Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Prosincová dohoda, která ukončila protest „mývalů“, obsahuje závazek sjednotit odměňování ve všech nemocnicích a upravit jej speciálním zákonem. Nejednou jsem psal o tom, že ministr zdravotnictví vůbec neví, proč tenhle paragraf v dohodě je – kromě toho, aby mu Milan Kubek a Martin Engel dali svatý pokoj.
Ministr Vlastimil Válek se o odměňování lékařů nikdy nezajímal. A nikdy ho samozřejmě ani nenapadlo, že by byl dobrý nápad, aby ve všech nemocnicích od velkých fakultních po nejmenší soukromé platily stejné platové tabulky. Kdyby ho někdy něco takového napadlo, pravděpodobně by nedělal politickou kariéru v TOP 09, ale spíš v KSČM, možná ještě u sociálních demokratů, ale i tam spíš za Paroubka než za Sobotky.
Přesto se nyní stává hlavním proponentem změn v odměňování lékařů podle odborářských not, na jaké si netroufli ani ministři levicových vlád. Válka nám líto být nemusí, ten si za to může sám. Zdravotnictví nám líto být může, protože výsledky aktuálních sporů mohou už tak dost zraněný systém hodně zabolet.
V dnešní Vizitě bych ale chtěl žehrat nad něčím trochu jiným. Na celé debatě o novém zákonu o odměňování je totiž fascinující ještě jedna věc, pro české zdravotnictví příznačná – bídná práce s daty. Ukazuje se, jak špatně je český systém podložen použitelnými daty, jak je roztříštěný a jak je těžké se v něm zorientovat.
Jeden příklad za všechny – modelování dopadů navrhovaných změn v odměňování vypadá v podání Ministerstva zdravotnictví jako nejvyšší liga jaderné fyziky. Zatímco ministerský návrh by znamenal zvýšení nákladů zdravotních pojišťoven zhruba o pět miliard, odborářský návrh indexace základních platů mezi 1,5násobek a trojnásobek průměrné mzdy by prý přišel na něco mezi 43 a 53 miliardami korun. „Střední“ návrh lékařské komory dosud model nedokázal sežvýkat. To jsou pozoruhodné počty.
Trochu to připomíná rok 2010, kdy během akce Děkujeme, odcházíme kdosi položil Ministerstvu zdravotnictví záludnou otázku, kolik je vlastně v Česku lékařů a kolik jich pracuje v nemocnicích. Ukázalo se, že to nevíme.
Víme, kolik je členů lékařské komory, jenže tam jsou všichni včetně těch neaktivních. Víme, jak to vypadá v nemocnicích s počty úvazků, ale to zase pramálo vypovídá o skutečném počtu fyzických osob, protože mnoho českých lékařů má své kariéry výhodně poskládané z mnoha zlomkových úvazků na různých pracovištích, a ještě je zvládnou skloubit se soukromým byznysem. A tak dále.
Za těch 13 let se datová báze české debaty o zdravotnictví přece jen o něco vylepšila, ale když dojde na zdánlivě banální otázku „když budou brát všichni doktoři tolik peněz, kolik to bude stát celý systém?“, jsme zase v koncích. Úvazková mozaika je pořád podobně neprostupná.
A tak ministerstvo na výzvy komory a odborů produkuje nějaká čísla (zmíněných pět, případně padesát miliard), ale raději už neříká, jak se k nim dobralo. Následně ministr představí novinářům úžasně složitou několikastránkovou tabulku koeficientů, v níž jsou rozepsány výplaty pro lékaře v každém roce jeho kariéry, a považuje to za zajímavý příspěvek do debaty.
Nemám ve Vizitě ambici tenhle spor rozseknout. Myslím si, že k němu především nikdy nemělo dojít, a veřejně dostupná data nejsou dostatečná pro vytvoření hodnověrného modelu. Na druhé straně neuškodí si ukázat, jak je vykolíkované hřiště, na němž se hra o odměny koná. To mávání miliardami by totiž mělo mít nějaký kontext, jinak to bude standardní politicko-odborářská šaráda.
Kvůli unikátnímu systému fungování českého zdravotnictví nemáme ani na konci července souhrnná data o hospodaření nemocnic za loňský rok, tak si musíme vystačit s rokem 2022. Což tolik nevadí, protože ten už nebyl poznamenán covidovými zkresleními, a je tedy porovnatelný třeba s předcovidovým rokem 2019.
V roce 2022 vydaly všechny nemocnice akutní péče na platy a mzdy svých zaměstnanců 124,6 miliardy korun, což je o 30 procent víc než v roce 2019. Tento růst svou dynamikou hravě předčí jak růst ekonomiky, tak inflaci. Nemocniční výplaty nicméně vykázaly o něco menší dynamiku růstu než celkové náklady systému veřejného zdravotního pojištění, které ve stejném období vzrostly o 35 procent, a také než náklady pojišťoven na péči v nemocnicích, které vyskočily o 43 procent.
Je 124,6 miliardy hodně, nebo málo? Jak se to vezme. Je to kupříkladu 56 procent všech nákladů zdravotního pojištění na nemocniční péči v daném roce. Jinými slovy z každé stovky, kterou zdravotní pojišťovna v roce 2022 poslala do nemocnice jako úhradu za péči o své klienty, jde 56 korun na výplaty zaměstnanců nemocnice. Tento podíl proti roku 2019 docela znatelně poklesl – tehdy to ještě bylo 62 korun z každé stovky.
Z toho vyplývá, že covidový nárůst nákladů na nemocniční péči nešel úplně celý jen do výplat, ostatně jsem už i ve Vizitě psal, že nemocnicím po covidovém období dost zbylo.
Je to ale samo o sobě důvodem rozjíždět kampaň za další masivní přidávání? Odboráři, a pro účely těchto úvah mezi ně počítám i prezidenta lékařské komory, si přirozeně myslí, že ano. Ředitelé nemocnic si přirozeně myslí, že ne, zatímco ministerstvo se snaží zastávat oba postoje naráz. A zdravotních pojišťoven a jejich klientů, kteří to celé budou nakonec platit, se nikdo neptá.
Každopádně pokud odboráři skutečně navrhují navýšení výplat o 40 až 50 miliard, představovalo by to nejméně třetinový skokový nárůst personálních nákladů nemocnic. To je samozřejmě nereálné.
Na druhé straně – ten odhad nákladů pochází od Ministerstva zdravotnictví, jehož záměrem v jednání je samozřejmě vykreslit návrh jako nereálný. Jak se ministerstvo k rozpětí 43 až 53 miliard dobralo, vůbec nevíme.
Je to dost zvláštní. Ministerský návrh, jehož cílem je srovnat výplaty včetně přesčasů na 1,5násobku až trojnásobku průměrné mzdy, vychází na pět miliard. Odborářský návrh, jehož cílem je srovnat výplaty na 1,5násobku až trojnásobku průměrné mzdy za základní pracovní dobu bez přesčasů, vychází desetkrát dráž. A to přesto, že technicky navrhuje stejné peníze za objem práce, který je proti ministerskému návrhu o pětinu nižší.
Řešení této matematické záhady zůstává prozatím skryto v hlubinách tajemného modelu, jímž ministerstvo jednotlivé návrhy posuzuje. Zatím to nepůsobí moc věrohodně a nevypadá to, že by se rýsovala nějaká dohoda. Natož taková, z níž by mělo prospěch zdravotnictví jako celek. Tak uvidíme, jestli to bude na podzim zase mýval, nebo nějaké jiné zvíře.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
