Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Diskuze se rozbíhá spíše ex post. V daňové, nebo chcete-li příjmové části balíčku bohužel nic třeskutě chytrého není, i když pár doporučení Národní ekonomické rady vlády se do ní nakonec dostalo.
Na obrátkách ale nabraly úvahy o tom, jak by šlo český daňový systém vylepšit do budoucna. Do čela těchto aktivit se postavila společnost PAQ Research sociologa Daniela Prokopa s projektem Tax Papers. Hned první dvě studie, které v rámci projektu vznikly, mají velmi výrazný přesah do zdravotnictví a ukazují, že úvahy o udržitelnosti systému pro nadcházející roky by se rozhodně neměly vést jen na úzce rezortním poli. Společenská diskuze bude ale složitá.
První studie Tax Papers se týkala českého zdanění alkoholu a věnoval jsem jí celkem obsáhlý komentář. Autoři přesvědčivě ukázali, že systém zdanění alkoholu spotřební daní je v Česku nesystematický a ani zdaleka neodpovídá společenským nákladům konzumace lihu (v jakékoli formě). Zejména, pokud si uvědomíme, že v pijáctví pravidelně zaujímáme čelná místa nejen na evropských, ale i na světových žebříčcích.
Zatímco líh v takzvaném „tvrdém alkoholu“, tedy likérech, destilátech a obdobných kořalkách je zatížen podobnou spotřební daní jako jinde v Evropě (česká spotřební daň je zhruba na průměru), alkohol v jiných nápojích (pivo, šumivá či fortifikovaná vína) je daněn výrazně méně, případně (jako v tichých vínech a ciderech) není spotřební daní zatížen vůbec. Spotřební daň se přitom počítá u různých typů alkoholu různě, například u piva vůbec nevychází z objemu alkoholu v nápoji, ale ze stupňovitosti (přesněji z podílu extraktu původní mladiny).
Autoři studie proto přišli s variantami sblížení daňového přístupu k alkoholu. Nechci tu rozebírat technické detaily, pro Vizitu je zásadní jiná věc. Studie na zahraničních příkladech celkem jasně ukazuje, že výše spotřební daně úzce souvisí s cenou a spotřebou alkoholu (včetně zmapovaných pokusů o útěk od dražších lihovin k levnějším). Takže kdyby Češi náhodou chtěli přenechat čelná místa pijáckých žebříčků zástupcům jiných národů, je chytré nastavení spotřebních daní nepochybně jedním z nástrojů, které by tomu mohly pomoci.
Že by takový vývoj zcela zjevně prospěl i českému zdravotnictví, které by se ve střednědobém horizontu muselo vypořádávat s menším počtem jaterních selhání, diabetů a kardiovaskulárních chorob, je nabíledni. Stejně tak je jasné, že by se o podobné studie měl zajímat nejen ministr financí, větřící vyšší daňový výnos do státního rozpočtu, ale i ministr zdravotnictví myslící na udržitelnost „svého“ systému.
Úřadující ministr Vlastimil Válek to bohužel nedělá. Naopak vypouští do médií sebevědomá prohlášení jako třeba „jsem si stoprocentně jistý, že mezi zdravím Čechů a spotřební daní na alkohol je nulová souvislost“.
Ani druhá, čerstvá studie ze série Tax Papers to nebude mít ve veřejném prostoru s hledáním pochopení snadné. Na rozdíl od první se totiž nezabývá kultivací stávajícího systému spotřební daně, ale rozebírá zcela novou spotřební daň, která by byla uvalena na slazené nápoje.
Opět nechci zabíhat do technických detailů a návrhů konkrétních podob daně, ale podobně jako u alkoholu studie na datech ukazuje, že Česko má zjevný problém s nadváhou (58,4 % české populace trpí nadváhou, jde o třetí nejvyšší podíl v EU) i obezitou (20 % Čechů, průměr EU je 16 %).
Dle amerických dat může zhruba čtvrtina cukru, který spotřebujeme, pocházet právě ze slazených nápojů, u dospívajících až třetina. Česká data tohoto typu bohužel nemáme. Jedna průměrná plechovka (375 ml) obsahuje průměrně 40 gramů cukru. V 50 zemích světa (a 12 evropských) nějaká forma zdanění slazených nápojů existuje, takže je čím se inspirovat. Mezi evropské průkopníky patří Finsko, Maďarsko a Francie, kde daň platí už přes deset let.
Studie upozorňuje i na odlišný přístup k umělým sladidlům, která oproti klasickému cukru představují snížení rizika (harm reduction), ale i ona s sebou nesou vedlejší společenské náklady (takzvané externality) včetně zdravotních.
Problémem daní ve společenské diskuzi je často úzký pohled – buď fiskální, nebo ideologický. Pro část politiků i jejich voličů je pouhá zmínka o daních problematická, pokud se zrovna nejedná o jejich teatrální a nepromyšlené snižování (jako v případě „superhrubé mzdy“). Pro většinu ministrů financí je zase libovolná daň především nástrojem, jak dostat do rozpočtu víc peněz.
O chytrých daních, jimiž stát motivuje k nějakému chování, nebo odrazuje od jiného chování tak, aby zajistil finanční nebo jinou udržitelnost svého fungování, se v Česku přemýšlí málo. Jde přitom o výrazně šikovnější a společensky přijatelnější nástroj, než jsou nejrůznější regulace, nebo dokonce zákazy.
Jestliže existují daňové nástroje, které mohou prospět prevenci vzniku chorob, na něž se v Česku umírá nejčastěji, měli by jim ministři (především financí a zdravotnictví) věnovat pozornost.
Rozpočtový výnos těchto daní (tedy to, co stát reálně „vytáhne z kapes občanů“) je často spíše symbolický. V případě daně na slazené nápoje ho studie PAQ Research odhaduje na 2,7 miliardy korun. Kromě toho ovšem odhaduje také roční úsporu „vyšších jednotek miliard korun ročně“ na výdajích za zdravotní péči, konkrétně 80 až 90 miliard korun po dobu života současné populace.
Daně určitě nejsou všelék a zřejmě nejsou ani zásadní součástí řešení problémů s nezdravým životním stylem. To lze pozorovat třeba na spotřební dani na tabák. Podle dat ze serveru dataozdravi.cz si průměrný Čech vydělá na průměrnou krabičku cigaret za 32 minut, což je třetí nejvyšší hodnota v EU. Přesto je prevalence kouření mezi Čechy pořád velmi vysoká a v čase se nijak dramaticky nelepší.
Nicméně i daňovou politiku je třeba vnímat jako součást celkového preventivního mixu, která může přinést efekty někdy i rychleji než dlouhodobé osvětové či komunikační kampaně.
Až se objeví další podobné koncepty (prozatím v plenkách je i v mezinárodním měřítku takzvaná „fat tax“, tedy snaha odradit prostřednictvím zdanění od konzumace tučných jídel), měl by k nim stát přistupovat s otevřenou myslí. To neznamená přejmout řešení navrhovaná jednou studií, ale zvažovat dopady nejen na státní rozpočet a jednotlivé občany, ale také na systémy poskytování veřejných služeb modelově právě na zdravotnictví.
Jestliže se český stát zavazuje poskytovat svým občanům široký rozsah zdravotní péče, má právo, ba i povinnost dbát o udržitelnost tohoto veřejného statku. Jestliže existují produkty, které zatěžují tento veřejný statek silnými externalitami, tedy náklady, jež se nepromítají do finální ceny výrobku, má stát právo těmto produktům v tržním prostředí do jisté míry komplikovat život, část externalit na ně zpětně přenášet a zároveň motivovat spotřebitele ke snížení poptávky po těchto produktech.
Ani pravicově-konzervativní ministr financí či zdravotnictví by v takovém přístupu snad nemusel vidět hned komunismus nebo snahu sedřít občany z kůže.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
