, musíte si práci přinést vlastní. Má to jediný malý háček: nebudete dostávat plat, ale naopak platit členský poplatek. A pojďme tomu říkat nějak zajímavě… třeba coworking.
Že něco takového nebude fungovat? Může. A fungovalo. Vlajkovou lodí tohoto konceptu je firma WeWork, založená přesně v těchto intencích Adamem Neumannem v roce 2010. První kanceláře otevřel na Manhattanu v roce 2011 a během osmi let vytvořil globální firmu s astronomickou hodnotou 47 miliard dolarů. Tu měla v roce 2019, kdy zároveň začal její pád.
Tento týden požádal WeWork, s hodnotou skoro přesně tisíckrát menší, o ochranu před věřiteli.
Neumann a WeWork tzv. coworking nevynalezli, ostatně tenhle termín vymyslel koncem devadesátých let s trochu jiným významem herní vývojář Bernard DeKoven. První coworkingový prostor v dnešním významu vznikl asi v roce 2005 v San Francisku, odtud se pak velmi rychle rozšířil dál. I do Prahy, se zpožděním pár let.
Provozovat coworking není složité. Vy si dlouhodobě pronajmete prostory, které pak krátkodobě, samozřejmě za mnohem víc peněz, pronajímáte ostatním. Když to děláte chytře a nemáte smůlu na velké otřesy na trhu nemovitostí (anebo se na ně připravíte), může to být profitabilní a hezký byznys.
Adam Neumann však měl větší plány: vytvořit velkou globální značku, která „přepronajímání kanceláří“ prezentuje jako nějaký zcela nový, inovativní postup. Čímž není, samozřejmě. Neumann nic nového nevymyslel, jeho genialita spočívala v něčem jiném. Že o své fiktivní „myšlence“ uměl přesvědčit investory a získat miliardy dolarů.
A navíc je dostatečně dlouho dokázal udržovat v domnění, že to perfektně funguje. Anglicky se tomuhle přístupu říká hezky „fake it till you make it“. Prostě tak dlouho předstírej, že je něco pravda, dokud se to pravdou nestane. Světe, div se… ono to funguje! Tedy s výjimkou případů, kdy to nefunguje a pak obvykle následují problémy.
Ty spojené s WeWorkem hezky popsal osmidílný seriál z roku 2022 na Apple TV+ příznačně nazvaný WeCrashed. Bankrot ohlášený tento týden je již jen takové logické „post scriptum“ za tímto seriálem. A krachovat se bude dál: nájem teď ze dne na den přestanou dostávat stovky majitelů nemovitostí, ve kterých WeWork v Americe i jinde působí. Některé z nich jejich developeři postavili právě proto, že měli smlouvu s WeWorkem.
Psali jsme v roce 2019:
Vtipné je i to, že Adama Neumanna se to vlastně netýká. Muž pěstující si image vizionáře až spasitele (médii koluje fotka, jak chodí bosý s rozevlátými vlasy a v obleku po ulicích New Yorku) byl ze své firmy vyhozen akcionáři s odškodným ve výši 200 milionů dolarů v hotovosti a když následně prodal své akcie, vyšplhal jeho osobní majetek hodně přes miliardu dolarů.
Takže nejenže na rozdíl od Elisabeth Holmesové (podvodná firma Theranos) či Sama Bankman-Frieda (podvodná firma FTX) nesedí ve vězení, ale dokonce získal od firmy Andreessen Horowitz, jedné z nejprestižnějších investičních společností na světě, „čerstvých“ 350 milionů dolarů na rozjezd své nové firmy Flow. Opět s plánem ovlivnit realitní byznys. Neptejte se mě, jak to chce přesně udělat, protože to nikdo netuší. Zlé jazyky tvrdí, že ani Neumann.
Ale není to vlastně dokonalá reklama na samotný coworking? Jde o koncept určený právě pro lidi jako Adam Neumann. Anebo Elon Musk či Sam Altman, abych neupadl v podezření, že to myslím negativně. Jde spíš o univerzální princip. Mít svůj velký sen a zkusit ho zrealizovat. Mnohdy to vyjde, někdy spektakulárně: ostatně třeba česká firma Apiary, kterou před pár lety koupil Oracle za stovky milionů dolarů, začínala v malém coworkingu na Smíchově.
Korporace jsou místem, které vaše velké sny rozcupuje na malé a ještě menší, až skoro neviditelné, ale stále budete mít peníze na jídlo a hypotéku. Coworking je místem, kde svůj sen můžete nechat vyrůst a rozkvést. Ne vždy se to podaří. Ale ať v korporaci, nebo v coworkingu – vždycky se můžete rozptýlit pingpongovým zápasem nebo odpolední grilovačkou na terase.
Nevíme, jak dopadne značka WeWork. A nejasná je i budoucnost české pobočky v Praze v krásném Drnu na Národní třídě. Podle prohlášení firmy se ochrana před věřiteli netýká poboček provozovaných mimo USA a Kanadu, takže uvidíme.
Nepochybně se bude dařit i coworkingu, který se už vzpamatoval ze šoku způsobeného covidem a počet prostor celosvětově roste. Podle odhadu firmy Statista by se mohl do konce roku 2024 až zdvojnásobit, v porovnání s počtem na konci roku 2022 (necelých 20 tisíc).
Mám coworking rád, ostatně v jednom takovém prostoru v centru Prahy mám dnes kancelář. Rád tam chodím pracovat. A když občas zaslechnu útržky telefonních hovorů od pronajatých stolů či z malých kanceláří, ve kterých zazní „ano, jsme středně velká firma s vynikajícím personálním zázemím“, tak si říkám, že sny jsou křehké rostlinky, které to nemají snadné, ale kdo ví, kterým se nakonec opravdu podaří vyrůst.
