Článek
Moji rodiče měli lyžařskou školu ve Vysokých Tatrách. Ve Smokovci, na Jakubkově louce. Je možné, že mnozí z vás na tom svahu někdy lyžovali. Je dokonce možné, že některé z vás anebo děti některých z vás jsem učil lyžovat.
Bylo to v dobách kolem přelomu tisíciletí, kdy umělé zasněžování buď téměř neexistovalo, anebo pokud existovalo, rozhodně nebylo standardem. A hlavně nebylo potřeba. Tedy většinou.
Někdy v období před Vánoci totiž obvykle napadl sníh. Vždycky jsme na to čekali. Napadne? Nenapadne? Jak budou vypadat Vánoce?
Jednou, to už jsem byl na gymnáziu, mi rodiče řekli, že mi koupí zimní boty, jen pokud nasněží. Ne snad, že kdyby nebyl sníh, tak bych je nepotřeboval. Jednoduše proto, že neměli peníze. No a tak jsme čekali. A několik dní před Vánoci skutečně začalo sněžit.
Sníh rozhodoval o všem. Když napadl, bylo dobře. Znamenalo to, že vleky pojedou, turisti přijedou. Oni budou lyžovat, my je budeme učit. Budou peníze. Ne miliony, jenom peníze. Například na zimní boty.
Když sníh nenapadl, bylo zle. Sice jsme potom měli přes Vánoce víc času, ale neměli jsme ho čím vyplnit. Věděli jsme, že máme pracovat, ale nepracujeme. Byli jsme nervózní. Čekali jsme na sníh. Vlastně jsme ani nevěděli, co máme dělat, protože přes Vánoce jsme vždycky hlavně pracovali. Nejsledovanějším programem byla předpověď počasí.
Takže pokud sníh napadl, byly to dobré vánoční svátky. Pokud si tedy pod dobrými vánočními svátky představujete práci, práci, práci… a pak spát.
Vstávali jsme v sedm. Všechno jsme připravili a připravit se muselo opravdu všechno. Pracovní větrovky instruktorů jsme prali doma. Když nasněžilo moc, bylo potřeba sníh ještě před začátkem provozu ušlapat. Nejpozději v osm odchod z domu. Návrat nejdřív v půl páté, už za hluboké tmy. Potom, možná kolem šesté, byl konečně čas na ty opravdové Vánoce – tedy na vaření, na koláče, na pohádky v televizi. Akorát se už nikomu nechtělo a nikdo neměl síly. Navíc jsme věděli, že zítra to bude stejné.
Byly to krásné Vánoce a jiné jsem poznal až někdy na vysoké škole.
Tatranský paradox spočívá v tom, že ještě „den předtím“ je všude klid a pokoj. Lidí je málo, jsou-li vůbec jací, auta skoro žádná. Život plyne běžným tempem turistického střediska, v němž skoro žádní turisti nejsou. Neboli žádným tempem. Celým centrem Starého Smokovce můžete v téhle době klidně projít i třikrát a vůbec nikoho nepotkat.
A pak, přes noc, někdy kolem 26. nebo 27. prosince, podle toho, jak vycházejí dny v týdnu, se to stane. A tam, kde včera nebyl nikdo, jsou najednou všichni. Tam, kde nebyla žádná auta, jsou najednou zácpy. Plná nejsou jen parkoviště, ale dlouhé kilometry aut lemují po obou stranách tu jedinou silnici, která Vysokými Tatrami vede. Najednou je všude hluk a pohyb a lidé. Stovky, tisíce lidí.
Takhle to vypadá zhruba 10 dní. Říkáme tomu zlatý týden. Tehdy přiteče do Tater zdaleka nejvíc peněz.
Asi už chápete, proč bylo tak důležité, aby napadl sníh, a proč jsme každý rok zhruba od začátku prosince každý večer úzkostlivě sledovali předpověď počasí. Těch několik dní rozhodovalo o tom, jak bude vypadat celý rok.
Celé to začalo takhle: jednoho dne, když mi bylo 12 (nebo možná spíš 13), prostě přišel čas zapojit se do rodinného pracovního procesu. Charles Dickens by zaplesal, Oliver Twist by měl na trhu práce vážnou konkurenci.
Začínal jsem s výukou dětí (děti jsou nejlepší), ale za těch 15 let jsem učil všechny věkové kategorie lidí ze všech zemí. Němčinu a angličtinu jsem už ovládal, naučil jsem se plynule polsky i pár slov maďarsky. Ale opravdu jen pár. Dokázal jsem předstírat koverzaci v ruštině.
V devadesátých letech jezdili do Vysokých Tater Rusové s pytli plnými bankovek, přičemž neměli žádnou představu o jejich hodnotě. Zato byli velmi ochotni je utrácet. Jeden ruský kluk mi vyprávěl o tom, že jeho otec je podnikatel, a konkrétně že podniká s tanky a stíhačkami.
Rusové byli družní, takže když občas ráno začínali kávou s rumem, museli jsme také. Nebylo to lehké. Dávali spropitné ve výši měsíčních platů. Nebylo to lehké, ale bylo to příjemné. Zážitky s Rusy jsou nekonečné a většinou v nich nějakou roli hraje flaška vodky.
Když jsem učil Japonce, obuli si lyže špičkami dozadu a potom byli překvapení, že se pohybují – dozadu.
Učil jsem i jistého mimořádně mohutného pána z Ghany, který poprvé viděl sníh. Několik hodin jsem ho učil brzdit a zabrzdit, a když to konečně zvládl, opatrně jsem ho vypustil samotného. Najednou se řítil dolů svahem, na brzdění úplně zapomněl. Úkolem instruktora je takové řítící se těleso za každou cenu zastavit, tak jsem se mu postavil do cesty.
Jako tisíckrát předtím jsem se zapřel do svahu a chystal jsem se náraz ztlumit ramenem a kolenem. Ghanský lyžař mě vytrhl z lyží i s vázáním. Dopadl na mě a skončilo to zlomeným žebrem (mým). Ale na to jsme přišli až na konci zimy, kdy už bylo srostlé.
Samozřejmě že to bolelo. Samozřejmě že mě to píchalo a kašlal jsem, ale na takové věci prostě nebyl čas, rozhodně ne ve vánočním čase. Tehdy se často pracovalo tak, že ráno před devátou jsme si zapnuli lyže a vyzuli jsme se z nich ve čtyři. V lijáku, ve vichřici. Když měl někdo chvilku, skočil do bufetu pro párek v rohlíku a ten jsme snědli, když jsme čekali ve frontě na vlek.
Lyžařský instruktor je krásné povolání. Celý den si vlastně lyžujete, jste na čerstvém vzduchu – a pak za to dostanete zaplaceno. Zároveň však platí, že jen máloco vám zničí tělo tak, jako když učíte lyžování (možná ještě když pracujete jako vysokohorský nosič). Kolena, záda, páteř, o zlomeném žebru nemluvě. Zkuste se třicetkrát za den ohnout a zůstat ohnutí dvě minuty, zkuste desetkrát za hodinu zvednout ze země stokilové břemeno. Přičemž máte samozřejmě oba – vy i břemeno – na nohách lyže.
Navzdory tomu všemu je to opravdu krásné povolání. Někdy před koncem vysoké školy jsem s učením lyžování postupně skončil, ale znám lidi, muže i ženy, kterým je 60, dokonce i 70 let a pořád se výuce věnují.
Proč? Horolezci jsou zvyklí na otázku, proč na ty kopce lezou, odpovídat, že prostě proto, že tam ty kopce jsou. Instruktoři lyžování by asi řekli, že učí lidi lyžovat prostě proto, že učit lyžovat mohou.
No a já? Představte si, že pak zlatý týden skončil, skončily i vánoční svátky a vánoční prázdniny a já se po tom všem vrátil do školy. Tam už na mě čekali spolužáci, kteří velkou část Vánoc strávili poctivým studiem. Měli náskok. Ale v jistém smyslu jsem měl náskok naopak já.
