Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Údajnou roztržku mezi Českem a Slovenskem musíme uvést na pravou míru. Nejvyšší čas. Než se to vymkne z rukou a skutečně se stane to, co tvrdí polský deník Rzeczpospolita: „Češi a Slováci spolu přestávají mluvit“. Kritická situace!
Ale houby. Naše jazykové vztahy jsou pořád na vynikající úrovni, naše řeč je pospolitá pořád stejně, ať se nějaké mezivládní konzultace konají nebo ne. To nemá souvis. A zatáhněme do toho klidně i Poláky, protože se nemůžeme nabažit, jak spousta jejich slov připomíná ta naše, akorát znamenají něco jiného. Rzeczpospolita republiku a piłka přece míč, respektive loptu.
Ano, po jazykové stránce je visegrádská čtyřka jako stůl s jednou nohou kratší, ale to se vědělo od začátku. Slov přejatých z maďarštiny máme poskrovnu a hlavně v gastronomii, i když i jinde se dají objevit perly, například takový bazmek. (Z maď. peszmeg – suchar, sušený chléb (základní potravina v armádě v 16.–17. století); v přeneseném významu věc nevalné hodnoty. Někdy mylně odvozováno z maď. basz meg!, uvádí Wikipedie a překládá Google jako fuck it!)
Abychom z toho nedělali guláš: že se Slováky naopak mluvíme víc než s kýmkoli jiným, je očividné. Protože se navzájem potřebujeme. Jazykové konzultace nelze pozastavit, jsou životní nutností.
V roce 1990 jsme si navzájem vyhlásili nelítostnou pomlčkovou válku, zakončenou – po jazykové stránce – katastrofálním příměřím a zkratkou ČSFR. Kvalitní kompromis se domluvit nedal: tak moc nám záleželo na tom, jak se bude stát v obou řečech pospolitých jmenovat. To byl přece důkaz, jak si vážíme slov – a to je dobře a to nás spojuje i po těch letech.
Nebo byste snad chtěli ztratit pevný středobod, ze slovenštiny v mžiku převzatý pouhým háčkem nad písmenem er? „Jak udržet při životě mnohdy poslední středobod kontaktů na malé vsi?“ Zbavit se venkovských obchodů a zbavit se slovakismů by bylo jedno a totéž: škoda.
Nebo takové slovo trma-vrma. O to přece nechcete přijít. Starší generace si bez ní hokej ani nedokážou představit. Mladší jí přicházejí na chuť. Mela před brankou, česky závar, chumel nebo skrumáž, což ale až trapně nevystihuje, oč doopravdy běží. Je to chladné, umělecký dojem nula, v porovnání s trmou-vrmou. Teprve to je ta správná zvukomalebná řežba: mantinely duní, tribuny bouří!
Slovo „progresivní“ má původně veskrze kladné konotace: na obzoru přece není nic jiného než „pokrok“, což je, pokud se z něj nestane zlaté tele, dobrá věc. I tomuhle ale Slováci rozumí lépe, takže jejich úspěšná strana se jmenuje Progresivní Slovensko, zatímco česká veřejná řeč si nechala vnutit slova „progresivisté“ a „progresivismus“ jako opovržlivou nálepku. Název Progresivní Česko by teď zněl jako ironie, nebo provokace – což je jen naše vlastní chyba.
Snad až moc progresivní je ovšem slovenský pravopis převzatých slov: samit („česky“ summit), softvér a dokonce, na to už jsem valil oči, paparaco („česky“ paparazzo). Takže možná ne ani tak progresivní, spíš temperamentní, moc se s tím nemaž a piš, jak to slyšíš…
Jednu opravdovou výčitku, která se sice netýká přímo jazyka, ale v Šuplíku si ji hlídáme, bych přece jen směrem na Slovensko měl: kdybyste si, milí přátelé, ráčili přejmenovat i ty poslední ulice typu Februárového víťazstva nebo Klementa Gottwalda, které tam pořád ještě máte. Nejen kvůli naší společné historii. Ale i ve vlastním zájmu. Tedy pokud vám, že jsem tak smělý, aspoň trochu vadí, když se váš demokraticky zvolený premiér chodí poklonit na hrob Gustáva Husáka. Možná to s těmi podivnými názvy ulic i nějak souvisí.
Hezký víkend všem.
