Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Efektivita systému zdravotnictví je ošemetná věc. Je to složité a těžce měřitelné soukolí s mnoha různými vstupy a výstupy. Metodiky, které se měření efektivity věnují, vyvíjí řada nadnárodních organizací a bývají velmi komplikované.
Přesto, nebo možná právě proto je sympatický zjednodušený přístup, který zvolil Martin Dlouhý, profesor z Fakulty informatiky a statistiky pražské VŠE (a nyní také čerstvý poslanec za TOP 09, který nahradil ve Sněmovně Ondřeje Koláře zvoleného do Evropského parlamentu).
Ve svém dosud nepublikovaném článku, který mám k dispozici, zvolil – s plným vědomím všech výhrad – pohled na zdravotnictví takříkajíc z velké výšky. Společně se spoluautorem Pavlem Havlíkem z fakulty financí a účetnictví téže vysoké školy se oprostili od diskuzí o specifikách jednotlivých zákoutí českého zdravotnictví, určili několik málo obecných, mezinárodně srovnatelných vstupů a výstupů systému a porovnali je jednak v čase a jednak v mezinárodním prostoru.
Na straně vstupů se Dlouhý rozhodl pracovat s počtem lékařů, počtem zdravotních sester, počtem nemocničních lůžek a výdaji na zdravotnictví vyjádřenými podílem na HDP. Na straně výstupů sledoval naději dožití při narození, naději dožití ve zdraví podle metodiky WHO nazývané HALE (healthy life expectancy) a kojeneckou úmrtnost. Vstupům a výstupům po konzultaci s desítkami expertů na zdravotní politiku přidělil váhy.
Nechci metodiku popisovat do detailu, jistě může být po publikaci příspěvku podrobena odborné kritice, jíž nejsem ani zdaleka schopen. Uvedu jen, že na straně vstupů hrají ve výsledném indexu nejsilnější roli výdaje na zdravotnictví (a nejmenší počet lůžek), váha počtu sester a lékařů je vyrovnaná. Na straně výstupů dominuje s váhou 48,3 % naděje dožití ve zdraví, kterou tedy lze vnímat jako hlavní účel fungování zdravotnického systému.
Hlavní hodnotou Dlouhého metody je především sledování delšího vývoje jednotlivých ukazatelů spíše než detailní obraz zdravotnictví v jednom daném bodě. Jeho výzkum do jisté míry bourá příběh, dlouhodobě pěstovaný mnoha experty i politiky, podle nějž české zdravotnictví v mezinárodním srovnání hraje za relativně malé peníze relativně hodně muziky. Dlouhého srovnání ukazuje jiný obrázek.
Jestli české zdravotnictví někdy takovou pozici skutečně mělo, pak trendy ukazují, že ji postupně ztrácí. Zatímco celkové vstupy (podle zmíněných vah) do zdravotnictví se od roku 2000 zvýšily o 30 procent, vážené výstupy vzrostly jen o dvě procenta. Několik zemí dokázalo při podobném nebo menším nárůstu vstupů přinést na straně výstupů mnohem lepší výsledky.
K roku 2019 (kam zatím sahají veškerá potřebná srovnatelná data) zvýšilo Slovensko vstupy do svého zdravotnictví o čtyři procenta, zatímco výstupy vzrostly o pět procent, takže systém dokáže být zhruba stejně efektivní jako v roce 2000 – má index efektivity 100. Český index dosahuje hodnoty 89, což je, abychom to se sebekritikou nepřehnali, lepší hodnota, než má třeba Rakousko (86). Extrémně zajímavé jsou hodnoty Izraele, který dokázal efektivitu svého zdravotnictví významně zvýšit – od roku 2000 snížil vstupy a zároveň zvýšil výstupy, takže index efektivity činí 106.
Je třeba mít na paměti, že ani náznakem nejde o hodnocení kvality zdravotnictví. Dlouhého index neříká, že slovenské zdravotnictví je lepší než české. Nicméně říká, že má lepší poměr cena/výkon, tedy že za to, co do něj Slováci investovali, dostali zpět větší hodnotu. Index ukazuje, jak systém reaguje na dodatečné zdroje.
Dlouhý sám připouští: „Vytvořené indexy efektivnosti zdravotnictví ukázaly, že efektivnost českého zdravotnictví má klesající trend. Toto zjištění ovšem není úplně překvapivé a neznamená jednoznačně negativní výsledek. Rostoucí úroveň vstupů vede ke snižování efektivnosti zdravotnictví, protože každá dodatečná jednotka vstupu přináší menší zdravotní přínos. Je totiž stále obtížnější prodlužovat život a zvyšovat jeho zdravotní kvalitu.“
Tento výzkum tedy neukazuje, že by se české zdravotnictví hroutilo nebo bylo špatné, méně kvalitní. Ale je z něj patrné, že velmi neefektivně reaguje na nárůst vstupů – ať už jde o rostoucí objem celkových výdajů, nárůst celkových personálních kapacit, nebo klesající počet lůžek.
Všechny tyto trendy by měly mít za následek zvýšení výstupů systému, což se ovšem děje jen v omezené míře. Zdá se tedy, že některé součástky v soukolí českého zdravotnictví poněkud prokluzují, část dodané „energie“ se kdesi ztrácí a systém by potřeboval zásadní údržbu.
K té se naoko hlásí ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, který se chystá na vládu se svou novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění. Té už jsem se ve Vizitě věnoval nejednou. Před časem jsem měl možnost se zúčastnit semináře, na němž ministerský návrh vysvětloval a hájil jeden z Válkových úředníků, konkrétně Jan Zapletal z odboru dohledu nad zdravotním pojištěním. Zbytek účastníků tvořili různí zdravotničtí stakeholdeři z řad lékařů, akademiků, manažerů, představitelů zdravotních pojišťoven, farmaceutických firem, analytiků či konzultantů.
Předně je třeba Zapletala ocenit za to, že se vůbec zúčastnil. Záhy se ukázalo, že vstoupil do jámy lvové a akci na konci opouštěl ve zjevně skleslé náladě. Sesypala se na něj ostrá kritika ze všech stran, jíž by si zasloužil čelit spíše ministr než řadový státní úředník plnící politické zadání. Na každý pád se ukázalo to, na co už jsem ve Vizitě také před časem upozorňoval a co je nakonec patrné i při čtení připomínek k zákonu – že Válkův návrh vznikl z velké části za zavřenými dveřmi ministerských kanceláří a za malé účasti těch, jichž se dotýká.
Proč se o semináři zmiňuji? Výtky obecně míří právě k tomu, že novela nemá ambici upravit vnitřní fungování systému směrem k větší efektivitě. Pojišťovnám dává jistou volnost v zacházení s fondy prevence. Ty mohou být významně navýšeny, ovšem to by pojišťovny musely mít z čeho je navýšit. Ministerské úhradové vyhlášky, několik let po sobě nastavené jako deficitní, vysály z pojišťoven velkou část rezervních prostředků, takže jim na hraní s většími preventivními programy nezbývá prostor.
Ministerstvo v novele hasí průšvih, který Česku hrozí kvůli zákazu amalgámových plomb, ale i to dělá velmi sporně. Otevírá Pandořinu skříňku a oficiálně potvrzuje, že v Česku bude existovat oblast zdravotní péče, v níž dospělý pacient nebude mít k dispozici žádnou plně hrazenou variantu – plomba bez příplatku prostě nebude existovat. To ještě zaměstná dost právníků.
Jinak se novela zabývá spíše kosmetickými změnami. Jak na semináři prohlásil šéf Kanceláře zdravotního pojištění Ladislav Švec, „kdyby tato novela vůbec neexistovala, v systému by se nic hrozného nestalo“.
Sečteno a podtrženo, efektivita zdravotnictví, která by vzhledem k nadcházejícím demografickým výzvám měla postupně růst (podle zdravotnického ekonoma Jakuba Hlávky zhruba o dvě procenta ročně), zatím spíše rychle klesá.
Ministerstvo zdravotnictví předstírá na poslední chvíli reformní snahu, která ale míří zcela mimo terč a naráží na odpor na každém kroku. Ani vyhlídky do budoucna nejsou růžové. Nezdá se, že by si kterákoli relevantní politická síla osvojila myšlenku koncepčních změn ve zdravotnictví. Jestli se něco nezmění, těžko to celé skončí dobře.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
