Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Švarcsystém.“
Pro část pracujících Čechů je to symbol volnosti, flexibility a vyšších příjmů. Pro jinou zase vynucený kompromis, jak získat práci za cenu větší byrokracie, odstřihnutí od standardních zaměstnaneckých výhod a jistot a ochrany poskytované zákoníkem práce.
Pro některé politiky, zejména pravicové, když jsou v opozici, je to symbol svobodného pohybu trhem práce bez rigidních regulací. Pro jiné, zejména ty vládní, strašák snižující příjem státní kasy o miliardy korun ročně a zatěžující důchodový systém.
Během let byl různými způsoby zakazovaný, vychvalovaný, tolerovaný i potíraný. Ale neustále přítomný. A jeho název, ač se to na první dobrou nabízí, není germanismem, nesouvisí s prací „načerno“, není to „schwarzsystém“.
Není mnoho lidí, kteří by z pozice řadového soukromého podnikatele bez větších ambicí dobývat veřejný prostor dokázali zcela zásadně ovlivnit celospolečenskou ekonomickou debatu posledních třiceti let. A ještě v ní – zřejmě navěky – zanechat své vlastní jméno.
Miroslav Švarc takovým člověkem je. V pátek 10. listopadu oslavil 75. narozeniny. Už dlouhá léta žije v ústraní, autorovi textu se jej přes různé snahy bohužel nepodařilo kontaktovat. Už jen jeho osobní příběh má filmové parametry. Jestli ne přímo hollywoodské, tak rozhodně barrandovské. Z toho, co si obvykle představíme pod pojmem „devadesátky“, je v něm skoro všechno. Na napínavou knihu by to vydalo určitě.
Miroslav Švarc, ročník 1948, mezi pátým a dvanáctým rokem života pobýval v dětském domově. „Bylo nás pět a matka, průvodčí, to nezvládala,“ vyprávěl Švarc v roce 2007 v Lidových novinách. Když se v rodině objevil „nový táta“, dala se zase dohromady. Do podnikání Švarc vlétl na začátku roku 1989. Tuhé normalizační švy tou dobou už na některých místech povolovaly a národní výbory začaly poskytovat povolení k drobnému podnikání. Vyučený truhlář si vyhlédl stavebnictví.
A už tady začíná nejen příběh Švarce-podnikatele, ale také příběh švarcsystému. Zatímco licenci na drobné podnikání občan komunistického Československa získat mohl, zaměstnávat jiné nesměl. To by bylo vykořisťování – to mohl za komunismu dělat jenom stát. Organicky tak vznikla spolupráce s dalšími „podnikateli“ a meloucháři na volnější bázi.
„Já vlastně systém zaměstnávání na smlouvu o dílo nevymyslel. To nebyl žádný můj vynález, jen jsem po revoluci stále pokračoval v tom, k čemu jsem byl nucen ještě za předchozího režimu,“ vyprávěl Miroslav Švarc v roce 2011 pro týdeník Ekonom.
Po pádu komunistického režimu nabralo jeho podnikání velké obrátky. Švarc měl kromě nesporného podnikatelského ducha také lehký náskok z těsně předrevolučního období. Zaměstnávání na švarcsystém mu umožňovalo platit dělníkům lepší peníze, než by dostali jinde, oproti obřím, teprve postupně transformovaným státním stavebním podnikům měl Švarc minimální starosti s administrativou a řízením, což mu dávalo flexibilitu.
„Nikdo tenkrát státním podnikům nevěřil, takže jsme dostávali hodně zakázek. I velké zakázky. Radši to dali nám než třeba tehdejšímu Metrostavu. Pak byla stoletá československá výstava (Všeobecná československá výstava začínala v květnu 1991 - pozn. M.Č.). A tam jsme získali mnoho kontraktů, protože státní podniky neuměly plnit krátké termíny,“ vzpomínal Švarc v roce 2012 pro Hospodářské noviny.
V roce 1994 má stavební firma Švarc, s.r.o. miliardový obrat. Sám Švarc je velkým sponzorem benešovského fotbalového klubu, který i díky jeho penězům postupuje do nejvyšší soutěže. V Benešově stojí zbrusu nový Motorest Švarc, který slouží právě i k podpoře tamního fotbalu. Dnes se jmenuje Hotel Benica a je to takový ten zvláštně barevný dům s velkým parkovištěm, směrem z Prahy na samém konci Benešova po levé straně silnice č. 3.
Tohle je vrcholný moment Švarcova podnikatelského příběhu, současně ale i labutí píseň. Pak se všechno pokazí. Do Švarcova byznysového stromu, zdánlivě rostoucího do nebe, se zaseknou během pár let hned dvě sekyry.
Stát jednak už v polovině roku 1992 zaměstnávání na švarcsystém explicitně zakáže a Švarcovu firmu začne stíhat přísnými pokutami. Švarc později tvrdil, že debatu o postavení jeho způsobu zaměstnávání mu ještě v první půlce roku 1992 sliboval sám Václav Klaus. „Říkal, pojďte pane Švarci, sedneme si na ten váš systém. Pak mi slíbil, že by se v zájmu podnikání měl zachovat. A po měsíci to zakázal. Od 1. června byl náš systém nelegální a já měl před firmou státní složky. Následovaly pokuty. A ne malé. Jenže já měl pořád svoji hlavu a státu jsem se postavil. Tak jsem dostal přes kopyta,“ řekl Švarc v již citovaném rozhovoru pro Hospodářské noviny.
Druhou pohromou je realitní obchod. Úspěšný podnikatel se rozhodl koupit rozestavěný mrakodrap u stanice metra Budějovická a udělat z něj Hotel Švarc. Pustil se do spolupráce s německou firmou, jíž poslal velké peníze, leč Němci zkrachovali a Švarcovi zbyly oči pro pláč. Svůj podíl na projektu prodal za 400 milionů, z nichž, jak tvrdil, sotva vyrovnal faktury pro subdodavatele a další pohledávky. Kupcem podílu byla mimochodem Česká spořitelna, která má dnes ve věžáku centrálu.
Švarc zůstává bez peněz a dluží státu sociální pojistné, neboť v té době už má ve firmě i řádné zaměstnance. Spory jsou tvrdé. V roce 1994 je Švarc obviněn ze zpronevěry a dva měsíce stráví ve vazbě. Než soud definitivně rozhodne, trvá to pět let. V roce 1999 padne verdikt - 18 měsíců nepodmíněně. Podnikatel si odsedí devět. Mezitím se mu také rozpadá manželství.
Tvrdí, že když vyšel z vězení, měl kam jít. „Mohl jsem jít k sestře, k synovi, ale chtěl jsem být sám. Nechtěl jsem s nikým mluvit,“ řekl Lidovým novinám. Celé dva roky stráví ve stanu na kamarádově pozemku u slapské přehrady, kde pomáhá se stavbou domu. Sám bydlí pod stanem. „Pěkný život. Doporučuju. To si tak vymyjete duši a hlavu,“ uvádí později v jiném rozhovoru.
Od roku 2008 je Miroslav Švarc v důchodu. Ten mu byl, celkem pochopitelně, vyměřen velmi nízký, což vzhledem k jeho vztahu k sociálnímu pojistnému nepřekvapí. V roce 2012 uváděl, že bere důchod 4300 korun. Podle posledních dostupných zpráv žije s přítelkyní nedaleko Říčan. Nicméně mediální stopa jeho osoby končí právě zhruba v roce 2012.
To ale zdaleka neplatí o jeho stopě hospodářské. Ta je naopak po celých 33 let velmi živá. Dohady kolem švarcsystému prakticky nikdy neutichly. Zaměstnávání „na IČO“ nebo „na živnosťák“ je pořád dost běžnou praxí v mnoha oborech lidské činnosti.
Legrační byl skandál, který vypukl kolem roku 2005, kdy se ukázalo, že živnostníci tvoří velkou část asistentů mnoha poslanců, kteří jinak proti švarcsystému za řečnickými pultíky mohutně brojili. Závěry velké kontroly zveřejněné v roce 2012 sice došly k závěru, že v parlamentním případě se o švarcsystém nejedná, ale nebyly nijak přesvědčivé.
O švarcsystém se podle kontrolorů nejednalo zejména proto, že asistenty-živnostníky nenajímají přímo poslanci, nýbrž Kancelář Poslanecké sněmovny, že asistenti vykonávali svou práci na různých místech nebo že se nekontroluje výkon práce. „Dělají monitoring tisku, překlady, různé odborné práce, ale tyto činnosti neprovádí nutně v kanceláři poslance,“ zdůvodnil tehdy, proč nejde o „závislou práci“ generální inspektor Státního úřadu inspekce práce Rudolf Hahn. Důležitým argumentem podle něj bylo i to, že službu asistenta využíval někdo jiný (poslanec), než kdo asistenta najímal (kancelář Sněmovny). „Někdo si tu službu objednává, někdo ji poskytuje a někdo ji využívá. Jsou tu tři strany, ale švarcsystém je výsledkem dohody dvou stran,“ řekl Hahn.
Inu. Je na tom hezky vidět, jak těžké je švarcsystém podchytit, nebo vůbec definovat. Existují různé poučky a seznamy znaků švarcsystému, ale moc to nepomáhá. I stát během dekád různě měnil svůj přístup. Příznačné je, že kolem krizových let 2008 a 2012 se objevovaly snahy systém legalizovat, nebo alespoň zmírnit jeho postih kvůli rozhýbání zkoušené ekonomiky. Tyto snahy jsou pravidelně střídány naopak snahou švarcsystém zakázat a trestat.
Výslednicí těchto sil je dnešní stav, v němž je švarcsystém nelegální, jeho užívání je pokutováno, ale přesto je Česko dál zemí „podnikatelů“, kteří nepodnikají.
Švarcsystém v sobě má zabudovanou flexibilitu, kterou část trhu práce svázaná velmi rigidním zákoníkem postrádá. A to dobře vědí a cítí jak politici, tak lidé, kteří se na trhu práce pohybují. Jeho hlavní nevýhodou jsou ztráty na daních a pojistném pro stát, který během času, v němž se vyvíjela česká společenská smlouva, slibuje a zaručuje svým občanům široký vějíř služeb a plnění, na něž potřebuje peníze.
Jediným možným řešením je sblížení daňových a odvodových podmínek pro zaměstnance a živnostníky tak, aby ekonomická motivace k využití švarcsystému byla slabší. Takové sblížení by ovšem vyžadovalo spíše jen mírný pohyb zátěže OSVČ směrem vzhůru, aby nedošlo k zadušení podnikatelské aktivity, a naopak velmi výrazné snížení zátěže zaměstnanců. Důsledkem by nutně bylo snížení celkového výběru daní a pojistného do státní pokladny.
Aby si stát mohl něco takového dovolit, musel by zásadně zvýšit efektivitu svého fungování, a to nikoli nahodilým vyhazováním několika úředníků, ale hlavně poctivou reformou agend a digitalizací služeb.
No a protože tohle všechno je víceméně utopická představa, bude s námi švarcsystém skoro jistě ještě mnoho let. „Alespoň něco tady po mně zůstane,“ konstatoval Miroslav Švarc s nadsázkou v rozhovoru pro týdeník Euro v roce 2006. Má pravdu i po sedmnácti letech a bude mít pravdu ještě hodně dlouho.
