Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
České zasahování do slovenských vnitřních záležitostí je v plném proudu. Už dlouho. A je úplně jedno, že si na něj stěžují Robert Fico a jeho ministři. Stejně jako to, co a koho si pod tím zrovna představují. Jde totiž o mimopolitický a navíc obousměrný proces.
Redakce Šuplíku se rozhodla, že ho prozkoumá blíž. Ještě než vyjde jazykový dekret ministryně Šimkovičové (po tomto zákonodárném nápadu se ale nějak slehla zem).
Jde o zasahování do vnitřních záležitostí slovenštiny. Je úskočnější než všechny politické komentáře dohromady. Plíživé působení češtiny se odehrává 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A nic s ním nenaděláme.
Za invazi čechismů do slovenského jazyka bychom se i omluvili, kdyby to bylo k něčemu dobré, jako že není. Jestli je s radostí používat, nebo se jich štítit, to je jen a jen otázka svobody slova slovenských přátel, které si vážíme nade všechno ostatní.
Takže - když někdo z nich místo nátierka řekne pomazánka, místo listu „česky“ dopis nebo dokonce nosí brýle , a ne jak se sluší a patří okuliare, neodškrtneme si to jako další z řady českojazyčných triumfů.
Rozumíme, že někteří slovenští mluvčí jsou na tzv. správnost řeči háklivější, i proto, že přísun bohemismů do slovenštiny je vydatnější než výskyt slovakismů v češtině. Slovenské kulturní války se ale i tak (bohužel) vedou o jiná, vážnější témata, než je mechanické přebírání z českého slovníku.
Nebo to přátelé podceňují? Neměla by jazyková policie SR, až pořeší státní převrat, zakročit proti rozkladným výstřelkům typu kapesník namísto vreckovka, prádlo místo bielizeň a svatba místo sobáš? Kdo nemluví správně, ten si nezaslouží kartáč, nýbrž kefu. A tak dále, více v příloze jazykového zákona. Podtrženo červenou tužkou i ceruzkou.
Speciální případ je hmoždinka, kterýžto předmět slovenská Wikipedie představuje jako nespisovný (český) název pro stavební prvek, který slouží k upevnění šroubu do zdi, stropu nebo podlahy, ale i na jiné plochy. A vzápětí s chvályhodnou upřímností přiznává, že slovenský spisovný ekvivalent tohoto v praxi často používaného slova je léta předmětem sporů. Různé slovníky prý navrhují slova kolík, kotva, kotvička, klátik, tŕň, príchytka, zápustný kolík, zápustka, rozperka a rozperná kotva. Jenže každé z nich je dle Wiki problematické, protože buď znamená i něco jiného, anebo je příliš neurčité.
Čiže? Hmoždinka, po slovensky jednoducho hmoždinka.
Zasahování do vnitřních záležitostí češtiny je v porovnání s výše popsanými situacemi mnohem subtilnější. V podstatě není proti čemu se ohrazovat, a kdyby náhodou někdo tu potřebu měl - viz populární slova(kismy) jako dovolenkový, lyžovačka, být na vině -, snadno zjistí, že si za to můžeme sami. Takže klid.
Už úplně za čarou by byly námitky proti tomu, že česká a moravská města rodu ženského slovenština leckdy opatřuje rodem mužským. Takže ten Příbram, Olomouc, Vlašim i ten Chrudim (skloňovaný dle vzoru dub, tudíž 2. pád idem do Chrudimu). Za čarou by to bylo jednak proto, že se to netýká jenom nás, ale třeba i Paříže, a jednak proto, že tohle je svrchované území cizího jazykového systému. Cožpak kvůli tomu, jak zachází s českými názvy, prudíme dejme tomu mongolštinu?
Více o češtině & slovenštině:
Snad si někdo jako zasahování do vnitřních záležitostí nebude vykládat, když tu redakce Šuplíku složí slovenštině kompliment.
A to za sebevědomí, s jakým přistupuje ke vstřebávání angličtiny. Říkáme to i proto, aby nevznikl dojem, že slovenský jazyk se vyvíjí pod pokličkou zakřiknutých, malých poměrů a že se klepe strachy před každou novotou, obzvlášť když ta přichází z Čech.
Znamenitý slovenský odborný článek „Zdomácňování anglicismů jako problém pravopisu a postojů“ popisuje princip dominance přebírajícího jazyka. Čili to, aby slovo anglického původu plnilo v jazyce, jenž ho přebírá, jeho poznávací, dorozumívací a jiné potřeby. A slovenské východisko text shrnuje (nepřekládáme): Úplne „ľudovo“ by sme mohli hovoriť o uplatňovaní dvoch konvencií: „píš, ako počuješ!“ a „vyslovuj, čo vidíš!“ Tahle zásada dle autorů slovenštině umožňuje dobře zvládnout i intenzivní kontakt s angličtinou.
Výsledkem - a předmětem našeho komplimentu - je mimo jiné smělý slovenský pravopis bajpas (bypass), díler (dealer), mejkap (make-up), triler (thriller), heker (hacker), samit (summit), hardvér (hardware). A ještě jedno kolo: bos (boss), hetrik (hattrick), rely (rallye), plejboj (playboy), imidž (image), skejtbord (skateboard) a - u všech všudy! - volkmen (walkman), dle definice malý prenosný magnetofon so slúchadlami.
Psát imidž připouští i Ústav pro jazyk český - ale ruku na srdce, kdo z nás si to běžně lajsne? Na Slovensku samozřejmost. My jsme si troufli počeštit víkend, kouče a ještě něco málo. Ale štěstí přeci přeje odvážným. Bez ohledu na to, jak to dopadne.
Tím spíš, že zdravý slovenský jazykový rozum včas zabrzdil před pravopisem stíplčejs (steeple-chase) a intervjú (interview). Piš, jak slyšíš - ale ocaď pocaď.
