Vizita: Dnešní medici nechtějí zemřít v práci. Trápí je i podmínky pro ženy

Velkým tématem nedávno ukončeného protestu českých lékařů byly také prestiž a atraktivita medicíny a lékařského povolání.

„Ke studiu medicíny se hlásí lidé, kteří chtějí hlavně pomáhat lidem a příliš při tom nepřemýšlejí o prestiži lékařského povolání,“ myslí si proděkan pro studium a výuku na 3. lékařské fakultě UK David Marx.

Ve druhé části rozhovoru, který poskytl pro newsletter Vizita, mluví také o feminizaci oboru, na kterou systém špatně reaguje, přestože jde o letitý trend. „Za absurdní pokládám výrok profesora Pafka, že je feminizace dána tím, že medicína má nízkou prestiž,“ říká Marx a dodává, že počet přihlášek na lékařské fakulty stejně jako podíl žen v oboru je už dlouhá léta stále zhruba stejný.

Vy jste v denním kontaktu s mediky. Jaký ohlas vlastně měl protest na fakultách?

Ta akce měla mezi studenty velkou podporu. Generačně mají s mladými lékaři společnou touhu nezemřít v práci. Chtějí mít čas pro sebe, na rodinu. To není jenom v České republice a jenom ve zdravotnictví. To je celosvětový trend, tak to prostě je.

Velmi silně studenti podporují zvýšenou pozornost věnovanou feminizaci ve zdravotnictví. Kolem 65 procent našich studentů jsou ženy, na ostatních fakultách je to podobné. Není to vůbec nic nového, to je dlouhodobý trend. Fakt, že až do důchodu průměrná lékařka nedosáhne průměrně stejného platu nebo mzdy jako průměrný lékař, je varující. Je to známka neprofesionalismu systému, protože on se zjevně – podobně jako v případě geriatrických lůžek – nepřizpůsobuje společenské skutečnosti.

Za absurdní pokládám výrok profesora Pafka, že je feminizace dána tím, že medicína má nízkou prestiž. Když se podíváte na počty přihlášek na lékařské fakulty za posledních 15 let, tak ty rozhodně neklesají, spíše jsou stabilní, nebo stoupají. A poměr muži–ženy je pořád stejný.

Ale pro mediky je podstatně důležitější stabilnější systém vzdělávání. I to souvisí s nerovností mužů a žen. Horší výdělky žen nejsou dané tím, že mají menší hlavu nebo že jsou pomalejší. Je to dané tím, že v Česku většinou s dítětem zůstává doma žena. A systém specializačního vzdělávání lékařů je u nás nastaven strukturálně. To znamená, že lékaři musí, než získají specializaci, strávit pět měsíců na tomhle oddělení, sedm měsíců tady a dva roky tamhle. Ženy sice mohou během rodičovské dovolené pracovat na nižší úvazky, ale objem té praxe se započítává ve výši úvazku. Takže když mají třeba 0,2 úvazku, tak se jim ta potřebná doba zpětinásobí.

Takže tam, kde lékař na plný úvazek musí strávit sedm měsíců, musí lékařka na pětinový úvazek strávit skoro tři roky?

Ano. Že se s tím zákonodárci snažili něco udělat, o tom svědčí jedno kouzelné ustanovení vzdělávacího zákona: Osobě, která se připravuje na specializaci v dětském lékařství a pečuje o dítě, se ta péče o dítě započítá jako tři měsíce specializační přípravy. Což je úplně absurdní. To je, jako by se řeklo, že když někdo nosí brýle, tak se mu odečtou tři měsíce z přípravy na oční lékařství.

Nicméně dávalo by smysl, pokud by ten strukturální systém byl nahrazen – zcela, nebo aspoň částečně – systémem kompetenčním. To znamená, že lékař se musí během „kolečka“ na interně naučit to a to, a prokázat, že to umí. Ne tam být čtyři nebo sedm měsíců, ale něco tam skutečně zvládnout. A můžeme říct, že tam současně musí být alespoň dva měsíce. Tím by se za vzdělávací trajektorie výrazně zrychlila. A pomohlo by to i systému, protože při současném nastavení nemají rodiče malých dětí zájem ty malé úvazky dělat.

Změnou vzdělávání bychom mohli ukázat, že uvažujeme strategicky. Že si uvědomujeme, že musíme systém přizpůsobit jeho feminizaci. Ta bude pokračovat, protože nic u nás ani v sousedních zemích nenasvědčuje tomu, že by se ten trend nějak obracel.

Já bych viděl jako velký krok dopředu přijetí standardů pro specializační vzdělávání, které vydala Světová federace pro lékařské vzdělávání. Tam jsou popsané alespoň v obecných rámcích základní činnosti. Ale za zásadní považuji především přechod ke kompetenčnímu vzdělávání.

Část debaty kolem protestu byla věnována i atraktivitě medicíny jako oboru. Máte pocit, že samotný protest k té atraktivitě přispěl, jak tvrdili jeho protagonisté, nebo jí spíš uškodil?

Lidé se o studiu medicíny rozhodují v době, kdy jim je 17 nebo 18 let. Neřeší prestiž. Jsou nesmírně sociálně citliví, řada jich hledá určité vzrušení, dívají se na seriály jako Scrubs a další. Když se ptáme na motivaci, tak tu a tam slyšíme, že je to stabilní povolání a že jim nehrozí nezaměstnanost. Pár uchazečů má rodiče, kteří mají ordinaci, a oni v tom chtějí pokračovat.

Ale drtivá většina z nich jsou mladí, nadšení lidé, kteří chtějí pomáhat a baví je to. I proto, že v tom vidí intelektuální stimulaci.

A širší veřejnost posuzuje lékařský stav jako celek spíš na základě svých zkušeností s lékaři a sestrami. Proto je v sociologických výzkumech prestiž lékařského a sesterského povolání trvale hodně vysoko, ne-li úplně první.

Je to tak. Jenom nevím, jestli na to celý systém trochu nehřeší. Systém z pohledu pacienta funguje, osobní zkušenosti jsou většinově dobré. Pak je těžké vysvětlit ty vnitřní strukturální problémy a vyvrátit pocit, že i kdyby bylo zdravotnictví náhodou o trochu horší, tak bude pořád velmi dobré.

Je v české nátuře počkat, až přijde opravdu citelná krize, a až potom hledat řešení. Teď vlastně taková malá krize vznikla a nějak se uhasila. Ale bez strategického řešení včetně edukace veřejnosti se prostě neobejdeme.

Mnoho věcí je ve skutečnosti jinak, než navenek vypadají. Když přijdete s nápadem, že by se nějaká menší nemocnice transformovala na následnou péči, tak se z toho okamžitě stává politikum. A ti, kteří mluví za občany, začnou strašit, jak se budou v širokém okolí válet mrtvoly na chodnících, protože – například – v Sušici nebude chirurgie.

Když se ale pak podíváte, kam jdou lidé ze Sušice, když je jim opravdu špatně, tak obvykle míří jinam. Protože slyší ten hlas lidu, který říká „tam radši nechoď, tam ti moc nepomůžou“. A oni hlasují nohama. Ale politická realita pořád udržuje i tahle pracoviště. Což je zase nefér k těm, kteří nemají tolik informací. Takže systém tak, jak existuje, v sobě má i prvek asociálnosti.

A i když to tak na první pohled nevypadá, tak on zase tak úplně dobře nefunguje. Jedním z parametrů kvality systému je takzvaná rovnost výstupů, ekvita. To znamená, že když někdo dostane infarkt tady před vinohradskou nemocnicí v Praze, zatímco úplně stejný někdo dostane infarkt v Kardašově Řečici, tak se musejí oba za stejnou dobu vrátit do práce.

Zrovna u akutního infarktu to docela dobře funguje. Ale jsou stavy, kdy dostupnost péče není příliš dobrá ani ve velkých městech, ale pořád je tam radikálně lepší než v odlehlejších oblastech. Teď se aktuálně třeba hodně mluví o psychiatrii a pedopsychiatrii, ale také v revmatologii se dostupnost péče výrazně liší napříč republikou.

To zase souvisí se strategickým uvažováním. Takže pokud by ten mývalí protest vedl k tomu, že se začnou plánovat nějaká strategická opatření, tak zaplaťpánbůh za to. Ale já to v té dohodě moc nevidím.

O regionálních mezerách v péči se mluví. I o tom, že lékařů je početně dost, ale jaksi nejsou tam, kde by ideálně měli být. K umístěnkám, jimiž stát šíboval doktory, kam bylo zrovna potřeba, se asi nikdo vracet nechce. Dají se mladí lékaři, medici motivovat k tomu, aby šli dělat pediatry do Karlovarského kraje?

Nejdřív se musí analyzovat, co od toho ty lékaře odrazuje. A peníze to nejsou. Obce i kraje umějí nabízet docela velkorysé pobídkové sumy, byty a podobně. Často je to nedostupnost kvalitních škol či školek, kroužků pro děti.

V tom nejsme sami. V Británii už před pěti nebo šesti lety zjistili, že praktici v odlehlejších částech země stárnou a ubývají. A zavedli na některých lékařských fakultách vzdělávací větev pro praktiky odlehlých lokalit. Takže navíc k tomu, co se běžně učí, mají část výuky přímo tam, seznamují se s prací, seznamují se s pozitivy i negativy těch oblastí. Existuje i ekonomická podpora. A někteří z nich se postupně ztotožní s tou rolí.

To může být jedna motivace. Druhá, se kterou třeba pracujeme my, je větší spolupráce lékařských fakult s nemocnicemi v regionech. Roli může hrát i to, co dělá myslím velmi dobře jihočeský krajský zdravotnický holding. Mladí doktoři rotují po různých nemocnicích, takže jsou využitelní napříč krajem, nejsou fixovaní na jednu nemocnici.

Budeme mít za rok rozumnější strukturu nemocnic a rozumný zákon o odměňování zdravotníků?

Rozumnější strukturu nemocnic asi mít nebudeme, to je na delší čas, ale mohli bychom mít nějaký plán. A jestli budeme mít zákon, to je možné. Byl bych ale velmi nerad, aby se to stalo jakousi hračkou v rukách lékařské komory.

Ovšem zdá se, že komora je v tuto chvíli jediná, kdo má jasnou představu, co tam chce mít napsáno.

Přitom to není objevení kola. Můžeme se podívat, jak to dělají v Německu, v Nizozemsku… A pořád doufám, protože se to píše i v programovém prohlášení vlády, že by se mohla posílit míra spoluúčasti. Myslím, že pro populaci by to bylo pochopitelné a pro „mývaly“, kterými jsme začali a jimiž také skončíme, by to byl také silný signál. Protože právě na ně dopadá největší váha těch banalit, ale i těch závažných případů, které dnes chodí do nemocnic.

V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.