Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Dění ve zdravotnictví se snažím sledovat bezmála 20 let a troufnu si tvrdit, že veřejná debata kolem fungování celého systému nikdy nebyla tak živá jako dnes, kdy Česká republika vstupuje do předvolebního roku.
Srovnání by se mohlo nabízet možná s dobou před sněmovními volbami v roce 2006, do nichž tehdejší ODS pod vedením Mirka Topolánka vstupovala s dosud nejpropracovanějším politickým programem, jaký české volební souboje zažily. Jeho součástí byly „Modré knihy“, z nichž jedna, opatrovaná tehdejším stínovým ministrem Tomášem Julínkem, byla věnována i zdravotnictví. Jak to celé dopadlo, víme, nicméně Julínkova – nakonec nerealizovaná – představa systému byla dostatečně ucelená a koncepční na to, aby mohla vyvolávat zajímavé debaty a polemiky.
Po nástupu na ministerstvo Julínek ustavil komisi pro přípravu reformy zdravotnictví po vzoru „důchodových“ komisí, a tak se dokonce chvíli zdálo, že neudržitelnost zdravotnictví se stává alespoň stejně významným politicko-ekonomickým tématem jako neudržitelnost penzí.
Jenže po „oranžové tsunami“ v roce 2008 a ještě více po pádu Tomáše Julínka a následně celé Topolánkovy vlády v roce 2009 přešlo české zdravotnictví do udržovacího režimu, v němž se nachází dodnes. Ne že by v tomto období v rámci údržby nedošlo k užitečným krokům. Mírnou redukci nemocničních lůžek, dobré kroky ve fungování primární péče ani navyšování kapacit lékařských fakult však nelze označit za kroky, které by české zdravotnictví jako celek dokázaly stabilizovat a postavit na pevnější nohy.
A žádný takový krok nepřišel ani s vládou Petra Fialy, jež vstupovala do Strakovy akademie s velkými sliby a reformním étosem. Na počátku byl ještě nadějný krok v podobě zavedení automatické valorizace plateb za státní pojištěnce tvrdě vykoupený 14 miliardami korun z veřejného zdravotního pojištění na optické vylepšení státního rozpočtu. Po třech letech ve funkci ale musí ministr Vlastimil Válek vydávat za svou „zdravotní Ústavu“ víceméně kosmetickou novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění. Novelu, jejímž primárním účelem je být nosičem nové regulace stomatologické péče, kterou si vynutil evropský zákaz amalgámových zubních výplní.
A tak se něco pohnulo.
Snad je to všeobecná frustrace z reformní nemohoucnosti, snad stále častěji viditelné trhliny v dostupnosti zdravotních služeb, snad rozčarování nad neefektivitou systému, který příští rok spolkne o dvě třetiny více peněz než před pěti lety, aniž by se to projevilo na jeho výkonu. Nejspíš je to ale kombinace všech těchto i dalších faktorů (včetně covidové zkušenosti), co způsobilo, že volání po hlubší reformě zdravotnictví je hlasitější než kdy jindy.
O jemném tlaku, který vyvíjejí zdravotní pojišťovny prostřednictvím Kanceláře zdravotního pojištění a její iniciativy Zdravotnictví 2030+, už čtenáři Vizity dobře vědí.
Velmi rázně se ale nyní do debat o zdravotnictví vložili zaměstnavatelé. Hospodářská komora navázala úzkou spolupráci s Ústavem zdravotnických informací a statistiky a také s Pavlem Hroboněm, členem NERV, předním českým expertem na public health a hlavní tváří Advanced Healthcare Management Institute (a také někdejším náměstkem ministra Julínka).
Prvním hmatatelným úspěchem této spolupráce bylo prolobbování vládního usnesení, které na jaře letošního roku přikázalo ministru zdravotnictví připravit na příští rok vyrovnanou úhradovou vyhlášku. Což je pravidlo, jež by se časem mělo objevit i ve formě zákona. Další tlak míří k úpravě systému dohodovacího řízení, do nějž by měla od příštího roku vstupovat mnohem detailnější data, než je tomu nyní.
Zaměstnavatelé se ale nespokojili jen se zákulisním působením. Reformní ofenzivu zahájili na širší frontě. Jednou z tváří viditelnějšího tlaku se stal zdatný komunikátor s politickou zkušeností, viceprezident Hospodářské komory a šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu, Tomáš Prouza. Psaním komentářů, různými prohlášeními i návštěvami podcastů prezentuje pohled na zdravotnictví očima zaměstnavatelů jako hlavních financiérů fondu veřejného zdravotního pojištění.
Součástí snah hospodářské komory je i průzkum nálad Čechů ohledně připlácení za péči prezentovaný Českou asociací pojišťoven, která zároveň pomohla financovat i vznik studie Centra ekonomických a tržních analýz zaměřené na „potenciál doplňkové zdravotní péče“.
Silný tlak na reformu zdravotnictví je patrný i na straně pacientů, přesněji řečeno pacientských organizací. Národní asociace pacientských organizací (NAPO) má v rukách obsáhlý reprezentativní průzkum, který zkoumal, jak Češi hodnotí tuzemské zdravotnictví, co jim na něm vadí, co naopak oceňují a jaké s ním mají zkušenosti. Zmiňoval jsem jej také v tomto komentáři.
Výsledky průzkumu, na němž se podílela i VŠE v Praze a Kancelář zdravotního pojištění, by měly být zveřejňovány průběžně během listopadu a měly by opět sloužit jako nástroj nátlaku na politickou reprezentaci, aby si situaci ve zdravotnictví, ale i nálady mezi pacienty, uvědomila a začala jim přikládat váhu.
Mezi účastníky živé debaty o zdravotnictví musíme samozřejmě započítat také lékaře. Zaměstnanci nemocnic se stále domáhají zvláštního zákona o odměňování a je možné, že předvolební rok zpestří kromě jiného i další odborářský protest. Restriktivní úhradová vyhláška vyvolala zajímavý kvas i mezi lékaři-soukromníky z řad praktických lékařů a ambulantních specialistů, kteří po letech rovněž pohrozili protestem, nakonec se ale s ministerstvem dohodli. Je nicméně jasné, že (velmi složitý) systém úhrad a regulací ambulantní péče bude nutné v příštích letech dost zásadně změnit.
Podle zákulisních informací, které mám, by měla v brzké době vzniknout platforma, která přinejmenším nelékařské reformní iniciativy zastřeší a sjednotí na jakémsi nejmenším společném jmenovateli udržitelnosti a efektivity zdravotnického systému. To ale nemění nic na tom, že zájmy, které do debaty vstupují a vstupovat budou, jsou zároveň i dílčí a v mnoha ohledech protichůdné.
Jejich zdravou protiváhou, případně koordinačním a vyrovnávacím prvkem by mělo být ministerstvo zdravotnictví, potažmo vláda. Protože ale Vlastimilu Válkovi širší představa o budoucnosti zdravotnictví chybí, ocitá se ministerstvo buď mimo hru, nebo přinejlepším ve vleku událostí - jako v případě trochu potupného vládního usnesení požadujícího vyrovnanou úhradovou vyhlášku, která je jinak čistě ve Válkově kompetenci.
Živá debata o zdravotnictví je výborná věc, ale bez politické protiváhy má svá rizika. Ta se dobře ukazují právě v aktivitách Hospodářské komory. Vedle zajímavých systémových nápadů kolem dat v dohodovacím řízení nelze přehlédnout tlak jejích iniciativ na zavedení nějaké formy nadstandardů, za něž by si pacienti mohli připlácet a na něž by bylo možné sjednávat jakési doplňkové zdravotní připojištění - což je potenciální byznys, o který mají enormní zájem komerční pojišťovny sdružené v České asociaci pojišťoven. (Nadstandardům jsem se věnoval v předminulé Vizitě.)
Pak se nabízí bezmála tradiční scénář. Ministr Válek má zavedení zdravotního připojištění ve vládním programu, přičemž za celou dobu ve funkci nebyl schopen dát tomuto slibu konkrétnější tvar. V předvolebním roce se ocitne pod tlakem, aby tento volební slib vykázal jako splněný, tak třeba rád sáhne po jakémkoli návrhu, který bude po ruce. A jeden takový návrh mu v mašličkách ochotně předloží třeba Hospodářská komora nebo asociace pojišťoven.
Připomeňme, že zavedení připojištění měl zajistit také pozměňovací návrh, který k jedné ze zdravotnických novel v legislativním procesu chystal senátor za ODS Roman Kraus. Jaký bude osud návrhu po Krausově náhlém úmrtí minulý týden, zatím není jasné.
Jasné ale celkem je, že ani naznačeným lobbistickým scénářem, ani senátorským pozměňovacím návrhem uprostřed legislativního procesu by se tak zásadní změna zavádět neměla. Má-li dávat smysl, musí jí předcházet podrobnější zdravotnická, ekonomická i ústavněprávní analýza. Jejich náznak lze vidět v polemice mezi citovanou studií CETA a Iniciativou pro efektivní zdravotnictví.
Křečovité dohánění neuváženého programového slibu by nemělo být argumentem pro neuvážené či prolobbované změny v citlivém systému.
Vedle rizik s sebou ale nebývale oživená debata o zdravotnictví nese v předvolebním roce i solidní potenciál. Spočívá v tom, že hlasům z „terénu“ budou naslouchat i autoři politických programů - alespoň tedy v těch stranách, které se s něčím podobným politickému programu budou chtít před volbami obtěžovat.
Politická debata o zdravotnictví by měla opustit letitý předsudek, že kdo sáhne do zdravotnictví, prohraje volby. Oranžová tsunami jako trest za reformní pokus je přece jenom 16 let stará záležitost. A tváří v tvář neefektivitám českého zdravotnictví a přicházející demografické změně nelze mít hlavu v písku zaraženou věčně.
Pokud by se tedy současné vzedmutí pacientských i byznysových hlasů propsalo do volebních programů pro příští sněmovní volby, pokud by kandidující strany dokázaly z vějíře zájmů v těchto debatách vydestilovat vlastní představu o budoucnosti zdravotnictví, pokud by byly schopné překročit bezobsažná hesla o potřebě „široké dostupnosti“, „zajištění zdravotníků“ nebo „tlačení na digitalizaci“, pokud by místo prázdných frází dokázaly představit nástroje, jejichž prostřednictvím lze zdravotnictví do budoucna stabilizovat, byl by to pro všechny účastníky dnešní vítané reformní vřavy velký úspěch.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
