Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Výzkumníci zcela správně a logicky upozorňují na letitý problém. Zatímco nejchudší zaměstnanci s příjmem okolo minimální mzdy neplatí ze svých výplat díky slevě na poplatníka a případným dalším daňovým výhodám žádnou nebo skoro žádnou daň z příjmu, jsou i jejich nízké výdělky zatížené velmi vysokými odvody na sociální a zdravotní pojištění – ty dosahují celkem 33,9 % nákladů práce a téměř žádné slevy se na ně nevztahují.
Na systém nízkých daní a vysokých odvodů doplácejí právě nízkopříjmoví zaměstnanci, kteří nemají k dispozici všechny optimalizační daňové nástroje, zato musí platit plné sociální a zdravotní odvody ve stejné percentuální výši jako zaměstnanci se středními nebo vyššími příjmy. Tím se zásadně snižuje celková progrese daňově-odvodového systému.
Autoři analýzy z PAQ Research navrhují dva nástroje, které by tuto nespravedlnost mohly aspoň mírně napravit. Tím hlavním je možnost převést za určitých podmínek slevu na poplatníka do daňového bonusu (podobně jako je tomu u daňových slev na děti). Druhým možným nástrojem, který autoři uvádějí jako dostupný bez nutnosti provádět v systému daní a odvodů hlubší změny, je snížení minimálního zdravotního pojistného.
Analýza určitě stojí za přečtení. Stejně jako dílčí polemika, kterou ve svém newsletteru věnoval navržené změně slevy na poplatníka novinář a předseda Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky David Klimeš.
Pro Vizitu je ovšem zásadní druhý z návrhů – tedy snížit odvodové zatížení nejchudších změnou výpočtu minimálního zdravotního pojistného. Tomu se bohužel autoři z PAQ Research věnují méně pečlivě než základní daňové slevě a nedomýšlejí (ani nepropočítávají) finanční ani systémové dopady takového nápadu na systém veřejného zdravotního pojištění.
Minimální zdravotní pojistné se dnes vypočítává z vyměřovacího základu, jímž je minimální mzda. Bez ohledu na příjmy a míru ekonomické aktivity platí dnes každý na zdravotní pojištění alespoň 2552 korun (13,5 procenta z minimální mzdy, která činí 18 900 korun měsíčně), výjimek existuje naprosté minimum (minimální vyměřovací základ se nevztahuje například na důchodce).
To autoři shledávají – asi právem – velmi přísným, neboť tento minimální odvod se vztahuje například i na částečné pracovní úvazky. „Zaměstnanci pracující na zkrácený úvazek s příjmy pod minimální mzdou tak ze svých příjmů odvádějí procentuálně vyšší zdravotní pojištění než zaměstnanci s vyššími příjmy,“ píše se v materiálu PAQ Research.
Není zcela jasné, jak si autoři analýzy nový výpočet minimálního pojistného představují, možná jde o zrušení „podlahy“ a výpočet pojistného čistě na základě skutečného příjmu. V každém případě dovozují, že jejich změna by nejchudší pětině domácností ušetřila v průměru 514 korun ročně (změna slevy na poplatníka znamená roční úsporu dalších 1420 korun).
Zatímco změna slevy na poplatníka je vyčíslena zhoršením rozpočtové bilance o 1,6 miliardy korun (s nadějí na částečnou kompenzaci snížením sociálních výdajů a zvýšenou spotřebou chudších domácností), dopad změny ve zdravotním pojištění autoři neuvádějí. Omezují se na prosté konstatování: „(…) Problematickým aspektem opatření je skutečnost, že příjemcem plateb za zdravotní pojištění jsou veřejné pojišťovny, které již dnes čelí rostoucím výdajům, a jakékoli snížení jejich příjmu může být těžce politicky prosaditelné. Nabízí se samozřejmě řešení – kompenzace v podobě zvýšení plateb za státní pojištěnce.“
Jakkoli je snížení odvodové zátěže nejchudších bohulibým záměrem, tohle je jako vypořádání se s jeho dopady na veřejné finance trochu slabé. Jsou tu dva hlavní problémy.
Ten menší, finanční problém je, že neznáme ani přibližnou výši výpadku příjmů veřejného zdravotního pojištění. Což se těžko počítá. Minimální pojistné odvádějí do systému nejen nejchudší zaměstnanci, ale také drtivá většina OSVČ včetně lidí, kteří se vyhýbají plné odvodové povinnosti prací na švarcsystém nebo kumulací pracovních dohod. Zdravotní odvody těchto lidí by naopak bylo žádoucí zvyšovat, nikoli jim minimální pojistné dále snížit.
Pokud by se snížení či zrušení minima týkalo výhradně práce v zaměstnaneckém poměru, pak by zase mohlo toto opatření minout nejchudší pracující, kteří jsou k práci na švarcsystém či dohody nuceni okolnostmi nebo zaměstnavatelem.
Zároveň platí to, co autoři studie férově uvádějí, totiž že systém veřejného zdravotního pojištění je v posledních letech mimořádně napjatý a zdravotní pojišťovny začínají hlásit velké finanční problémy i při současném nastavení. Každý výpadek příjmů tak musí být pečlivě spočítán, uvážen a kompenzován buď úsporou, anebo jinými příjmy.
Větší, systémový problém spočívá v návrhu řešit výpadek příjmů veřejného zdravotního pojištění zvýšením platby za státní pojištěnce. Letošní rok je prvním, v němž výši této platby určil nový automat, chcete-li valorizační mechanismus. O něj dlouhá desetiletí usilovali mnozí aktéři ve zdravotnictví v čele se zdravotními pojišťovnami, aby se zamezilo nahodilosti určování výše této platby podle momentálních politických nálad, potřeb a síly lobbingu různých zájmových skupin.
Automatická valorizace plateb za státní pojištěnce je jedním z důležitých kroků, které mají umenšit vliv státu na bezprostřední chod zdravotnictví a dát silnější roli veřejnoprávním zdravotním pojišťovnám. (Další kroky tímto směrem, jako je omezení mandátu ministerstva při vydávání úhradové vyhlášky, budou snad ještě v tomto volebním období následovat.)
Připustit, aby se platba za státní pojištěnce znovu stala prostředkem k financování (byť ušlechtilých) politických záměrů, by bylo hrubou chybou. Přesněji řečeno znamenalo by to faktickou rezignaci na posilování prvků pojišťovenského systému a další vykročení směrem ke státnímu zdravotnictví.
Uvažování autorů z PAQ Research lze pochopit. Přesně tímto způsobem se v minulosti postupovalo zcela standardně. Je nutné zvýšit platy lékařů – zvýšíme platbu za státní pojištěnce. Nemocnice mají finanční problémy – zvýším platbu za státní pojištěnce. Je covid a lékaři potřebují odměny – zvýšíme platbu za státní pojištěnce. Zrušili jsme regulační poplatky, takže došlo k výpadku příjmů některých zdravotnických zařízení – zvýšíme platbu za státní pojištěnce.
Jestli ale vláda Petra Fialy a ministr Vlastimil Válek udělali ve zdravotnictví aspoň jeden dobrý krok, bylo to právě zavedení automatické valorizace, která má toto uvažování zanechat v minulosti.
Pokud by stát vzal za svůj záměr vybrat od chudších lidí méně peněz na zdravotním pojistném, pak by měl především hledat způsob, jak omezit možnosti optimalizace a od lidí, kteří se platbě pojistného vyhýbají, vybrat solidárně více. Poradit s takovým mechanismem je nepochybně i v silách expertů z PAQ Research, kteří v mnoha daňových otázkách vykazují vysokou kompetenci a schopnost hledat elegantní a moderně pojatá řešení. Platbu za státní pojištěnce nechme v těchto případech už opravdu na pokoji.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
