Článek
Před slavnými citáty velkých filozofů už není v dnešní době úniku. Reklama je na nás tlačí na každém rohu, ale tohle už je vrchol: okna obchodu s levnými poživatinami někdo zaslepil za použití nápisu: „Sleva je to, co všichni lidé vždycky chtějí.“
Dodatečně jsem s překvapením zjistil, že zrovna tohle citát ze sbírky latinských rčení není – ale mohl by být! Já ho tak beru. Kostky jsou vrženy, sleva je to, co všichni chtějí, a odvážným štěstí přeje. Moudrost lidstva v akci.
Je to samozřejmě pravda. Sleva je to, co všichni lidé vždycky chtějí. Pro názornost pojďme ještě zacvičit se slovosledem: To, co všichni lidé vždycky chtějí, je sleva. Upřímně: chcete se snad vymykat, a někdy chtít něco jiného než slevu? Snad to ani nezkoušejte.
Česko je, jak se někdy píše, „slevová velmoc“. Ze státního znaku důvěrně pomrkává motto: „Nechci slevu zadarmo“.
Ale nevykládejte si to špatně. Neznamená to, nebo jen to, že se tu všechno prodává ve slevě a že zemi obývají slevoholici. Náš velmocenský status je založen hlouběji, na porozumění tomu, co doopravdy chceme, a chceme to společně: slevu.
Síla je v tom, chtít to společně.
Motivační citát na výloze obchodu by ani nebyl nutný: všeobecné přesvědčení a status quo se jím potvrzují jen tak nějak pro jistotu, pro pořádek. Ale jinak se tu hlásí něco, co už přece dobře víme. A plní to všichni lidé a všichni spotřebitelé, což je jedno a totéž. Jak praví klasik: Mýlit se je spotřebitelské.
Ne, vážně. Nakupovat ve slevě je O. K., dělá to skoro každý včetně autora Šuplíku, a pro plno lidí jde o existenční nutnost. Ani v tomhle jazykově-psychologickém sloupku se nehodláme nikomu vysmívat.
Na druhou stranu, slevy se postupně dopracovaly významu někde na úrovni svatého grálu. A ten pozoruhodný úkaz nejde vysvětlit ani jen cenovou praxí maloobchodních řetězců, ani tím, že řada našich spoluobčanů na nákupech obrací každou korunu.
Podstatou slev v maloobchodě je důvěra lidí, že kupují produkt, který má vyšší hodnotu za nižší cenu. Lidé věří, že nákupem zboží ve slevě ušetří na nákup jiného zboží.
Kouzelné slovo „sleva“ vyvolává pozornost a podmíněný reflex spotřebitelů skrze „odměnu“, kterou slibuje. Ano, jsme u oblíbeného hormonu dopaminu. Který řídí svět čím dál tím víc. Slevy se naší hlavou projíždějí po mezolimbické dopaminové dráze vedoucí ze středního mozku přes nucleus accumbens až do čelní kůry. A stimulují tu příjemné pocity „odměny“.
Hledat a porovnávat slevy kromě toho může být i „zábava“. Za komunistů přece skoro všechno stálo skoro všude stejně, takže cena se rovnou v tiskárně tiskla na obaly a etikety, což je při dnešním slevovém (a zdražovacím) tržním dobrodružství nepředstavitelné.
Reklamní věta „Sleva je to, co všichni lidé vždycky chtějí“ působí zlověstně. Ne až tak tím, jak si nekompromisně bere do úst nás všechny, všechen náš lid a jeho tužby, ze kterých nemáme a nemůžeme slevit. Ale spíš proto, jak absolutisticky se tváří, jako že je tu „na věčné časy“. A nikdy jinak.
Milí čtenáři a milé čtenářky, jestli stojíte o to, abyste o žádný článek autora Šuplíku nepřišli, můžete ho (mě) sledovat tlačítkem Sledovat u podpisu na začátku tohoto textu.
Anebo můžete sledovat jen přímo Šuplík, který na Seznam Zprávách otevíráme (skoro) každou neděli. Děkuji vám!
