Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Na sociálních sítích se to hemží tradičně rychlými soudy a zaručenými informacemi o tom, jak „to“ přece dvacet let všichni věděli, jak „to“ bylo přece už léta jasné nebo – což je obzvlášť málo přínosné, ale lajků to získá mnoho – jak „to“ Miloslavu Ludvíkovi kouká z očí.
Ano, nejdelší a nejpozoruhodnější kariéra v českém zdravotnictví skončila, a to velmi potupně v poutech a ve vazbě. Nicméně tanečky na Ludvíkově profesním hrobě – který je vykopán bez ohledu na to, jak skončí vyšetřování, případně soud – debatu daleko neposunou.
I za předpokladu, že by se potvrdil byť jen zlomek policejních informací, které nyní unikají do médií, je nutné klást ty podstatné otázky. Existuje širší než „jen“ trestní odpovědnost, kterou by bylo možné z motolské kauzy vyvodit? A především – jak do budoucna riziko podobných skandálů minimalizovat?
Obě otázky souvisí se způsobem fungování fakultních nemocnic, který je v českém systému nastaven velmi benevolentně. Jedná se totiž o velké organizace s miliardovými obraty, stamilionovými majetky a (dohromady) vysokými tisícovkami zaměstnanců.
Fakultní nemocnice jsou přímo řízenými organizacemi Ministerstva zdravotnictví a veškerou pravomoc tak nad nimi vykonává ministr a ministerstvo. To má k dispozici malý Odbor přímo řízených organizací, který spadá pod Sekci ekonomiky a zdravotního pojištění.
V čele této sekce stojí skoro 13 let vrchní ředitelka Helena Rögnerová. Ta teď už rok a půl působí také jako „dočasná“ ředitelka Institutu klinické a experimentální medicíny, tedy jedné z přímo řízených nemocnic, jíž se ujala po lichvářském skandálu předchozího ředitele Michala Stiborka.
Už tento fakt je poměrně bizarní. Úřednice, která má v gesci kontrolu přímo řízených organizací, jednu z nich vede. Kdyby se jednalo o jakýsi typ krátkodobé „nucené správy“ v případě akutní krize, dalo by se to ještě pochopit. Rok a půl je ale dlouhá doba a výběrové řízení na nového ředitele dosud nebylo – z důvodů, které se do této Vizity nevejdou – ani vypsáno.
Neomezeným pánem nad osudy ředitelů fakultních nemocnic i ostatních přímo řízených organizací je ministr. Neexistuje žádný výčet důvodů, pro které je možné ředitele odvolat. Vše je na libovůli ministra. Současně ovšem platí, že takřka neomezeným pánem nad svěřenou fakultní nemocnicí je její ředitel, který si sám vybírá náměstky i celý management.
Nad managementem neexistuje nic jako správní či dozorčí rada. Fakticky nulová je i moc lékařských fakult, které přitom v nemocnicích zajišťují výuku a přípravu budoucích lékařů. Ty mohou jmenovat a vybírat přednosty jednotlivých klinik, ale vliv na politicky jmenovaný management nemají.
V prosinci roku 2021 se Vlastimil Válek chystal na převzetí úřadu. Při té příležitosti slíbil, že po nástupu do funkce přesoutěží všechny ředitele všech přímo řízených organizací včetně fakultních nemocnic. „Rád bych, aby ředitelé a ředitelky těchto organizací, tedy i fakultních nemocnic, měli možnost představit svoje vize, pokud nebudou chtít pokračovat, aby měli možnost se do konkurzu nepřihlásit. A samozřejmě nevylučuji, že se mohou objevit noví kvalitní kandidáti či kandidátky na tato místa,“ prohlásil. Je to další z mnoha Válkových nesplněných slibů.
Z dvanácti stávajících ředitelů velkých fakultních nemocnic jich Válek do funkcí jmenoval pět, ale do toho se počítá i současná ředitelka Motola Lucie Valentová-Bartáková nebo šéfové hradecké fakultky či Ústřední vojenské nemocnice, jejichž předchůdci odešli z funkce na vlastní žádost. Personální zemětřesení fakultní nemocnice po Válkově nástupu navzdory slibům nezasáhlo. Jestliže teď Válek slibuje, že si jednotlivé ředitele pozve v příštích týdnech na kobereček, je to už hodně opožděné gesto.
Při tomto nastavení pravomocí je zřejmé, že za dění ve fakultních nemocnicích má přímou politickou odpovědnost právě ministr zdravotnictví. Touto optikou by vypuknutí obřího korupčního skandálu v největší nemocnici mohlo být docela dobrým důvodem pro demisi.
Na druhé straně je pravda, že politická odpovědnost za Miloslava Ludvíka je celkem rovnoměrně rozložena mezi 17 ministrů, které v čele Motola přežil. A ztrestat zrovna toho, za jehož působení skandál praskl, by bylo přece jen trochu nefér.
Přesto je Válkův přístup ke kauze podivuhodný. Odvolání Ludvíka a uplatnění „presumpce viny“ bylo pochopitelným krokem. Méně pochopitelné už byly jeho vývody, že „mafiánské praktiky“ zkrátka nebylo možné odhalit. „Není v možnostech běžných auditů takovou věc zjistit,“ prohlásil Válek a následně se pochválil, že s pomocí orgánů činných v trestním řízení „zlikvidoval hydru“.
Otevřenější přiznání naprosté bezmoci vůči organizaci, kterou jeho úřad zřizuje a má kontrolovat, si lze těžko představit. Přesto Válek nepřišel s žádným lepším nápadem, než že by se nebránil diskuzi o omezení funkčního období ředitelů. Tady stačí připomenout, že Ludvík sice vedl Motol 25 let, ale třeba řediteli Vladimíru Dbalému stačilo k vytvoření obřího korupčního skandálu šéfovat Nemocnici Na Homolce pouhých šest let. Takže délka mandátu asi nebude všechno.
To, co fakultní nemocnice zoufale potřebují, je kontrola. Pokud ji nejsou schopny zajistit současné mechanismy, což nejsou, bude nutné se vrátit k debatám o hlubších změnách. Ty jsou poněkud zdiskreditované nepovedeným pokusem s „veřejnými neziskovými ústavními zdravotnickými zařízeními“ za Davida Ratha i bezvýslednou debatou o univerzitních nemocnicích za ministra Tomáše Julínka.
Nepomáhá ani to, že Julínkovu myšlenku univerzitních nemocnic se v roce 2017 v souladu s programovým prohlášením Sobotkovy vlády pokoušel oživit tehdejší ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík.
Nicméně základní myšlenky obou návrhů dávaly smysl – postavit nad management fakultní nemocnice orgán (radu), který bude zastupovat širší spektrum zájmů než jen momentální politický postoj Ministerstva zdravotnictví.
Návrhy byly pestré. Shodovaly se v silnějším zastoupení univerzit, ale někdy zmiňovaly i zástupce krajů, Ministerstva financí, odborných společností nebo České lékařské komory. Všechno je k diskuzi a všechno působí racionálněji než současné nastavení, které stoprocentně spoléhá na osobní integritu a korupční odolnost manažerů, jimž rukama protékají velké miliardy.
Kauza Motol ukázala, že české zdravotnictví si tuhle debatu dluží. Současná vláda už tenhle dluh nesplatí, ani by to neměla zkoušet. O zoufalé pokusy spíchnuté na poslední chvíli nikdo nestojí a uvidíme je ještě v jiných oblastech (tipoval bych přinejmenším odměňování zdravotníků). Příští kabinet by ale rizika plynoucí ze současného nastavení fungování fakultních nemocnic přehlížet neměl.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
