Článek
Vláda před pár dny poslala do Sněmovny novelu takzvaného pandemického zákona. Chvíli se nedělo nic, ale když se přiblížil termín schvalování, aktivizovaly se tradiční kruhy odpůrců protiepidemických opatření. E-mailové schránky poslanců i senátorů zahltily výzvy k odmítnutí zákona a široká aliance různých hnutí od zdravotnických „Deklarací“ po extremisty z DSSS svolala demonstraci na Malostranské náměstí.
Proč ty vášně? Nejspíš hlavně proto, že bez vášní už se kolem covidu neobejde vůbec nic. Ve skutečnosti se nechystá nástup totality, jen vláda klasicky po česku hasí legislativní požár, který politická scéna napříč spektrem nechala v předvolebním období rozhořet.
Pandemický zákon byl schválen skoro přesně před rokem. Byl ušit horkou jehlou během pár týdnů poté, co KSČM náhle odmítla pomáhat vládě Andreje Babiše s nekonečným prodlužováním nouzového stavu. Najednou se ukázalo, že přes všechny odborné debaty o nevhodnosti krizového zákona a nouzového stavu pro dlouhodobou správu země sužované infekční nemocí neudělala tehdejší vláda (ani tehdejší opozice) nic.
Tedy nic pro to, aby země mohla z nouzového stavu vyklouznout do lepšího právního prostředí. Takového, které umožní vládě pracovat s epidemickými hrozbami, ale zároveň jí – na rozdíl od nouzového stavu – nenechá v rukách téměř absolutní moc nad všemi občanskými právy a svobodami a také nad veřejnými nákupy.
Právní vakuum vzniklé komunistickým vypovězením poslušnosti tehdejší vláda ve spolupráci s dnešní vládou narychlo zaplnila pandemickým zákonem. Ten se v následujících měsících hrubě neosvědčil a nesčetněkrát narazil u soudů. Jenže předvolební narativ o konstruktivní spolupráci vlády a opozice v době krize byl pro obě strany příliš lákavý na to, aby mizernou kvalitu normy někdo otevřeně přiznal a něco s ní udělal.
Současně dostal zákon do vínku pouze roční platnost, takže bez zásahu by se vláda v pandemii od 1. března musela opět rozhodovat jen mezi dvěma extrémy – nouzový stav, nebo nic (přesněji řečeno nouzový stav, nebo proti covidu téměř bezzubý zákon o ochraně veřejného zdraví).
Proto se teď bude ve stavu legislativní nouze narychlo schvalovat novela. O tom, jak kvalitně a pečlivě je připravena, svědčí nejlépe debata o platnosti zákona. Původní verze, která přišla na vládu, počítala s omezením platnosti jen na další rok a půl. Vláda ovšem platnost změnila na časově neomezenou. Načež vládní poslanci ve Sněmovně začali opět vysílat signály, že jsou ochotni jednat o termínu, kdy pandemický zákon z české legislativy de facto zmizí.
Dosavadní zkušenosti postavily před novelu pandemického zákona v podstatě tři zásadní úkoly – přizpůsobit normu soudním verdiktům, které ji postupně roztrhaly na kusy, opravit nepřátelsky nastavený systém odškodňování a připravit půdu pro systémové řešení možných příštích zdravotních krizí.
Z těchto tří úkolů má aktuální novela ambici řešit nanejvýš ten první. Tedy za předpokladu, že sáhodlouhý, jmenovitější a podrobnější výčet možných zákazů a omezení v obchodech a provozovnách služeb dokáže soudy v případných budoucích sporech uspokojit. Což je otázka, kterou si na tomto místě netroufám zodpovědět, jakkoli důvodová zpráva k novele působí v tomto ohledu dost sebejistě.
Pochopit se dá i snaha legalizovat současnou právně nepodloženou praxi nařizování karantén a izolací bez písemného vyrozumění. Přesněji řečeno novela umožňuje hygienikům „učinit oznámení“ o nařízení karanténního opatření „i pomocí prostředku komunikace na dálku“. Hygienik dokonce může oznámením „pověřit vhodnou osobu“.
Na ostatní úkoly ale zase nějak není čas. Systém odškodnění bude i po případné novele pořád stejně neprostupný. Náhrada náleží jen za „skutečnou škodu“, nikoli za ušlý zisk. O náhradu je třeba žádat ministerstvo financí, které má na posouzení nároku půl roku. Pokud po této lhůtě nárok odmítne, může se teprve poškozený obrátit na soud. Poškozený také musí prokázat, že vzniku škody nemohl žádným způsobem zabránit.
Původně se dokonce od případné náhrady škody odečítala nejen přímá covidová pomoc (což dává smysl), ale také výše případných návratných výpomocí (půjček). Toto ustanovení ale zrušil v prosinci Ústavní soud. V tomto důležitém verdiktu ale brněnští soudci také konstatovali, že pandemický zákon jako celek není protiústavní. Soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk tehdy prohlásil: „Zákon jako celek z ústavněprávního hlediska obstál. Stát musí mít efektivní nástroje, jak pandemii zvládat, a nelze se vyhnout plošným zásahům do lidských práv.“
Bohužel ani tato povzbudivá slova nepřiměla vládu, aby na troskách původního pandemického zákona vystavěla robustnější systém pro zvládání nejen covidové, ale i možných dalších zdravotních krizí. Institut pandemické pohotovosti, kterou vyhlašuje a ruší Sněmovna na základě pravidelných informací vlády o účinnosti a potřebnosti mimořádných opatření, tedy budeme mít zřejmě jenom na covid – přitom by se mohl i do budoucna hodit jako mezistupeň mezi nouzovým stavem a krocením průjmových infekcí ve školních jídelnách podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Jenže pokud přijde pár let po covidu nějaká další podobná pohroma, bude jí česká vláda opět srdnatě čelit s prázdnýma rukama.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení principu, podle kterého se proplácí ta nejvíce specializovaná péče, nebo tipy na zajímavé čtení nejen o českém zdravotnictví. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
