Článek
Dnes ze Šuplíku vytáhnu jeden starý rest, a jde o slovo do vlastních mediálních řad. Totiž obvinění versus nařčení. Ve veřejné řeči se tyhle výrazy používají prakticky rovnocenně, jako by to, že někdo někoho z něčeho „obvinil“ anebo „nařkl“, bylo jedno a totéž. Já mám dojem, že rozhodně není.
Jak říkám, jedná se o letitou záležitost a myslel jsem si, že se to nějak vstřebá, v jazyce i u mě. Ale ne. Skoro se mi zdá, že naopak. Tím, jak jsem si na tuhle nepravou dvojici zasedl, popouzí mě hauzírování se slovy „obvinil“ a „nařkl“ spíš čím dál víc. Pardon. Třeba to máte jinak.
Obvinit a nařknout jsou taková polo-synonyma. Ale jedině skrze nařknout se dá vyjádřit, že byl někdo obviněn neprávem, osočen, pomluven, insuován. Všechny tyto významy – a také význam obviněn – uvádí u hesla „nařčení“ Slovník českých synonym z roku 1994.
Také internetový Slovník spisovného jazyka českého vykládá nařčení jako „obvinění (zprav. nepravdivé)“.
Zpravidla nepravdivé! Takže asi nejsem sám, kdo tomu „zpravidla“ rozumí tak, že nařčení neznamená totéž co obvinění, ale v první řadě spíš nepravdivé obvinění. Obvinění je neutrální, kdežto nařčení je tak nějak cinklé.
To ovšem nejsou nějaké puristické hrátky se slovíčky – vzhledem k tomu, jak často se z médií dozvídáme, že někdo byl „nařčen“ nebo „čelí nařčení“, ačkoli skutečný stav bývá takový, že neumíme posoudit, jestli byl obviněn právem, nebo neprávem.
Kdežto říct „byl nařčen právem“ je nesmysl, respektive oxymóron. Jemná práce češtiny tady nabízí další důkaz, proč obvinit a nařknout není jedno a totéž.
Dobře, já bych tu závadu snad i skousnul, nejsem zase tak cimprlich. Problém je ale v tom, že slova „nařknout“ a „nařčení“, když citlivě vnímáme jejich obsah, „nařčené“ osoby předem vyviňují.
Čteme, že ministr „zváží právní kroky kvůli nařčení“, a je tam až příliš přítomen význam, že ministr byl kýmsi obviněn neprávem, tedy nařčen. Takže to vypadá, že je nejspíš čistý a nevinný.
Co hůř: tímto jazykovým trikem se vyviňují rovnou samy obviněné osoby, opět zhusta veřejní činitelé: Věta „Zásadně odmítám nařčení, že…“ se nám snaží sugerovat, že dotyčný byl osočen, pomluven, insuován (viz Slovník synonym).
Když se napíše, že „vláda čelí nařčení opozice“, je v tom implicitně zahrnuto, že opozice si vymýšlí. Vyloženě nezdařilé jsou pak formulace typu „Čína čelí nařčení z porušování lidských práv“.
Užitečnou pomůcku k identifikaci rozdílu mezi obviněním a nařčením nabízejí paragrafy trestního práva. Tady se vyskytuje jen terminus technicus obvinění, obviněný, obvinit – protože je neutrální (a protože platí presumpce neviny). Nikoho by nenapadlo říct nebo napsat „policejní vyšetřovatel nařkl XY z trestného činu YZ“. Nebo dokonce „nařčený se doznal“. Podle pravidel justice se čelí jedině obvinění, žádnému „nařčení“, které si může vykládat každý po svém, i jako osočení.
Tady se ale média přidržují akurátního slovesa „obvinit“ i v případech, kdy jde o výpovědi svědků, poškozených nebo obětí. A zaplať pánbůh – vždyť například mezi tím, jestli byl dotyčný někým ze sexuálního násilí „obviněn“, nebo „nařčen“, by byl dramatický rozdíl.
Tohle všechno nemá být jen nějaké rozjímání nad bohatstvím češtiny v jazykovém koutku: kvalitní práce s významy slov je i veřejný zájem.
