Šuplík: Stručné dějiny spropitného. Bere, kdo může

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spropitné. Jinak také diškrece a dýško od slova diskrétní. Šmírbuch jazyka českého uvádí i synonyma tringelt, tuzér, kafný, bakšiš a spiťar. Wikislovník ještě připomíná výraz od cesty a původ spropitného ve staročeském slově spropitie, což prý znamenalo „dáti, co by stačilo na propití“.

Přesto se spropitné docela dlouho psalo jako zpropitné se z, má ho tak i Jiří Guth-Jarkovský (viz níže).

Jazyková stránka spropitného je každopádně mnohem jednodušší než akt samotný. Spropitné čeří veřejné mínění, společenské zvyklosti, zájem finančních úřadů, sociální postavení zaměstnanců ve službách a spoustu dalších věcí - aniž by se generace hostů dobíraly k nějakému trochu pevnějšímu konsensu, jak s ním správně zacházet.

Čerstvá zpráva o spropitném hlásí, že digitalizace mu svědčí. Protože, jak píší Seznam Zprávy, „používání bezhotovostních plateb zákazníky nutí, aby dávali vyšší částky. Výzkumníci tvrdí, že hosté se mohou cítit rozpačitě, nechají-li při použití terminálu, který obsluha v restauraci drží v ruce, malé spropitné. Dalším faktorem je to, že zákazníci platící bezhotovostně nejsou při dávání spropitného limitováni tím, co mají v kapse, což obecně také znamená větší spropitné.“

K tomu některé restaurace přidávají lehký psychologický nátlak v podobě takzvaného chytrého spropitného. Terminál zákazníkům přímo nabídne, jaké spropitné dát. Mohou si vybrat mezi přednastaveným procentem, nebo zadat vlastní částku. V nabídce je, aby se neřeklo, i možnost nula, ale tu skoro nikdo nevyužije, protože by mu to přišlo blbé. Pochopitelně. Dost chytré spropitné.

Tohle všechno jsou ale jen technologické novinky, kdežto podstata věci zůstává v mlze: čím vlastně spropitné je? Pro restauratéry, pro výčepní a obsluhující personál jsou to peníze. Pro redakci Šuplíku, která sama do spropitného investuje, a proto hlásí střet zájmů, jsou to peníze - a taky kulturní fenomén par excellence. I příležitost transakci polidštit a propůjčovat jí důvěrný (ovšem, diskrétní) charakter. V krajním případě jde až o jakési pouto mezi hosty a hostinskými. (O něco lepší předpoklady plnit všechny tyhle funkce má podle našeho názoru spropitné v hotovosti.)

Vykrádajíce reklamní slogan drogistického řetězce, můžeme za Šuplík shrnout: Zde jsem člověkem, zde dávám spropitné.

Že jsme se takhle přihlásili do týmu Spropitné, samozřejmě neznamená, že někomu vnucujeme totéž. Spropitné ano/ne/kolik musí zůstat prostorem svobodného rozhodnutí - i když právě kvůli tomu je spropitné předmětem ustavičných dohadů a konfliktů o konvence a jejich aplikaci. Sto a více let.

Za tu dobu jsme se nikam neposunuli, což je evidentní už při pohledu do příruček společenského chování. Které se přitom (vědomy si poptávky po konsensu, jak to tedy s tím spropitným je) problematice dost věnují a je prakticky nemyslitelné, aby ji obešly.

Jenže pořád platí to, co už zaznamenal Dr. Jiří Guth ve Společenském katechismu (1914): Otázka zpropitného je stále choulostivou a definitivně nevyřízenou. Nemůžeme tedy podávati žádných pravidel určitých a poukazujeme nanejvýše na známou zajímavou německou knihu „O zpropitném“ (Das Trinkgeld, Brunšvik). Všeobecně lze říci, že zpropitné béře, kdo může.

Nepodezírejme ale klasika z alibismu. Na jiném místě definuje: Zpropitného dáváme v restauracích atd. obyčejně asi 10 % útraty. Je nejvýš neslušno, dává-li sklepník na jevo svoji nespokojenost se spropitným menším.

Za starých časů, a tady přece jen registrujeme věcný posun ve spropitném i společenském uspořádání, spropitné řešili i hosté na návštěvách, proto Dr. Jiří Guth doporučuje: Chceme-li zpropitné dáti, učiníme to způsobem co možná nenápadným a nechodíme za sluhy, služkou nebo kuchařkou do kuchyně a místností služebných.

Ve třicátých letech Marie Schäferová ve Společenském ABC (v edici Domácí učení vydal Masarykův lidovýchovný ústav) konstatuje, že všechny pokusy zpropitné odstraniti selhaly, a tak je nutno se s ním smířiti. Spropitné v restauracích ve velkých městech stanovuje na 5-10 % útraty.

Ve Společenské výchově od A do Z (Josef Bouček, 1940) se sebevědomě tvrdí, že delikátní otázka zpropitného, která často nadělala dost zlé krve, byla nyní odstraněna zákonným rozhodnutím, podle něhož si číšník prostě připočítává podle druhu podniku příslušný počet procent. Že by otázka byla odstraněna a učení Gutha-Jarkovského překonáno, se ale ukázalo jako velmi předčasné tvrzení. Se spropitným se zápasilo dál.

Ještě slovenská příručka Co se sluší a co ne (autoři V. Banský, E. Križan, J. Orlík, vydavatelství SÚV ČSM Smena, 1957) se pokouší odeslat spropitné na smetiště dějin. Kdysi bylo zvykem dávat v kavárnách, hotelech a restauracích spropitné. I když se spropitné částečně zachovalo dosud, není to ani správné, ani slušné. Protože, jak čteme dále, dnes mají všichni zaměstnanci restaurací, kaváren, hotelů atd. řádné platy a nejsou odkázáni na ponižující přijímání almužny ve formě spropitného. Spropitné je tedy přežitkem minulosti a i když pomalu, přece jen zaniká.

Ale dokonce i tahle knížka, která spropitné líčí jako k vyhynutí odsouzený pozůstatek buržoazní společnosti, nechává pootevřená zadní vrátka: Je, pravda, rozdíl mezi spropitným a odměnou za službu, která přesahuje rámec povinností pracovníka. Uvažme ale v každém případě, jestli i takovou odměnou neurazíme a neponížíme osobu, která nám prokázala službu nebo ochotu.

Otázka spropitného byla v 50. letech možná odstraněna teoreticky, prakticky ale vůbec ne. Ani později. I teoretici dál tápou.

Spropitné by se nemělo dávat ani přijímat za obsluhu, která je běžná. Odměnit obsluhujícího můžete tehdy, jestliže jste od něho žádali nějakou úsluhu, která není součástí jeho práce. (Člověk mezi lidmi, Milena Majorová, Mladá fronta 1960.)

Patříme-li již mezi země, kde tento přežitek ještě nevymizel, dáváme spropitné hlavně za práci navíc, za péči, za ochotu, za úsporu času. Nedáme spropitné za hrubost a nevšímavost, ani tam, kde nás ošidili. Rozlišujeme, odměňujeme po zásluze, vždyť jde o jistou formu dárku. Jinak platíme jen to, co se po nás žádá, a nestydíme se nedat zbytečné spropitné. (Brevíř moderního člověka, Dobromil Ječný, 1968.)

Ve svém Almanachu dobrého hostitele (1975) přichází Vlado Burian s interesantním postřehem: Zkušený číšník dovede podle spropitného často velmi přesně odhadnout společenské postavení hosta. Lidé nezámožní, ušlápnutí, ponižovaní mívají tendenci dávat moc, boháči a lidé příliš sebevědomí málo, někdy i nic.

Jinak ale dobově tradičně a nijak objevně vyzdvihuje domnělou výchovnou roli dýška: Ať byly snahy o odstranění spropitného jakékoliv, ukázalo se, že má pevný kořen právě v základních vztazích peněžních. A tak spropitné berme jako věc, které se často nevyhneme, kterou však musíme umět užívat na podporu ochoty, obsluhy a dobré vůle a naopak proti šlendriánství, drzosti a špatné kvalitě práce.

Nad „pevným kořenem“ údajné „almužny“ začali apoštolové etikety znovu krčit rameny jako nad něčím nevyhnutelným.

Viz i Lexikon společenského styku, Julius Tvrdoň a kolektiv autorů, 1977: Spropitné? Nezmizelo ani pod morálním nátlakem na obsluhující a hosty. Proto si ho netroufáme ani doporučovat, ani zavrhovat. Každý host bude asi jednat podle svého uvážení. Určitě nedá spropitné pomalému a neochotnému číšníkovi.

Dalších padesát let můžeme už klidně přeskočit a ve čtvrtině 21. století prohlásit, že rady autorit ohledně spropitného se míjejí účinkem stejně jako dřív.

Nebo spíš ještě víc než dřív: svoboda spropitného je právě takovou věcí, na kterou může, respektive musí mít každý host a uživatel silný názor, ať už ho načerpal odkudkoli. Takže jedni si pochvalují chytré dýško, kdežto pro jiné je spropitné přežitek (stejně jako v roce 1957) a nemorální citové okrádání a vydírání. Psali to na internetu.