Článek
„Snižujeme počty úředníků,“ holedbá se ministr Vlastimil Válek na nejnovějším billboardu TOP 09, a to je ta chvíle, kdy je potřeba říct: Dost! Hon na úředníky, což jsou lidské bytosti, které tu dosud spokojeně žijí mezi námi, je potřeba zastavit. Ne o nich mluvit, jako by šlo o stavy lesní zvěře.
Úředníci (a úřednice, které generické maskulinum samozřejmě zahrnuje) se poslední dobou stali něčím na způsob veřejného nepřítele. Tón udávají právě politici: slibuje to – a ukáže se, že prakticky nikdy nesplní – každá vláda a každá partaj. Ale teď, jak se řeklo, že se má šetřit, nastalo úplné třeštění: méně úředníků! Koncentrace negativních konotací slova úředník dosáhla toxických hodnot.
Jde v podstatě, zatím jako předzvěst, o verbální pogrom na úředníky, úřadování, razítka a samozřejmě zlo všech zel tohoto světa, byrokracii. Už jen zbývá, aby poslední trumf vynesl Andrej Babiš: „Úředníci? Nechci ani jednoho!“
Ano, s „úředníky“ jazyk politiky někdy zachází podobně jako s „migranty“ nebo „nepřizpůsobivými“. Operuje se s nimi jako s množinou, která je příčinou našich nesnází, ale (ve skutečnosti bezvýsledný a marný) „boj s byrokracií“ nás před nimi a „úřední zvůlí“ ochrání. Tohle si vox populi přeje slyšet: těch lidí bude méně.
Je to nebezpečná, ale taky absurdní situace. Co si má pomyslet náš spoluobčan-úředník, když jde kolem toho Válkova billboardu? Radovat se? Bát? Stydět se? Volit TOP 09? Vystřelit se pro jistotu na Mars, protože získá dojem, že tam úředníci budou ve větším bezpečí než v Praze-Nuslích?
„Myslíme na budoucnost.“ Chudáci úředníci také.
Zadržte. Úředník, ať už si pod tím slovem představíme cokoli a ať už se úředníků politici dopočítávají jakýmikoli tabulkami, je důležité a užitečné povolání. Jestli jich bude méně, neznamená to pro kvalitu života v zemi samo o sobě nic dobrého, ani zlého, to bychom museli vědět víc. Je to jen volební slib. Koalice Spolu: „Počet úředníků klesne o 13 %“. Tečka.
Příběh o přespočetných a předůležitých, na formalitách lpících, zkostnatělých, zlenivělých, nadšení a pokrok brzdících úřednících je prostě klišé, které smrdí kolektivní vinou. Bohužel, koresponduje s naším jazykem. Propisuje se do toho, jak o úřednících mluvíme.
Změna se dá postřehnout třeba na paměti hřbitovů: z dob, kdy se na náhrobní kameny psávalo, kým nebožtík byl, se dochovaly tisíce „úředníků státní dráhy v. v.“ a podobných životních rolí, na které byli lidé očividně hrdí. Viz i „choť úředníka“ nebo „vdovu po poštovním úředníkovi“. Něco takového je dnes nemyslitelné nejen proto, že jazyk náhrobků se změnil, ale i proto, že úředníci nejsou tím, čím bývali. V našich očích, i vůbec.
Nebudeme si staré časy idealizovat, ale typ svědomitý úředník nebo dokonce přičinlivý úředníček vyčteme z filmů a knížek docela jasně. Franz Kafka byl úředník par excellence. Já nevím, ale dala si snad nějaká partaj za 1. republiky na plakáty „Méně úředníků“?
Úředníci mají tu smůlu, že nebyli a nejsou populární. Razítka nejsou populární. Úřední šiml a úřední moloch, tito sousedé z jedné a té samé pohádky, jsou všechno, jen ne populární. Úřadování je lopota, kopání strouhy, ne přestříhávání slavnostní pásky.
Proto se tak dobře skanduje a do soudného dne skandovat bude „štíhlý stát“. Proto se na úřady a úředníky tak dobře nadává, a vůbec není sporu, že někdy právem – stejně jako kolektivní vina, neexistuje ani kolektivní nevina úředníků. Mohou být pomalí, nepružní a omylní, v krajním případě úplatní. Pojem „byrokracie“, doslova vláda úředníků, se ale obsahově vyprázdnil. Na byrokracii a hlavně na byrokraty, a úplně nejlíp na anonymní byrokraty, se dá svést cokoli.
Temný vox populi: Neměli by úředníci místo úřadování dělat něco „pořádného“? Něco „konečně užitečného“?
Dopracovali jsme to tak daleko, že o úřednících hovoříme jako o nějaké podezřelé kastě a ze slova úředník se stává obětní beránek. Ale to už předbíhám: do oceánu českých floskulí se ponoříme až v některém z příštích Šuplíků. Děkuji za pozornost, milí čtenáři.
