Článek
Prvním krokem k rehabilitaci Františka Ladislava Riegra (1818–1903) se stal nedávný sborník „Vůdce národa“ od autorů z pěti zemí. Mimo jiné popisuje, jak se stalo, že mlynářský syn Rieger přestoupil na pravou část politického spektra někdejší habsburské říše. A tím předurčil, že také v demokratické politice Československa i Česka převládl konzervativní přístup. Hlavní roli přitom sehrála náhoda.
Historik Jan Křen nikdy nepřeceňoval habsburskou monarchii ani roli Čechů na jejím rozvoji, přesto ve svých spisech připomíná ústní tradici, podle níž se nejlépe žilo „za starého Rakouska“. Za vznik této tradice mohou Habsburkové děkovat vládě hraběte Eduarda Taaffeho, pána na západočeských Nalžovech, jehož konzervativní vláda řídila předlitavskou část Rakouska-Uherska v letech 1879–1893.
České země tehdy zažívaly nevídaný ekonomický vzestup, díky tomu mohyl být položeny základy sociálního státu včetně nemocenského pojištění. Zároveň Češi v té době dosáhli mimořádných úspěchů při snaze o rovnoprávnost s Němci, třeba zřízením nezávislé české části Karlovy univerzity a zavedením češtiny jako druhého úředního jazyka. Prahu tehdy ozdobily nové reprezentativní stavby včetně Národního divadla, Národního muzea a Rudolfina. Zároveň Češi získali pod kontrolu zemský sněm. Nic z toho by se nestalo bez Riegra, zakladatele hospodářských i kulturních spolků, ale především politika.
Před rokem 1879 přitom česká národní reprezentace zažívala období frustrace. Pod vedením Františka Palackého žádala přestavbu rakouského císařství na federální stát, kde mělo vedle Rakouska své místo i České a Uherské království. Ovšem zatímco Maďaři dosáhli v roce 1867 svého, české požadavky dokázala německá Liberální strana na vídeňském dvoře zablokovat. Palackého Národní strana, známá i pod názvem Staročeši, na to reagovala obstrukcemi, tedy tím, že se neúčastnila práce poslanecké sněmovny ve Vídni, ani když její členy mohli od roku 1873 přímo volit občané všech rakouských zemí.
Také proto se v letech 1873–79 vídeňská vláda opírala o německé liberály. Bývali někdy nazýváni stranou Sjednocené levice, protože své liberální reformy včetně nové ústavy a voleb do sněmovny prosazovali proti konzervativní, tedy spíše pravicové šlechtě. To se jim také díky kompromisům s císařským dvorem podařilo. Z pohledu současníků i historiků je pozoruhodný fakt, že se německá levice nikdy nedohodla se Staročechy, jejichž vedení po Palackém převzal liberálnější, levicovější Rieger. „Kdyby se Češi skutečně dohodli s Němci, mohli západní část monarchie řídit bez ohledu na císaře, stejně jako Maďaři tu východní,“ připustil později dokonce arcivévoda František Ferdinand.
Klíčovou překážkou byl vždy postoj Němců z Čech i Moravy, kteří trvale odmítali přistoupit na jakékoli národní vyrovnání s českými nacionalisty. Jeden z důležitých autorů sborníku o Riegrovi, rakouský historik Lothar Höbelt, popisuje, jak se tuto překážku Riegrovi podařilo téměř odstranit v roce 1878. Koncem října navštívil vesnici Emmersdorf v Korutanech, kde s vlivnými liberály Adolfem Fischhofem a Michaelem Etiennem dohodl tzv. Emmersdorfské memorandum. Mimo jiné se v něm mluvilo o nezbytnosti zákona, který by zrovnoprávnil Čechy s Němci a zavedl v rámci monarchie autonomní vládu českých zemí. Rieger na oplátku slíbil, že jeho poslanci podpoří v Říšské radě liberální reformy včetně zrušení poslaneckých míst rezervovaných pro šlechtu.
Ze zpětného pohledu lze těžko říci, do jaké míry myslely obě strany memorandum vážně. Nakonec však dohodu nedodrželi němečtí liberálové, přesněji řečeno, vyrovnání s Čechy odmítl už třetího prosince šéf jejich poslanců Eduard Herbst, původem ze Žatce. Využil k tomu průhlednou záminku, že Češi nechtějí pojmenovat nový pražský most podle arcivévody Rudolfa a místo toho trvají na Palackém.
Emmersdorfské memorandum však žilo dál svým životem. Vzbudilo poprask mezi šlechtou, která se obávala, že ji Rieger a Staročeši skutečně chtějí zbavit vlivu, proto jim navrhla alternativu. Pragmatický Jiří z Lobkowicz, známý pod přezdívkou Gox, oslovil Riegra a slíbil, že splní přinejmenším část národních požadavků, pokud Češi naopak pomohou svrhnout liberální vládu. S dohodou souhlasil i císař František Josef a Riegrův český klub poté dodal nejvíc poslanců do koalice známé jako Železný kruh pravice. V květnu 1879 pravice podpořila vládu hraběte Taaffeho, udržela ji skoro 14 let, a vláda značnou část slibů Čechům splnila.
Češi si příslovečné „staré zlaté časy“ za Taaffeho užívali. Osmdesátá léta předminulého století byla vrcholem dějin celé monarchie, nepochybují moderní historici v čele s Johnem Boyerem z univerzity v Chicagu. Málokdo však dosud přiznal zásluhy Františka Ladislava Riegra.
Z pohledu německých liberálů Češi „podporou šlechty“ v roce 1879 poškodili své vlastní zájmy a posloužili jako „užiteční idioti“. Tento názor razil například uznávaný publicista Richard Charmatz, podle kterého feudálové v roce 1879 zabrali bezostyšně sněmovnu provázeni zástupem poddaného lidu (Riegrem a jeho poslanci).
„Vůdce národa“ Rieger se paradoxně nezavděčil ani samotným Čechům. Při volbách v roce 1891 jeho Staročechy takřka vymazala z politické mapy revolta levice vedené liberální mladočeskou stranou, která Riegrovo jednání o kompromisu s českými Němci odsoudila jako zradu národa. Při tehdejších nacionálních bouřích dokonce studenti vytloukli okna Riegrova pražského bytu.
Přesto liberální Mladočeši anebo Radikální pokroková strana, která se od nich odštěpila, nenašli vlastní recept, jak v monarchii prosadit národní zájmy. Dalšími a dalšími spory s německou liberální levicí se v rámci rakouského politického spektra také oni postupně přesouvali napravo na místo uvolněné Riegrovou stranou. Jak uzavírá svůj příspěvek historik Höbelt, v časech Železného kruhu pravice dosáhl vliv českých stran na starorakouskou politiku nejvyšší úrovně.
Riegrův příklon ke konzervativní pravici a jeho vstup do vídeňské sněmovny byly první, přitom pozitivní zkušeností Čechů s moderní demokracií a staly se příkladem do budoucna. Konzervativci z agrární strany dominovali první republice, pravice určuje také hlavní proud polistopadové politiky. Dnes to došlo tak daleko, že se všechny parlamentní strany nějak hlásí k pravici, pravému středu, případně pravicovému populismu. O vděčnosti k „vůdci národa“, který stál na počátku všeho, přesto ani v 21. století nemůže být řeč.
Jeho cestu do zapomenutí ilustruje historie pražských místních názvů. Riegrovy sady si své jméno ponechaly, ale meziválečné Riegrovo náměstí na Novém Městě se dnes jmenuje po Jiráskovi, v Karlíně připomíná Břetislava Lyčku, který pomáhal parašutistům při atentátu na Heydricha, v Nuslích nese jméno bratří Synků z komunistického odboje. Už neexistuje Riegrovo nábřeží ani šest ulic v různých pražských čtvrtích. Útěchou slavného státníka zůstaly jen předměstské Klánovice. Do roku 1974 tu nesla Riegrovo jméno ulice v centrální poloze u kostela, která se dnes ovšem jmenuje po staviteli místních lázní Rudolfu Utěšilovi. Přesto klánovičtí nezapomněli a po pádu komunismu se Rieger stal alespoň patronem malé uličky na okraji obecního katastru.
Větší štěstí měl jeho klíčový politický partner Jiří z Lobkowicz, podle kterého se dnes jmenuje jedno z vinohradských náměstí.
