Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Navzdory veřejnému zájmu bývá zdravotnictví popelkou jak ve volebních programech, tak při reálném výkonu exekutivní moci. Snad ještě víc než v jiných oblastech se uchazeči o hlasy pokoušejí v kampaních opít voliče prázdnými frázemi a v případě reálného výkonu moci dílčími kroky bez hlubšího systémového dopadu. Ty pak ale vydávají za zásadní změny ke zlepšení stavu – viz aktuální novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Dalším důvodem k předvolebním obavám je skutečnost, že zdravotničtí experti politických stran jsou namnoze lékaři. V jejich vnímání velmi často splývá dohromady medicína jako obor či služba a zdravotnictví jako systém, který má uspokojivý výkon medicíny zajistit. Zcela správné tvrzení, že česká medicína je v mnoha oborech na světové špičce, se pak stává falešným argumentem pro názor, že české zdravotnictví vlastně funguje docela dobře a k jeho udržení na stávající úrovni stačí drobné úpravy.
Nedávno jsem se účastnil jedné konference pořádané Hospodářskou komorou, kde představitelé vládních stran zaměření na problematiku zdravotnictví (opoziční nepřišli) dostali otázku, jak hodlají přesvědčit své stranické centrály, že zdravotnictví je klíčové téma, které si zaslouží pozornost a systémový přístup.
Debatě s politiky předcházelo několik prezentací předních expertů na zdravotnictví, které ukazovaly, jak hluboké jsou problémy v Česku a jak moc je stávající systém ohrožen demografií, neefektivitou vynakládání peněz a nadcházejícím posunem priorit v poskytování péče.
Odpovědi byly až neuvěřitelně smířené. „Zdravotnictví funguje. My tady žijeme v bublině,“ obrátil se jeden z koaličních poslanců na auditorium konference. „Nikdo jiný nevnímá problém, takže ta politická urgence není příliš vysoká,“ dodal.
„Dvacet let se účastním podobných konferencí a dvacet let slyším, že zdravotnictví zítra zkrachuje,“ přisadil si další vládní poslanec. „Dělá nám problém vysvětlit kolegům, že tohle je priorita, protože teď to funguje.“
Záměrně neuvádím jména citovaných politiků. Nebylo by těžké se jich případně dopátrat, ale nechci, aby to vypadalo jako kritika cílená na konkrétní představitele. Chci ilustrovat obecnější politický přístup, který je sdílený napříč spektrem a našli bychom ho ve stejné podobě i u představitelů dnešní opozice.
Je to přístup krátkozraký, do budoucna nebezpečný, ale hlavně – v dnešních podmínkách už také naprosto falešný. Můžeme se sice nadále (i když nikoliv donekonečna) opájet skvělými úspěchy české transplantační medicíny, špičkovou nabídkou screeningových programů nebo vynikajícími výsledky české neonatologie. Věta, že české zdravotnictví funguje, bývá opírána také o poměrně slušnou dostupnost mnoha typů péče. Nedokáže ale zakrýt skutečnost, že zhruba 130 tisíc dětí nemá svého registrujícího praktického pediatra a zhruba 750 tisíc dospělých není registrováno u praktického lékaře.
Hezký byl i moment, kdy představitel Hospodářské komory přítomným politikům sdělil, že nejžádanějším zaměstnaneckým benefitem, kterým dnes firmy oslňují při náboru své adepty, je schopnost firmy zajistit zaměstnanci – nejlépe i s rodinnými příslušníky – přístup k psychologické péči.
Ano, české zdravotnictví ještě funguje, ale začíná vykazovat viditelné známky koroze. Ve srovnání s obdobím před 20 lety polyká mnohem více peněz, aniž by vykazovalo odpovídající růst kvality nebo dostupnosti. Spíše naopak.
Politická strana, která bude uplatňovat přístup „funguje to, nesahejme na to“, přijímá odpovědnost za to, že se systém bude dál postupně zhoršovat, především v oblasti dostupnosti pro nízkopříjmové pacienty žijící mimo velká města, kteří známky koroze cítí už dnes nejsilněji. Někdy slýchám, že „musí přijít skutečný průšvih“, aby se začalo něco dělat. Tak na tohle rovnou zapomeňte.
Problém českého zdravotnictví je v tom, že dlouho bylo a v mnoha ukazatelích dosud je skutečně dobré a v mezinárodních srovnáních opravdu má kam klesat. Kdyby bylo třeba o polovinu horší, pořád nebude patřit k nejhorším v Evropě. Pokud ovšem politici spoléhají na tohle, bylo by fér to otevřeně přiznat: Dosavadní systém si nemůžeme nadále dovolit a necháme jej proto spontánně uhnít na úroveň, kterou umíme zaplatit.
Pokud se bude kdokoli tvářit, že zdravotnictví má zůstat plus minus tak dostupné, výkonné a kvalitní, jako je teď, nebo se má raději ještě o kousek zlepšit, musí se přihlásit k jasným a hlubokým systémovým změnám.
Co bude ve volebních programech, v tuto chvíli samozřejmě nevíme, ale dá se vymyslet několik otázek, na které bychom v nich měli najít odpovědi. A pokud tam nebudou, tak bychom je měli politikům klást. Namátkou:
Má mít Česko více zdravotních pojišťoven? A pokud ano, proč? Jste ochotni omezit vliv politiků především ve Správní radě VZP a srovnat hřiště, na němž se zdravotní pojišťovny pohybují? Dovolíte jim soutěžit o klienta? Jaké jim k tomu dáte nástroje?
To nejsou odborné technické záležitosti pro pár nerdů. Pokud spolu pojišťovny budou moci soutěžit, může se to v individuálních pojistných plánech i jiných opatřeních dotknout peněženky každého občana.
Kladete-li důraz na prevenci (a to si buďte jisti, že zase budou klást), jak silně jste ochotni vymáhat individuální odpovědnost za vlastní zdraví? Bude něco hrozit lidem, kteří se o své zdraví nestarají a chovají se rizikově? Má stát ke zdravému životnímu stylu motivovat, nebo to má být automatický předpoklad?
Jste v rámci důrazu na prevenci ochotni udělat i nepopulární či nepříjemné kroky? Například změnit dnešní absurdní danění alkoholu? Zrušit nulovou sazbu spotřební daně na tichá vína? Zabývat se omezením dostupnosti alkoholu? Jaké konkrétní kroky ke snížení spotřeby alkoholu jsou pro vás přijatelné? Co říkáte nápadům na danění slazených nápojů?
Má se v českém zdravotnictví zvýšit podíl přímých plateb pacientů? Pokud ano, za co si mají pacienti připlácet? Kdo a jak informuje pacienta, na co má nárok bez placení, a co si naopak může pořídit „navíc“? Kdo ponese odpovědnost za vymáhání pravidel přímých plateb?
Jak zajistíte svým voličům nebo jejich rodičům kapacity následné a dlouhodobé péče? Má pokračovat transformace akutních nemocničních lůžek, nebo máte jiný recept? Pokud ne, jak zajistíte, aby byla transformace úspěšnější než dosud? Budete ochotni svým voličům vysvětlit, že poloprázdné dětské oddělení v městské nemocnici je méně užitečné než fungující oddělení následné péče?
Jak změníte systém řízení velkých nemocnic, aby se nemohla opakovat kauza, jako byla ta motolská?
Otázek by se našlo ještě mnoho. Bude dobré je mít připravené pro případ, že by volební programy vypadaly jako posledně a slibovaly třeba, že „udržíme celkovou dostupnost a zlepšíme kvalitu poskytování služeb“ nebo že „občany dbající na prevenci finančně zvýhodníme“ (obojí viz program Spolu 2021).
Špatně napsaný volební program jistě není sám o sobě žádné velké neštěstí. Ukazuje ale na odfláknutou přípravu na výkon moci. A odfláknutá příprava na výkon moci znamená, že všechno trvá věčnost.
A že místo prosazení klíčových kroků v prvních dvou letech vládnutí se větší změny koncentrují do volebního roku. A že některé zásadní kroky, jako třeba zavedení nadstandardů, se řeší na poslední chvíli pozměňovacím návrhem bez diskuze, analýz a připomínkového řízení. A v neposlední řadě, že i „klíčová“ novela nejdůležitějšího zákona prodávaná jako „zdravotní ústava“ nakonec obsahuje jen nesourodý shluk lepších či horších dílčích změn bez ambice skutečně sáhnout do nitra systému.
Zdá se, že zatímco blýskavá marketingová práce je dnes v politice v kurzu, nudná a náročná příprava na převzetí moci netáhne už skoro nikoho. Ale třeba nás volební programy a ambice lídrů tentokrát překvapí. Kdyby ne, vyptávejme se. Já určitě budu.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
