Všichni dobří brusiči se vracejí. Víte, co znamená hlupěna a líbítko?

Z Ruska a Itálie přicházejí zprávy (česky: newsky) o vlasteneckém tažení proti používání cizích slov. Jde o projekty zaštítěné z nejvyšších míst: Putinem (zákon už byl schválen), respektivě poslanci vládní strany Bratři Itálie (italsky: Brothers of Italy, jejich zákon je zatím ve fázi návrhu).

Je jisté, že osvětové iniciativy tohoto typu brzy dorazí i k nám. Už jen houstnoucí koncentrace státních vlajek a vlaječek na našich plotech, za okny provozoven, na zdech soukromých i veřejných domů a brzy i na zpětných zrcátkách automobilů nepřipouští jinou možnost. Bude se mluvit česky, to je naše gusto, a basta fidli, brothers!

Protože čeština je počtem uživatelů a kulturním vlivem slabší, je nezbytné, aby byl zákon na její obranu přísnější. Zatímco když si v římské restauraci u číšníka objednáte [gňoči] nebo [ňochy], zůstanete jen za trest o hladu, za zločiny typu „dva roky tomu nazad“ a „mějte hezký den“ začnou v Česku padat nucené jazykové práce.

Hlavní bitva ale bude svedena na poli slovní zásoby. Tu je zapotřebí upevnit a opevnit v národních hradbách. Vlaječky s sebou.

Než to vypukne, je prozíravé opatřit si do foroty dostatečné zásoby munice. A dřív než nás rozšmelcují v anglo-kosmopolitním tyglíku (z německého der Schmelztiegel), vypálíme nepřátelům slovník. A proto odteď cizí slova překládáme a nahrazujeme:

Umělá inteligence – věděna, vědma, hlupěna (lid.). Virtuální realita – přeludek. Hoax – lživec. Influencer/ka– vlivník/vlivnice. QR kód – spěšník, chvatník. Open space – vidírna. Start-up– výrostek (rod neživ.).

Zároveň probíhá cvičení přímo v terénu: Postupné nahrazování cizácké pošty (z latinského statio posita) národně obrozenější Zásilkovnou není ve skutečnosti nic jiného než šarvátka ve výše popsané kulturní válce. A zatím vítězná!

Druhou mouchou přitom může být zjednodušení nebo zpřesnění jazyka. Samozřejmě, že už nebudeme říkat mindset, ale místo otrockého nastavení mysli zavedeme půvabné slovo hlavenka. Podobná kauza jsou lajky. Příšerně nemotorné To se mi líbí – a „tosemilíbící tlačítko“ používají jen opravdoví superpatrioti – si očividně říká o nahrazení praktickým líbítkem. Libido českého jazyka jasně svítí!

Máme štěstí. Nemusíme začínat od píky. Zdrojem, nebojme se říct arzenálem budiž slovotvorné úsilí osobností minulých staletí, které konkurenti, Ottův slovník, školní osnovy, hlas lidu a bůhvíco ještě s pohrdáním odesílaly na smetiště jazykových dějin. Jako výmysly „novotářů“, v některých případech dokonce „brusičů“ (jedná se patrně jen o muže). Jejich odkaz znamenitě shrnul Patrik Ouředník v příručce Slova v zapomenutí daná. Slovář pro obecný i neobecný lid (vydal Volvox Globator, 2021).

Databáze (pojďme ale raději říkat třeba vědostudna) slov, která není potřeba bastlit, ale stačí vyzvednout z depozitáře (schováře), je utěšená.

Například, jak připomíná Ouředník, se z nejasných důvodů neujala účastina (akcie) nebo důklad (kauce), kdežto docela běžně – jak kdo – používáme úvěr (kredit) a úpis (obligaci). Jsou to přitom všechno blízcí příbuzní.

Že by se fyzice mělo říkat silozpyt a chemii lučba, to samozřejmě není žádné brusičství, vždyť po zvonění následuje echt český přírodopis a zeměpis. Na povětrosloví (meteorologii) ani umnici (logice) trvat nebudeme. Ale urazí se snad entomologové, když z nich budou i ve spisovném jazyce a na vizitkách broučkař a broučkařka?

Proč bychom – jak zmiňuje už František Kodym – měli překládat slovo „vena“ slovem žíla, a nikoli „nerv“ slovem čila?, táže se velmi současně Patrik Ouředník.

Spousta do zapomenutí daných slov zůstala po Janu Svatopluku Preslovi, tomto „velkém křtiteli českého kosmu“ – tak ho tituluje klasik Pavel Eisner. Bobr, tuleň, vorvaň, velbloud, mrož a pán jazykového tvorstva lenochod tu budou s námi žít do soudného dne – tak proč ne taky smrdoš (skunk), drápoš (koala), dlakoš (ondatra)? „Presl pojmenoval celkem 110 rodů a druhů netopýrů,“ uvádí Ouředník. „Uchytil se jediný vrápenec.“

Nejen v hodinách lučby se nám ještě bude zatraceně hodit Preslův barvík (chrom), ďasík (kobalt), solík (chlor) nebo luník (selen). Kam se poděly, proč neměly to štěstí jako hořčík, draslík, sodík a hliník?

Ouředník správně podotýká: jestli nám slova, která v minulosti nepronikla do jazykového úzu, připadají neústrojná či komická, je to právě proto, že do něj nepronikla – a ne naopak. Nemusí na nich být nic prapodivného – to jen my, „zakletí do materštiny svého století, svého údobí, ba své generace“ (cit. Pavel Eisner), je sledujeme s nedůvěrou.

Ale je snad „barvík“ legračnější než „draslík“? Nebo takové slovo „rozvodna“ – v 21. století zní úplně všedně, ale kdybychom ho bývali do řeči nepřibrali, bez problémů by zapadlo mezi ta, co se kdysi dávno jako „novota“ neujala a upadla do zapomnění.

Popisovat sám český jazyk pomocí cizích slov je zvláštní, na takové zjištění nepotřebujete lingvistický zákon. Ale i tady můžeme sáhnout do zásob po předcích. Ouředník zmiňuje například usmívku (ironii), jinotajitel (alegorii), šprýmořádek (epigram) a nadplněk (pleonasmus). No a nauka o původu slov ve skutečnosti není žádná etymologie, nýbrž zřídlozpyt.

Ottův slovník naučný pod heslem Čechy (dějiny české literatury) vynáší tento rozsudek: „Zvláště v posledních dvacíti letech snaha o správnost způsobila hojné broušení jazyka, v mnohých věcech oprávněné, ale mající své výstřelky v neméně častém přebroušení a pabroušení.“ Což neznamená, že to, co v roce 1893 encyklopedisté zhodnotili jako „chimaerické novoty“, nestojí za pozornost.

Jednoduše a bez pátrání v knihovnách se ale můžeme – nebo budeme muset, podle toho, co parlament schválí – vrátit k termínům českého původu tam, kde byly opuštěny teprve nedávno: jako je kopaná (fotbal), košíková (basketbal), odbíjená (volejbal). Všechno podle vzorů házená (ta totiž zůstává ortodoxně národní) a vybíjená. Košíkáři a odbíjenkáři vedle házenkářů budou v Brankách, bodech, vteřinách trochu nezvyk, kopálisté dost velký nezvyk, ale vstřebá se to, uvidíte. Je to jenom sport a český jazyk.

P. S. Líbítko najdete níže pod článkem, milí čtenáři.