Článek
V Česku v současné době funguje sedm zdravotních pojišťoven. Šest menších, takzvaných zaměstnaneckých, a VZP. Právně je třeba je od sebe odlišovat, protože zaměstnanecké pojišťovny jsou zřízeny jedním zákonem a VZP druhým. Jsou tu také drobné rozdíly v řízení a složení správních rad. Formálně se jedná o takzvané pluralitní uspořádání, které měli na mysli zákonodárci, když na samém počátku 90. let českému systému vtiskli jeho dnešní tvář.
K zavedení skutečně soutěžního a konkurenčního prostředí zdravotního pojištění ale nikdy nedošlo. Česko si ve skutečnosti letos kroutí kulatý třicátý rok v „dočasném řešení“, které počítá s více pojišťovnami, ale jejich skutečnou konkurenci reálně neumožňuje.
Pojistné je dáno pevným podílem z příjmu nebo zisku (s minimální hranicí). Peníze vybrané na pojistném od klientů všech pojišťoven se sesypou na jednu hromadu a z ní se znovu rozdělí pojišťovnám nikoli podle počtu nebo spokojenosti klientů nebo kvality služeb, ale podle stáří a nemocnosti jejich pojištěneckého kmene. To je takzvané stoprocentní přerozdělení.
Nabídky jednotlivých pojišťoven se v současném nastavení mohou lišit jen v tom, co se platí „drobnými“ z fondů prevence. (VZP pro letošní rok počítá s fondem prevence ve výši 870 milionů korun, což nezní špatně, ale je to skoro přesně 145 korun na jednoho klienta a rok; zákon pojišťovně neumožňuje dát do fondu prevence víc než 0,3 procenta prostředků, s nimiž v daném roce hospodaří.)
To znamená, že pojišťovna se bude podílet na uhrazení preventivního vyšetření, které jinak není hrazené z veřejného zdravotního pojištění, nebo poskytne dárcům krve poukaz na tisíc korun, který lze utratit za potravinové doplňky a vitamíny. A pak jsou tu samozřejmě programy se slevovými poukazy do e-shopů i kamenných obchodů, což je, pokud chcete současný systém zdravotního pojištění karikovat, bezedná studnice inspirace.
Stručně řečeno – místo aby se klient při volbě zdravotní pojišťovny rozhodoval podle toho, která z nich nejlépe ocení jeho zodpovědný přístup k vlastnímu zdraví a zlepší mu rodinný rozpočet snížením vysokých pojistných odvodů, může se rozhodovat leda podle toho, jestli dostane slevu 20 procent na čističku vzduchu, nebo 15 procent na vložky do bot.
Politický postoj k této skutečnosti existuje dvojí. Ten první obvykle vpisuje do svých volebních programů levice – komunisté pravidelně, sociální demokraté, když se trochu odvážou – a spočívá v odpískání pokusu o pluralitní systém a jeho nahrazení jednou státní či veřejnoprávní pojišťovnou. Někdy se mluví přímo o „zestátnění zdravotnictví“, jindy decentněji o „modelu britské NHS“.
Tento přístup se ale ani za levicových vlád neuplatnil. A vzhledem k tomu, jak autentická levice v posledních volbách dopadla, můžeme na něj na nějakou chvíli zapomenout.
Navrch má zjevně nyní přístup druhý, tedy rozhýbání pluralitního systému, jeho dotažení a pootevření stavidel konkurenčního boje mezi pojišťovnami. Tento pohled se skrývá i v nesměle formulované větě aktuálního vládního programu, jež zní: „Zahájíme diskuzi o potřebě a vhodnosti cenové konkurence zdravotních pojišťoven.“
Co si pod tím představit a k čemu je to dobré, je otázka za posledních 30 let na odborné úrovni mnohokrát probraná, takže „zahajování diskuze“ je spíš alibismus než zřetelná politická proklamace. Přesto je ta věta důležitá. Dotažení pluralitního systému, pokud by bylo provedeno správně, dokáže jednou ranou zabít mnoho much, které komplikují českému zdravotnictví cestu k dlouhodobé finanční udržitelnosti v demografických a medicínských podmínkách, do nichž se nezadržitelně řítíme.
Cenová konkurence zdravotních pojišťoven může vypadat různě, ale zásadní jsou dva nástroje: takzvané dvousložkové pojistné a systém bonusů a malusů.
Dvousložkové pojistné, máme-li jej popsat zcela jednoduše, spočívá v rozdělení platby veřejného zdravotního pojištění na dvě části. První, základní, je pro všechny společná a naplňuje – v evropském prostoru zcela zásadní a doufejme neodbouratelný – princip solidarity zdravých s nemocnými. Druhá, menší složka pojistného je naopak individuální, umožňuje onu kýženou cenovou konkurenci pojišťoven a odráží princip osobní odpovědnosti a starosti o vlastní zdraví.
Kdo chodí na preventivní a screeningové prohlídky, navštěvuje například dentální hygienu, žije víceméně v souladu s pravidly zdravého životního stylu, sportuje, nekouří a tak dále, může mít individuální pojistnou složku znatelně nižší, kdo si naopak dopřává neřestí a o své zdraví dbá málo nebo vůbec, bude muset něco přisypat.
Systém bonusů a malusů za žádoucí a rizikové chování je v podstatě velmi podobný, jen, pokud by byl nastaven ve zcela krystalické podobě, v něm není nutné počítat s dvěma složkami pojištění, ale přímo se snížením nebo zvýšením platby pojistného opět třeba podle zodpovědné prevence nebo naopak nezodpovědného přístupu k legálním drogám.
Ve skutečném světě by se nejjednodušeji prosadila nějaká kombinace obou nástrojů. Podstatné ale je, že obě cesty vedou k takzvaným individuálním pojistným plánům, tedy zdravotnímu pojištění šitému alespoň trochu na míru životnímu stylu klienta.
Nabídkou plánů by si mohly zdravotní pojišťovny konkurovat a nepochybně by se jimi snažily finančně motivovat své klienty ke zdravějšímu životu. To by jim v optimálním případě snížilo náklady na budoucí péči, ponechalo víc peněz na léčbu nemocí, jimž nelze předejít, a hlavně v dlouhodobém pohledu vylepšilo zdravotní profil Čechů, kteří dnes masově umírají na preventabilní civilizační choroby.
To je samozřejmě spíše popis ideálního vývoje než predikce reálného stavu. Nicméně platí, že pokud to vláda myslí vážně s podporou prevence a zdravého života, tak konkurence pojišťoven s finanční motivací k prohlídkám a screeningům může v této věci udělat hodně práce. Víc než třicet brožur s fotkou premiéra a dvacet chimérických plánů na miliardová onkocentra za evropské peníze.
Otázka, nakolik dává předstírané konkurenční zápolení pojišťoven smysl, se jeví čím dál palčivější. Pokud by nová vláda dnešní nepříliš důstojnou hru na konkurenci zdravotních pojišťoven dokázala ukončit tím, že umožní skutečnou soutěž dvousložkovým pojistným, doplnila by do samotného základu architektury českého zdravotnictví důležitou cihlu, která tam už 30 let chybí.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba informace o rizikové profesní historii nového náměstka ministra zdravotnictví nebo slovníček důležitých zdravotnických pojmů. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
