Článek
Zdravotnictví je ve vládním programu zastoupeno zhruba dvoustránkovou kapitolou, v níž je mnoho priorit uvozeno slovy jako „zahájíme diskuzi o …“ nebo „učiníme kroky ke zvýšení …“ nebo „vytvoříme prostředí pro …“. Jeden z bodů je ovšem formulován velmi konkrétně, a proto se zaměříme především na něj. Zní: „Zavedeme možnost dobrovolného doplňkového připojištění.
Fakticky se jedná o chvályhodné přihlášení se ke snaze vpustit do zdravotnictví více peněz ze soukromých zdrojů, a to transparentnější a systémovější cestou, než jakou umožňuje současný stav. Aby bylo patrné, jak dobrý je to nápad, potřebujeme zpracovat několik opravdu nudných čísel.
Takzvaná spoluúčast pacientů na financování zdravotní péče neboli podíl soukromých zdrojů na celkových výdajích na zdravotní péči patří v Česku k nejnižším v OECD. Zatímco v průměrné zemi OECD jde přímo z kapes pacientů 29 procent výdajů na zdravotnictví, v Česku je to pouze 18 procent. Zbylých 82 procent peněz čerpá české zdravotnictví z veřejných zdrojů, což je šestý nejvyšší podíl ve vyspělém světě.
Tato statistika vynikne zejména v porovnání s další, která porovnává výdaje na zdravotnictví jako podíl celkových vládních výdajů – tady je Česko s 15 procenty přesně na průměru OECD.
Dlužno dodat, že tato data vesměs pocházejí z předcovidového období, nicméně podíly a poměry se pravděpodobně o mnoho neposunuly.
Ve výdajích na zdravotnictví vyjádřených poměrem k HDP, kde jsou data novější, patřilo Česko s necelými osmi procenty dlouho rovněž pod průměr OECD (v roce 2019 byl průměr 8,8 procenta, Česko vydalo 7,8 procenta svého HDP), ale covidová pandemie s těmito čísly dost zamávala. Čísla zatím nejsou kompletní, ale průměr OECD stoupl podle odhadu za rok 2020 k 9,7 procenta HDP, zatímco český podíl stoupl v témže roce na 9,1 procenta (doháníme!). A podle vyjádření exministra Adama Vojtěcha měl v roce 2021 dokonce překročit hranici 10 procent HDP.
Masivní covidové injekce tedy zřejmě zlepšily pozici Česka v tabulkách OECD, ale neudělaly nic s obří závislostí českého zdravotnictví na veřejném financování, přesněji řečeno tuto závislost jen prohloubily.
Problém této závislosti spočívá především v tom, že činí zdravotnictví extrémně citlivým na výkyvy ekonomického cyklu. Zejména v horších časech pak klade takto postavené zdravotnictví vysoké nároky na veřejné finance – souběžně klesají příjmy veřejného zdravotního pojištění od ekonomicky aktivních a rostou platby za ekonomicky neaktivní státní pojištěnce. Pokud zdravotnictví fakticky jiné příjmy než veřejné zdravotní pojištění nemá, je zaděláno na problém, který se obvykle řeší navyšováním plateb za státní pojištěnce. A spirála finanční neudržitelnosti se roztáčí.
Jestliže vláda posílá do zdravotnictví zhruba stejný podíl svých výdajů jako vlády v jiných zemích, a zároveň se na celkových výdajích výrazně méně než v jiných zemích podílejí soukromé finance, je celkem zjevné, že existuje solidní potenciál pro navýšení spoluúčasti pacientů.
Připojištění na dnes vybírané doplatky se jeví jako rozumný krok, protože samo o sobě nijak neomezuje dostupnost plně hrazené péče v dnešním rozsahu, a naopak může rozšířit spektrum příjmových skupin, které dosáhnou na nákladnější péči například u stomatologů. Zatímco zubní implantát za 15 tisíc korun si takříkajíc z fleku nemůže dovolit každý, pojistka za pár stovek měsíčně, která by podobný náklad kryla, je mnohem dostupnější.
Přesto je spoluúčast už zhruba deset let politické tabu. Zcela otevřeně se o ní mluvilo za vlády Mirka Topolánka a ministra Tomáše Julínka, ministr Leoš Heger ve vládě Petra Nečase se dokonce odhodlal k pokusu rozdělit péči na standardní a nadstandardní, ale neudělal to dost obratně a narazil na nevoli Ústavního soudu. V roce 2016 koketoval s myšlenkou připojištění i tehdejší ministr za ČSSD Svatopluk Němeček, ale plány na pojistný produkt u komerční pojišťovny VZP, a. s. (dceřiná firma VZP) zůstaly v šuplíku i kvůli blížícím se volbám.
Když totiž kterýkoli politik přijde s myšlenkou připlácení za nadstandardní péči, jeho protivníci reagují zcela automaticky řečmi o občanech dvojí kategorie, o medicíně pro chudé a tak dále. To je ostatně i případ reakce dnes už mimosněmovní ČSSD na aktuální programové prohlášení vlády.
Sociální aspekt zvyšování spoluúčasti je samozřejmě důležitý. Jde o to, že spoluúčast lze šikovným přístupem zvyšovat tam, kde je to sociálně únosné, nebo ještě jinými slovy jde hlavně o umožnění vyšší spoluúčasti vyšším příjmovým skupinám. Sociální argument ale dosud zastavoval diskuzi ještě dřív, než na sociální strukturu dopadů spoluúčasti vůbec došlo.
Je dobře, že si vláda vytkla úkol pootevřít soukromým penězům do zdravotnictví důstojnější cesty. Ony se tam dostávají stejně. V tom jsou tržní síly neúprosné. Proto se nemocnice naučily nabízet nadstandardní hotelové služby nebo ubytování doprovodu. Pak jsou tady komplexní „manažerské prohlídky“ bratru za 10 tisíc. Nad platbou na dřevo u stomatologů už se málokdo pozastaví, ačkoli z čistě systémového pohledu jde v českém zdravotnictví o anomálii.
Nejslavnější česká porodnice už léta nabízí „podolský balíček“ za dva tisíce korun, který rodičkám poskytuje kromě přednostní šance na nadstandardní porodní box i nonstop telefonické konzultace, aromaterapii nebo možnost pustit si k porodu hudbu dle vlastního výběru.
Na tuto skutečnost opatrně, ale ochotně reagují i komerční pojišťovny. Legislativa jim neumožňuje připojišťovat přímo na platby za nadstandardní péči (nic takového ostatně nemáme zákonně definováno). Ale to jim nebrání nabízet – obvykle v rámci rizikových životních pojistek – produkty určené k „zajištění lepší léčby nemoci“ nebo na „úhradu výdajů na vaše zotavení“.
Obvykle se jedná o prostou výplatu denní peněžní dávky v případě pobytu v nemocnici nebo pracovní neschopnosti, ale marketingová oddělení pojišťoven dělají, co mohou, aby to vypadalo jako výpomoc s náklady na případné nadstandardní zdravotní služby – jakkoli tyto peníze vůbec nemusejí ve zdravotnickém systému skončit. I tomuto nasměrování by přiznané doplňkové připojištění mohlo pomoci.
Soukromé peníze se do zdravotnictví tlačí různými (i temnějšími než popsanými) cestami. Záměr ministra Vlastimila Válka podpořit vznik pojištění takříkajíc „na to, co se běžně doplácí už teď“ dává hluboký smysl už kvůli kultivaci prostředí. Tento záměr ale bude narážet na legislativní omezení, přesněji na to, že mnohé doplatky ve zdravotnictví jsou dnes pohybem blízko hrany zákona.
Může se stát, že nakonec zjistíme, že se ani při nejlepší vůli nepohneme z místa bez jasné definice standardní a nadstandardní zdravotní péče. Což je velký a nevděčný úkol znamenající pohyb v těsné blízkosti ústavních mantinelů. I proto si na něm kvůli politickým, sociálním, byznysovým i právním tlakům vylámal zuby už nejeden ministr.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba rozbor toho, proč se nový český Národní institut pro zvládání pandemie téměř určitě nevyrovná německému Kochovu institutu, nebo zajímavé tipy na nové studie o očkovacích látkách. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
