Článek
Podzim života v tomto případě narazil na tvrdou realitu: seniory, pardon, jen domov pro seniory v Horní Lidči nechceme, odhlasovali tu občané v referendu. Dům se přitom už začal stavět. Projekt by zaplatily dotace obstarané starostou, který měl domov pro 25 lidí ve svém volebním programu.
Ale místní řekli: Ne. Vysvětlování proč se neobejde bez analýzy, jak se stářím a s po něm obvykle následující smrtí nakládá česká řeč. Více v dnešním jazykovém Šuplíku, vítejte.
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Mezi důvody, podle kterých se někteří hornolidečští rozhodovali, jsou i čisté ukázky tabu, která jsme si v souvislosti se stářím a smrtí společně osvojili.
Prý, shrnuto, na staré lidi není hezký pohled. Ehm. Budiž, řekněme že průměrný starý člověk splňuje průměrná estetická měřítka pohledů těch druhých méně než průměrný účastník reality show Love Island. Ale rozumíme si snad, že jedno je TV a to druhé realita, ze které nikam nepřepneme, OK? Víme, do které skupiny doopravdy patříme, anebo, jestli se toho dožijeme, neodvratně patřit budeme?
Argumentovat pohledem na stáří, to je trapas. Kdo se chce koukat na samé „hezké“ věci, ať si doma pustí bednu nebo tak něco, sorry. Raději dost.
Vyloženě místní důvody proti stavbě, jako je údajné zmenšení dětského hřiště, nejsme z redakce Šuplíku schopni posoudit, a ani to není náš obor. Pokud jde o zvýšený dopravní ruch, ať už zásobováním, návštěvami, nebo „sanitkami a pohřebáky“, odhadujeme, že při počtu maximálně 25 klientů by to tak dramatické být nemuselo. Ale voliči rozhodli tak, jak rozhodli.
Za zvláštní pozornost naopak stojí asociace kolem umírání a smrti, které s výsledkem referenda evidentně souvisejí také:
„Pro mě jako pro maminku dvou holčiček je to naprosto strašná představa, že se budou tak malinké děti muset každý den koukat na umírající seniory.“ „Představa, že moje děti se budou dívat na pohřební vozy, až začnou chodit do školy, pro mě byla strašná.“
Podtrhněme, že mělo jít o domov pro seniory, ne o hospic. A koneckonců i kdyby ano, vidina „každodenního koukání na umírající seniory“ a „pohřebních vozů“ je s vysokou pravděpodobností nafouknutá. Přehnaná.
Ale na druhou stranu - každý na ni má právo. Jestli se někdo obává, že děti traumatizují připomínky stáří, smrtelnosti a smrti, nebo i bližší setkání s nimi, je to názor a postoj, který má své příčiny. A jsme zpátky u zavedené verze „hezkého“ světa, kde „ošklivou“ skutečnost obestírá tabu.
Tahle bariéra je věkovitá a důkladná. Jde o celý jazykový systém, kterým si před stářím a smrtí zakrýváme oči. Skoro to vypadá, že kdybychom chtěli ten systém opravit a pustit do jazyka stáří a smrt jako životu rovnocenné položky, musíme předělat velkou část slovní zásoby. I s její oslavou života a plašením smrti.
Ne, netvrdíme, že společenský časopis Rytmus života se má přejmenovat na Rytmus života a smrti. To by asi nešlo. Ale že obojí nějaký „rytmus“ má a že ty rytmy i něco spojuje, je přece jasné jako den. To jen rytmus smrti je tabu.
Samozřejmě, že si chceme život užít, ne umrtvit. Důležité je, kde to žije, málokdo chce chodit někam, kde je mrtvo. Styl je jedině životní (viz lifestylové, ne deathstylové magazíny), hudba živá a životaschopné alternativy k čemukoli bývají příjemným oživením. Snad jenom lokální umrtvení se bere jako přínos, jste-li v rukou lékařů.
I terminus technicus „mrtvé duše“ byl asi trochu moc odvážný, takže se místo něj ujaly „černé duše“, což nicméně znamená totéž, co původně u Gogola.
Nevoláme tu po nějakém průlomu morbidity do českého jazyka. Nehodláme vést pohřební řeči. Redakční stanovisko Šuplíku: „Život je krásný, ale.“
Ještě jedna věc nás na referendu zaráží: Jak v něm asi hlasovali voliči ve věkové skupině cca 65+? Kolik z nich řeklo Ne, protože „na staré lidi (zvlášť takhle poránu u zrcadla) není hezký pohled“? Argumenty proti domovu přece působí až nápadně juniorocentricky, smíme-li tenhle pseudotermín objevit. Jak volili senioři?
Proti samotnému sociologickému eufemismu senioři nemáme naprosto nic; citlivě nezdůrazňovat, že někdo už není nejmladší (vítej, tabu!), je slušnost. Senior sice bývá relativně starý, až tak jako stařec či stařena, ale ani v nouzi nejvyšší už opravdu nepatří do starobince, fakt ne.
A to přesto, že předponu „staro-“ jinak bereme na milost. Jako celoživotní staromilci. Se staromódními a starosvětskými starousedlíky nemáme nejmenší problém, starožitnosti jsou náš obor, pijeme Starobrno - žádné tabu pro nás není nepřekonatelné.
Přitahuje nás všechno zastaralé a obstarožní. Dost bylo kultu mládí. Co na to rada starších? Život je krásný!
