Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Na první pohled radostná statistika vychází z čerstvého vydání pravidelné zprávy, které se zkráceně říká WAIT Report a vydává ji Evropská federace farmaceutických společností a asociací.
Předmětem zprávy je mezinárodní srovnání, které ukazuje, jak dlouho pacienti v různých zemích čekají, než se na „jejich“ trhu objeví nový lék, který získal registraci Evropské lékové agentury (EMA) a byl tedy uznán za bezpečný a účinný pro léčbu daných onemocnění.
Čerstvý WAIT Report ukazuje, že EMA schválila v letech 2019 až 2022 celkem 167 nových léčivých přípravků. A 104 z těchto nových léků bylo na začátku roku 2024 dostupných v Česku. To je sedmý nejvyšší počet ze srovnávaných zemí.
Česko je s podílem 62 % dostupných nejnovějších léčiv absolutním premiantem Visegrádské čtyřky (Polsko 41 %, Maďarsko 30 %, Slovensko 17 %), ale poráží i země, jako je Nizozemsko, Norsko nebo Belgie. Evropský průměr této hodnoty činí 43 %. Následující graf prostě vypadá dobře:
Na obecné rovině vypadá dostupnost léků v Česku dobře.
Když se ale člověk tímto grafem dostatečně pokochá, přijde čas na skepsi a otázky. Skutečně jsme země dokořán otevřená inovativním způsobům léčby? Co ve skutečnosti znamená ona „dostupnost“, kterou graf tak hezky změřil? Tady už idylický obrázek dostává trhliny.
Lék dostupný pacientovi podle této statistiky znamená, že léčivý přípravek byl využit k léčbě alespoň jednoho pacienta v dané zemi. Že se něco takového stalo, ovšem samo o sobě neznamená, že je zdravotnický systém dané země otevřený inovacím a umožňuje novým lékům snadný vstup na trh.
Jak ukazují data české Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), nové léky do Česka dostat umíme, ale o systémových cestách, které by myslely na prospěch všech potřebných pacientů, se dá mluvit jen stěží.
Ze 104 nových léků jich bylo 47, tedy bezmála polovina, podáno méně než 10 českým pacientům. Z malé části může jít o „sirotčí“ léky (takzvané orphany) určené pro léčbu supervzácných chorob, jimiž skutečně trpí jen jednotky Čechů.
Mnohem častější ale budou případy, v nichž se tyto léky do Česka (a do lichotivé statistiky „dostupnosti“) dostaly individuální cestou, aniž by jinak byly na českém trhu skutečně systémově dostupné. V odborné debatě byste nejspíš slyšeli něco jako „paragraf 16“ a mírné povzdechnutí.
Tento paragraf se nachází v zákoně o veřejném zdravotním pojištění a ukládá zdravotním pojišťovnám uhradit svým klientům léčbu jinak z pojištění nehrazenou, „je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce“.
V praxi to znamená, že pokud váš lékař usoudí, že běžná, hrazená a dostupná léčba pro vás není vhodná, doporučí vám podat na zdravotní pojišťovnu žádost o úhradu jiné léčby podle paragrafu 16. Pojišťovna žádost posoudí a obvykle (zhruba v 85 až 90 procentech případů) léčbu uhradí.
Na jedné straně se jedná o docela luxusní přístup k nejmodernější léčbě, který v mnoha evropských zemích zdaleka není samozřejmostí. Na straně druhé se pro farmaceutické firmy jedná o jakási „zadní vrátka“, jimiž mohou své léky prodávat českým pacientům, aniž by musely absolvovat byrokratické martyrium tuzemského schvalovacího procesu, v němž by jejich léku byla určena maximální cena a úhrada ze zdravotního pojištění.
Dodavatel léku si v režimu paragrafu 16 může říct téměř o jakoukoli cenu a pojišťovna ji musí zaplatit. Nejde přitom o malé peníze. Jenom VZP zaplatila podle výroční zprávy v roce 2022 v režimu paragrafu 16 za léky 2,5 miliardy korun, třikrát víc, než předpokládala ve svém zdravotně pojistném plánu.
Takže druhý pohled na krásnou statistiku dostupnosti: Podle dat AIFP je v Česku „plně dostupných“ jen 17 procent nových léků, což nás řadí nikoliv na sedmé, ale na 25. místo mezi 36 zkoumanými zeměmi.
Statistika plné dostupnosti léků je pro Česko výrazně horší.
V této o poznání přísnější statistice se „plnou dostupností“ rozumí standardně schválená cena a úhrada ze zdravotního pojištění v plném rozsahu, tedy pro všechny diagnózy, pro které daný lék schválila EMA. Některé inovativní léky jsou totiž v Česku dostupné i hrazené, ale nikoli pro všechny indikace plynoucí ze „souhrnu informací o léčivém přípravku“ neboli SPC – laicky si to představte jako příbalový leták, zejména jeho kapitolu „k čemu se lék XY používá“.
Jistě, postoje AIFP a farmaceutických firem vůbec je potřeba brát s jistou rezervou. Jejich zájmem je co nejvíce a co nejefektivněji „penetrovat“ trh a vydělat na něm co nejvíc peněz. Ačkoli rády altruisticky argumentují zájmem pacientů, mnohdy ani nechtějí na relativně malý a nezajímavý český trh vstupovat standardní cestou a raději se drží lobbingu a právě paragrafu 16. Statistiky dostupnosti nových léků jsou přesto zajímavé a důležité a ukazují několik trendů, ale také domácích úkolů pro české zdravotnictví.
Trendy jsou spíše pozitivní. Zatímco v roce 2018 bylo Česko ve statistice dostupnosti (s jejími popsanými rezervami) na 20. místě ze 30 srovnávaných zemí, dnes je na místě sedmém mezi 36 porovnávanými. To je jednoznačně dobrý vývoj, který svědčí o tom, že se v české lékové politice dějí věci a tuzemští regulátoři v čele se Státním ústavem pro kontrolu léčiv neodvádějí v tomto směru špatnou práci.
Problém, z nějž plynou už méně příjemné domácí úkoly, je nedostatečné systémové ošetření vstupu nových léků na trh. Příliš mnoho se toho děje skrze paragraf 16, který má být zcela výjimečným institutem pro zcela výjimečné situace, nikoli nástrojem pro léčbu desítek tisíc pacientů ročně.
Systémovou cestu by mohla nabízet reforma evropské lékové politiky, která – aniž bychom tu chtěli zabíhat do detailů – by měla usnadnit a osladit dodavatelům nových léků vstup na jednotný evropský trh včetně menších zemí. Na jedné straně třeba sjednocením byrokracie, na druhé třeba tím, že pokud lék vstoupí na všech 27 trhů EU souběžně, bude mu o nějaký ten měsíc prodloužena patentová ochrana.
Ani tuzemská politika by ale neměla usínat na vavřínech. Paragraf 16 představuje příliš individuální přístup k léčbě, která by měla být systémově dostupná všem potřebným. Přístup k novým lékům neomezuje jen obchodní politika farmaceutických firem, ale také čistě tuzemské faktory, jako jsou nedostatečné kapacity zdravotnických center, regionální nerovnosti v přístupu k péči nebo tvrdá omezení toho, kdo může léky předepisovat.
Zásadním úkolem politiků by také mělo být uvažování nad rovnováhou systému, do nějž se budou stále častěji tlačit sofistikovanější, inovativnější, a tedy dražší léky. Pokud je pojišťovny mají hradit, bude vzhledem k finanční neudržitelnosti českého zdravotnictví nutné uvažovat o jiných věcech, které naopak pojišťovny hradit nebudou.
Zkušený kardiolog Josef Veselka to ve svém komentáři pro Seznam Zprávy nedávno nazval „pastí moderní medicíny“. Trend je takový, že stále větší podíl společných solidárních prostředků ze zdravotního pojištění se vynakládá na extrémně sofistikovanou a drahou léčbu stále menšího počtu pacientů.
Což je z etického hlediska v pořádku, protože systém je tu především od toho, aby pomohl všem, kteří si nemohou pomoci sami – což lidé s nejvážnějšími onemocněními vyžadujícími nákladné zdravotní služby nepochybně jsou. Máme-li ovšem na onom „high endu“ zdravotnictví utrácet stále více peněz, musíme se vydat některou z nepříjemných cest.
Můžeme například výrazně více peněz do solidárního systému vybrat. Což ale jednak není reálné (odvody jsou vysoké už dnes), a jednak při stávající efektivitě zdravotnictví ani žádoucí. Anebo můžeme mnohem lépe zacházet s tím půlbilionem korun, který už dnes zdravotnictvím každoročně proteče – tady jistě rezervy existují.
Anebo musíme snížit náklady na „low endu“, kde systém dosud masově hradí služby, které by si většina lidí zvládla uhradit sama, případně kde lze potížím relativně snadno předcházet vhodnou prevencí a zodpovědným chováním.
Nic z toho není příjemné ani politicky vděčné. Přesto bude dříve nebo později nutné o těchto opatřeních uvažovat. Tlak drahých inovativních léků a téma jejich dostupnosti pro české pacienty jsou jen jedním z mnoha připomenutí této neodvratné skutečnosti.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
